Šel se do dílny podívat a pokusil se opatrně sundat převrhnutou plechovku s barvou, aby se znova nepolil. Trochu se na něj ještě vylilo, ale jenom na tričko a to by mělo jít vyprat. Snažil se zbytky barvy v polici otřít, když náhle pohnul s krabicí, která se o hadru nějak zachytila až nakonec s velkým rámusem spadla.

Chtěl bez většího koumání všechno dovnitř naházet, když mu do oka padla naprosto nová plastová hadička, kterou nedávno hledal kvůli opravě čerpadýlka. No hurá, pomyslel si, já věděl, že někde je. Hadičku sebral, vzal i speciální vazelínu na promazání roubovacího nože a šel konečně domů.

K večeři měl původně naplánovanou bramboračku, ale dnes měl chuť na něco sladkého. Rozhodl se, že když je vše v pohybu a zažil tolik pozitivního, udělá změnu i v tomto směru. Uvaří si něco speciálního, třeba švestkové knedlíky, ty jsou na přípravu velmi rychlé. Jen bude muset skočit na zahradu pro švestky a když už tam bude, mohl by jich natrhat víc, třeba i na koláč.

°°°°°°°°°°°°°°°°

Petr seděl na parkovišti u hospody, už se těšil domů, ale dřív jak za hodinu se do svého pelechu nedostane. Na večer si plánoval objednat pizzu a pak se bude jen válet u bedny. Měl všeho akorát tak dost, mejdan a vše kolem ho značně vyčerpalo. Zrovna uvažoval, jestli nemá ještě něco důležitého k zařizování, když najednou spatřil Ritu, která se vracela z hospody. Té se také bude muset nějak elegantně zbavit, ale má to už pochystaný. Matku přece někdo přivezl z letiště, takže hodný synek samozřejmě stráví večer s matkou.

Rita, milovnice zvířátek, sedla si u popelnic na bobek a začala na Brumíčka šišlat skoro stejně, jako paní Libáková. Dokonce i Brumíčkovi to připadalo důvěrně známé a tak se šel bez ostychu podívat, co dobrého dostane na papání. Na papu sice nedostal zatím nic, ale Rita ho začala šimrat a muchlovat stejně jako jeho panička a tak trpně držel a čekal, až s tím skončí. Byl na muchlačky zvyklý, nijak neprotestoval, když ho vzala do náruče a někam nesla.

„Tady ten pejsek je hledaný, na hospodě je jeho obrázek a telefonní číslo s adresou. Podívej na chudinku, odvezeme ho domů.“ Škremrala Rita naučeně, jako když tátu přemlouvala, že chce koupit něco drahého na sebe.

„Já ho tady nechci. Třeba je zablešenej a má vzteklinu.“ Protestoval Petr, ale říkal to mírně, aby neztratil u Rity žádný kredit, který teď potřeboval.

„Né, ztratil se dneska odpoledne a nálezce dostane odměnu. Je to tam napsaný,“ vysvětlovala aktivně Rita a raději se pár kroků vrátila, aby utrhla ze sloupu zmíněný letáček s obrázkem psíka.

„No dobře, ale budeš ho držet na klíně a pojedeme rovnou tam, ať je to z krku,“ řekl rychle Petr a doufal, že bydliště psa bude opravdu blízko a nebudou nikde už harcovat. Trocha takové popularity neuškodí, naopak člověku veřejně známému prospívá. Dobré skutky jsou potřebné, zejména ty zvířátkové jsou velmi oblíbené. Štastní majitelé se určitě budou chtít nechat vyfotit a fotku dá na facebook.

„Neměli bychom tam nejdříve zavolat?“ zeptala se Rita správně, ale Petr už podle mapy zjistil, že vesnice je skutečně hned vedle, takže byl ochoten hned jet. Tím nic neztratí, tak i tak se tam ukáže s nalezeným psem a někdo si ho převezme. Podle popisu měl mít Brumíček obojek z kůže krokodýla a jeho obojek tak skutečně vypadal. Musel to být on, kdo by v takovém buranově nosil stejný obojek?

Rita nasedla, pejsáček měl tušení, že výlet skončil, ale už měl hlad, takže změnu situace tak trochu uvítal. Doufal, že dostane odměnku.

Petr zakroutil nevěřícně hlavou, když viděl psa vedle sebe na Ritiných stehnech, ale nic neříkal. Sáhl ještě před odjezdem na plechovku s fantou, loknul si, když v tom náhle prudce vyprsknul a začal kašlat. Prskal, doslova vydával dávivé a chrčivé zvuky ústy, ale neřekl nic, protože pořád plival. Rita se zmateně dívala co se s ním děje, nechápala jeho počínání, ale neříkala pro jistotu zatím nic.

„Jau,“ zařval. “Něco tam bylo, něco mě asi píchlo.“ Chrčel Petr, snažil se stále něco vyplivnout ale nešlo to.

Místo aby se zamyslel, vzteky otřel palubní desku ubrouskem a dupl na plyn. Měl chuť seřvat Ritu, že za vše může ona, ale v puse se začaly dít divné věci, byl také trochu vyděšený a chtěl už být co nejdříve doma.

Z vesnice vyrazil jako blesk a vztekle se řítil hned do té vedlejší. Musel přejet pouze jedno pole, slunce bylo již zapadlé za horizontem a on cítil, že se mu začínají divně zvětšovat mandle nebo něco v krku. Také se mu motala hlava, špatně se mu polykalo a celý krk najednou tlačil, bolel a hořel. V tý pitomý plechovce musela být vosa, která tam vlítla, zatímco oni byli u hrušně.

Rita se ho chtěla zeptat, jestli ho neštípla vosa nebo včela, ale v tu chvíli se ho bála, tak raději neříkala nic.

°°°°°°°°°°°

Před hospodou byli už skoro všichni shromážděni, protože soumrak se jednoznačně blížil a někteří organizátoři byli už tak opilí, že nechtěli čekat na úplnou tmu. Probíhaly poslední přípravy, lidi si chystali mobily k fotografování, když chlapec s inlajny si uvědomil, že telefon má ještě doma na nabíječce. Měl to blízko, rozhodl se pro něj ještě zaběhnout, aby nepřišel o možnost vše fotit.

Stejně tak paní Vomáčková byla ještě rozlítaná, protože před soumrakem chtěla stihnout nakrmit svého nemohoucího muže, který zkolaboval zdravotně dříve než se vzali. Dala mu rychle večeři na stůl, posadila ho v posteli tak, aby mohl jíst a už vykukovala oknem, jestli ta velká paráda nezačala. Samozřejmě, že ohňostroj by slyšela, ale stejně se zvědavě koukala.

Na ulici běhala ještě paní Libáková, která se děsila toho, že Brumíčka někdo přejel a že ho navždy ztratila. Modlila se téměř nepřetržitě k Bohu, aby byl Brumíček zachráněn a slibovala Bohu hory doly černý les, jen aby vše dobře dopadlo. Byla schopná slíbit cokoliv, ale moc jí toho nenapadalo, takže to bylo takové nekonkrétní.

Ani Chytrolín nebyl před hospodou, právě umyl svých pár švestek, aby se pustil do přípravy bramborových knedlíků. Vodu už dal vařit, nyní zbývalo jen udělat těsto z pytlíku a za čtvrt hodiny mohl již báječně debužírovat.

A Petr, ten měl takříkajíc velký problém. Nyní jel jako šílený do oné vesnice, ale ne proto, že by chtěl řešit nějakého čokla, ale proto, aby byl včas mezi nějakými lidmi, kteří by mu mohli okamžitě pomoci. Došlo mu totiž, že situace může být velice vážná a že už není schopný pořádně ani zavolat pomoc, natož něco vysvětlovat Ritě.

Oba telefony byly stále ještě ve schránce vozu, zmohl se už jen na to, že na ni ukazoval prstem, zatímco vjížděl cca stokilometrovou rychlostí do vesnice, kde právě začínal ohňostroj. Rita byla ze všeho také vyděšená, ale upnula se ve stresu na hlazení psa a v duchu prosila, ať Petr nejede tak šíleně.

Rychlost, jakou se otok v ústech zvětšoval, byla děsivá a nekompromisní…