Chytrolín šel k domovu čím dál rychleji, protože Vomáčková měla jet z obchodu zpátky a to znamenalo, že by ho za chvíli zase dostihla. I když na kole moc nejezdí a většinou ho tlačí, v případě, že chce někoho dohnat, tak se prostě na chvilku přemůže. Ale stejně tak bylo možné, že má teď neodbytné nutkání vyhledat rychle nějakou „kamarádku“, aby s ní mohla za čerstva probrat nové informace vypáčené z Chytrolína. No, v každém případě, on raději přidal do kroku, protože dnes ho už zdržela a vykolejila dost.
Rychle odemknul branku, pak zamknul branku a hned si hlasitě odfouknul, protože se mu po svižnější chůzi nedostávalo dechu. V domě okamžitě zamířil do koupelny, kde si nejdříve důkladně opláchl ruce. Věděl, že jeho představy ohledně podivné vody ze hřbitova jsou hloupé a zbytečné, ale když on to prostě neměl rád. Poté si učesal svou pěšinku, která povážlivě řídla a konečně se zas cítil v pořádku. Taky se trošku, ale jen trošku, navoněl. Měl rád občerstvující, ale jen slaboulinké závany vůní.
K obědu si udělal podle plánu fazole a protože se z větrného počasí cítil neobvykle vyluftovaný, ohřál si nejen celou plechovku luštěnin, ale přidal dvě vejce navíc, oproti jednomu. Kromě pleše začal mít i kulaté břicho, ale to mu nevadilo. Jak slýchával od babičky „Komu Pánbu nedá, tomu už nic nepomůže.“ Věděl, že je to hloupý postoj, ale nechtěl se tím zabývat, protože lidé ho nikdy jako pěkného chlapíka nevnímali a jemu samotnému o trochu větší břicho zatím nepřekáželo.
K obědu si pustil televizní zprávy, které vlastně nevnímal, protože jako vždy začínaly zabíjením v Africe, na Ukrajině a jinde. Už dávno na to měl svůj názor, detaily ho nezajímaly. Problikal pak všechny kanály, ale ani tam ho nic nezaujalo a stejně byl nelý nesvůj, protože si chtěl moc popovídat se školnicí a teď neví, jestli ji odpoledne zastihne. Většinou bývá na zahrádce dopoledne a když je vlídné počasí, zve ho na šálek čaje pod její pergolu. Ale co dnes? Vítr venku stále duje, asi z toho nic nebude.
Při mytí nádobí ze skromného oběda slyšel z pokoje informaci, že zpěvák Chytráček čeká rodinu a že se moc těší na potomka a bude se ženit. Také si koupil nové auto, vydal nové cédéčko a plánuje turné po severní Evropě. Samá pozitiva, řekl si v duchu Chytrolín a trochu se usmál při té představě.
Po nádobí ještě zametl v kuchyni a rozhodl se jít ještě jednou na procházku. Snad bude mít štěstí a zastihne ji na zahradě. Na návštěvu do domu jít bezdůvodně nechtěl, připadal by si, že se vnucuje a nechtěl zneužít laskavosti a pohostinnosti školnice.
Vlasy si do větru přistříknul domácím přírodním lakem, který se dělá z citronové štávy a cukru. Viděl to v receptáři, ale neví zatím, co na to budou říkat vosy. V nejhorším případě po něm polezou právě ve chvíli, kdy bude sedět u ní. To by ho snad trefil šlak, kdyby se to fakt stalo. Chvilku nad tím přemýšlel a raději se šel zase trochu umýt. Ale co, ve větru vosy nelítají, nechá to tak být.
Před domem nikdo nebyl, neviděl nic podezřelého a tak spěšně vyrazil k zahrádkám za humny. Před obchodem stálo asi pět pivařů v montérkách, opodál byly zaparkované dva traktory, vozík s hráběmi a listím a pak vozík s nákupem. Každý držel v ruce svůj lahváč, diskutovala i Božena Málková, která je také u obchodu pořád. Chytrolín šel raději po druhé straně ulice, protože nechtěl odpovídat na případné řeči nudících se diskutujících. Nikdo na něj nic nepořvával, bylo to dobré.
Zahnul za roh směrem k úřadu, když těsně před ním spadlo malé dítě z kola a on nevěděl co udělat.
„ Stalo se ti něco?“ zeptal se hned.
„ JJJJJJáááááááááááuuuuuuuuuu, uuuuuuhhhhhhhhhhhááááááááááááááá,“ řvalo dítě strašlivě, jako by ho někdo napichoval na vidle.
Nevěděl při tom řvaní, co si počít.
„Bolí tě něco?“ zeptal se Chytrolín hloupě, protože situace měla rychlejší spád, než byl naučený.
„ Uuuuuuuuhhhhhhhhháááááááá, mmmmmmmaaaaaaaaammmmmmmmííííííííííííí.“
Chytrolínovi bušilo srdce tak, že každou vteřinou očekával vlastní kolaps, ale přiklekl obětavě k dítěti.
„ Maaaaaaammmmmmíííííííí….. jáááááááuuuuuuuuuuu,“ ječelo dítě ještě hlasitěji, zatímco nějaká žena vyběhla z domu ven.
Chytrolínovi vyrazil na čele proud smrtelného potu, zvlhla mu navoněná košile, zvlhly i vlasy s cukrovou citronovou štávou. Rukama se snažil pohladit dítě neurčitého pohlaví po zádech, doufajíce, že se uklidní, ale zároveň se ho bál dotknout. Krev nikde neviděl, ale stejně ji vidět nechtěl, obával se totiž, že by v tu chvíli při pohledu na ni omdlel.
„Co se stalo?“ Doběhla matka a zařvala tak silným hlasem, až se Chytrolín leknul a to se jí přitom bál předem. Z úleku poskočil dozadu, chvíli vrávoral, než se srovnal, ale nespadnul. Snažil se popadnout dech, aby vysvětlil co se stalo a co viděl, když dítě zaječelo znova, ale tentokrát ještě silněji, jako kdyby hlasivky předtím pouze trénovalo.
„Jjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjáááááááááááááááááááuuuuuuuuuuuuuuuuu, já chci zpátky svůj traktůrek!“ Začalo dítě zničehonic konkretizovat svůj problém.
„Ne, už jsem řekla! Ty máš teď kolo, Péťa má traktůrek. Jestli budeš řvát, tak nebudeš mít zmrzlinu, ani kolo, ani nic.“
„ Jjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjáááááááááááááááááááááááááuuuuuuuuuuuuuuuuuuu.“ Začalo vřískat o poznání vztekleji dítě a z očí mu jako na povel začaly cákat slzy, které tam předtím ještě nebyly. Chytrolín jen zíral, protože mu najednou došlo, že to dítě vůbec nic nebolí, dokonce předtím ani nebrečelo, jen takhle nelidsky řvalo za účelem vydírání a terorizování.
Máma se však otočila, odcházela pryč a Chytrolína neřešila vůbec. Jako by tam ani nebyl a u dítěte před chvílí neklečel. Dokonce vytáhla z kapsy mobil a hned začala někomu vyprávět, jak to ten parchant na ni zase zkoušel.
Dítě koplo do kola na zemi, chtělo odejít, ale už neřvalo. Najednou zpozornělo a zadívalo se na Chytrolína. Nejdříve mělo vzteklý výraz, pak zmatený, ale najednou se v něm letmo mihlo něco jako úlisnost. Ale i to bylo jen prchavé a přišlo něco jiného. Ten nový výraz se v obličeji doslova usadil a zabydlel. Pak dítě podivně hlubokým hlasem, protáhlým a výhružným způsobem řeklo: ,, Co čumíííííš?“
Chytrolína málem klepla pepka. A i když uměl lidem vše odpustit a počítal snad se vším, nejraději by tomu dítěti jednu vrazil, až by odletělo někam daleko předaleko. Ale to byla jen taková prchavá myšlenka a letmá představa EGA, to by samozřejmě nemohl udělat.
Dítě pro jistotu okamžitě zmizelo samo a Chytrolín celý zpocený stál a přemítal. Co teď? Jestli takhle splavený půjde ke školnici, bude se cítit nesvůj i když vítr vlhkost z jeho těla rychle odfoukával. Vlasy, nyní už důkladně slepené cukrem a citronovou štávou držely, ale umýt by se měl. Rychle uvažoval a napadlo ho, že by se mohl stavit v hospodě, alespoň by koupil čokoládu pro školnici a trochu se tam osvěžil. Nějaké drobné pro každou příležitost v kapse měl…Domů se mu už nechtělo, to by bylo další zdržení. A jak to vymyslel, tak hodlal učinit. Vyrazil směrem k hospodě přesto, že tam chodil nerad.
