„Jak jste to myslela, že jsem podlehl něčemu, co není až tak pravda? Asi jsem vám úplně nerozuměl, nebo možná ano, ale chci si to pro jistotu upřesnit.“ Vrátil se zpět k původnímu tématu Chytrolín. Když měl jasnou myšlenku, dokázal mluvit pevně.
„Tak například, myslíte si, že jste možná velmi vystrašený a bázlivý a nehezký a nešikovný a já nevím co všechno. Ale vám se jen občas stalo něco, co prožívá mnoho jiných lidí, vy jste se však na to upnul. Nebo jste si spíš zvnitřnil vše, čemu jste uvěřil. Takže nějaký objektivní základ vaše mínění o vás na počátku mělo, ale nic z toho není tak vážné. Skrze vtíravé a nepřátelské myšlenky se vám ta záležitost stále připomíná. Těm myšlenkám jste uvěřil i když vlastně tvrdí nepravdu, přibarvují, překrucují, ubližují a především vás stále formují do někoho úplně jiného. Udělejte pokus, pozorujte si své myšlenky a zkoumejte, kde se berou. A zkuste poznat, které jsou vaše a které jsou cizí. To pro začátek bude stačit. “
„Aha, no pokusím se o to. Vám se to stalo také, že jste podléhala něčemu takto vnucenému?“ zeptal se ještě na její zkušenost, aby byl více v obraze. Byl sám se sebou spokojený, takhle ještě neválel. Nejenže mluvil a pohostil jí ve svém panství, ale dokonce vydržel i sedět, opalovat se a usmívat se. Chová se úplně jako normální chlapík.
„Ano, to byste se divil. Vlastně je to úplný základ k čemukoliv, pokud chcete něčemu rozumět a případně nějaké problémy i vyřešit.“
Chytrolín se díval na stromy okolo, v duchu souhlasil s tím, co ona říkala a přemýšlel, na co by se zeptal…
°°°°°°°°°°°°
Nad tím samým přemýšlela v tu chvíli i paní Vomáčková, která díky pěknému počasí byla vyloženě neposedná a chtěla si s někým povídat. Před pár minutami, když hovořila o různých zajímavých tématech s panem Hulínem, uviděla najednou, že k Chytrolínovi se snaží dozvonit ta paní ze školy, která byla doposud skoupá na slovo snad s každým. Co si má co vykládat s tím Antonínem Chytrolínem? To je blbý jméno, napadlo ji.
Od té doby, co zahlédla školnici, už jí řeči pana Hulína připadaly jaksi bez štávy a začala mít silné puzení zjistit o co se jedná a co ta školnice s tím mamlasem pečou. On nemívá návštěvy, ona taky s nikým nemluví a to je podezřelý. Vomáčková nezúčastněně přikyvovala Hulínovi na jeho argumenty o zlodějině penzijního připojištění a hledala nápad, jak oficiálně navštívit Chytrolína, aby to vypadalo alespoň trochu taktně. V případě velkého zájmu uměla do soukromí lidí vpadnout i netaktně, ale přeci jen preferovala nějaké logické záminky k nečekané návštěvě. Navíc u něj byla ta školnice, takže to chtělo větší obezřetnost, ze samotného Chytrouše by si hlavu tolik nedělala.
Osud byl ale paní Vomáčkové nakloněn, protože zatím, co přemýšlela, do ulice zabočily nějaké romské děti, a dvě ženy, z nichž jedna byla napůl romka, druhá úplně romka. Vomáčková přerušila pana Hulína v argumentaci, protože teď už ji vyloženě vyrušoval od sledování vývoje situace. Ono někdy nestačí jen vidět, je potřeba i všechno slyšet.
Hulín tedy po jejím zasyčení ztichnul a také začal sledovat situaci, i když nevěděl proč, protože on v tom nic tak světoborného nespatřoval.
Ale Vomáčková se málem roztékala blažeností, romský hlouček se totiž zastavil před domem Chytrolína a co víc, dokonce přicházeli i dva chlapi. A to už se nedalo vydržet, u toho musela být.
„Nashle, já musím.“ Neovládala se Vomáčková, která z hloučku na vteřinu nespustila oči, sedla na kolo jak hypnotizovaná a aniž by se na rozloučenou podívala na Hulína, rovnou popojela k domu Chytrolína. Naprosto bez skrupulí zastavila kolo, stoupla si na strategicky dobré místo a čekala, co se odehraje dál.
„Zabouchej, ne?“ zahučela jedna ta paní hrubým hlasem a známým divným přízvukem.
Vomáčková se zatetelila očekáváním věcí přicházejících, milovala taková vzrůša.
Na schody domu, který byl situován přesně proti domu Chytrolína, posadil se desetiletý kluk Tomáš a když viděl to, co viděl, řekl slovy známého youtubera: „ To je krutopřísný“. Díval se ovšem na Vomáčkovou a na její nenasytný senzacechtivý pohled. „To bude kino, tady už chyběj jenom popcorny a středně velkej nápoj.“ Uchechtl se pro sebe.
°°°°°°°°°°
Chytrolín právě uvažoval o další otázce, když přišel jeho protivný zrzavý kocour a hned se vtíral, aby co nejdříve dostal zase nažrat. Protože dost otravoval, raději šel Chytrolín rovnou do kuchyně, aby z lednice vyndal konzervu pro kočky. Jako vždy, nabral porci masa ve velikosti jedné středně velké myši a navíc nedal ani „Ň“, aby se kocour nepřežíral. Právě maso dával do misky, když uslyšel podivné lomození před brankou.
„Zabouchej, ne.“ Slyšel Chytrolín hlas, který jako kdyby už dnes někde zaslechl.
„Dělej, ne. Ještě!“
Kocour už podivně pochrochtával, Chytrolín tedy vrátil konzervu zpátky a mohl jít k brance.
„Dobrý den. Co si přejete?“ zeptal se akčně hned, až byl sám ze sebe překvapený. Přítomnost ženy v jeho domě mu začala dodávat kuráže.
„My sme jeli k doktorovi se sousedem, on chce zaplatit benzín.“ Šla na věc ta ženská.
„Peníze vám po minulé zkušenosti dávat už nebudu. Je to jasný?“ Řekl jednoznačně a energicky. Měl pocit že vyrostl o pět centimetrů.
„A co máte v plánu s tím železem?“
„S jakým železem?“ nechápal Chytrolín.
„S tím co máte na zahradě.“ Převzal iniciativu cigán.
„Jak víte, že tam mám nějaký železo?“
„My bysme odvezli do šrotu.“
„Ale já nechci žádný železo odvážet do šrotu.“
„Zadarmo.“ Dodal rychle druhý cigán a cigánka se hned přidala.
„Stačí dvě stovky na benzín.“
„Ne, už jsem vám jednou půjčil a nikdy jste to nevrátili. Smůla.“ˇŘekl Chytrolín a zavřel dveře, aby bylo jasné, že vyjednávání skončilo.
Vrátil se ke k paní Magdě, která zatím v pohodě seděla na sluníčku a pobaveně se usmívala.
„Slyšela jste?“ nevěřícně se jí zeptal.
„Copak to šlo přeslechnout?“ zasmála se situaci ona.
Lomoz před barákem pomalu utichal, skupinka chtějící odvézt železo celkem bez protestů odešla, i když pár standardních nadávek před domem ještě zaznělo. Klid na pohodovou rozpravu však ještě nebyl…
