Jednou jsem šla na procházku, s sebou jsem vzala foťák, dítě a psa. Dorazila jsem k místu, které nazývám mezinárodním hnojištěm. Hory hnoje. Dokonce fotoaparát to jako hory vnímal, takže vznikaly zajímavé záběry.
Zatímco dítě si hrálo na kraji pole s vlčími máky a já aktivně fotila, můj pes mé nesoustředěnosti využil. Zcela nenápadně, jakoby nic, obcházel kolem neskutečných hromad kravského hnoje. Tušil, že najde hovno svých snů a to se stalo.
Našel ho opodál, šlo o čerstvé megalejno od prasete. Mohlo to být hovno asi třímetrákové, konzistence ta nejstrašnější, jakou si lze představit. Já stále fotila, na hromadách sedělo dokonce ptactvo, bylo to zajímavé. A najednou, koutkem oka jsem v poslední chvíli zahlédla, jak pes slastně ulehá do té lázně, kterou si vybral. Byl blahem totálně mimo, hystericky jsem na něj řvala, ale bylo pozdě. Ani mě nevnímal, jak byl tím odérem opojen.
Byl spokojený i když jsem vyváděla. Hovnem se krásně obalil a byl na sebe pyšný. Když jsem ho třikrát koupala, mračil se na mě nespokojeně. On přece našel to nejlepší, výběr z výběru, hovno svých snů. A právě ten výběr z výběru mě zaujal.
I když je politika hnojiště, skutečně tohle je výběr z výběru? Nic lepšího tam nebylo? Copak je to vůbec rozumné?
