Když nezvaná návštěva přišla k nám, vůbec jsem nevěděla, co si o tom myslet. Kdybych setkání s jinými bytostmi zažila já, asi bych se domnívala, že jsem se konečně zbláznila a šla bych buď na psychiatrii, nebo k psychotronikovi. Možná nepřišla návštěva, ale šlo o průník do astrálního světa?  Jenže odpovědi já na počátku žádné neměla. 

 

Projekt „PSYCHOCUC“

Román na pokračování

Kapitola 1. 

      To ráno, probudila jsem se bezdůvodně kolem čtvrté a to vím jen proto, že za chvíli jsem slyšela první ranní autobus a posléze Honzu, který odjížděl o půl páté. Do místnosti moc světla nepronikalo, nejspíš bylo zataženo, protože byl listopad a již několik dní mrholilo, nebo přímo pršelo.

      Mé probuzení bylo nezvyklé, protože jsem šla spát až někdy kolem druhé a byla jsem unavená natolik, že jsem okamžitě usnula. Zavrtěla jsem se tedy v posteli tak, abych si našla novou polohu ke spánku, když najednou jsem si uvědomila, že jsem absolutně při vědomí a to opravdu po probuzení nebývám. Nechtělo se mi spát vůbec, dokonce jsem byla tak bdělá, že bych se klidně mohla učit matematiku, kterou jinak nesnáším a pokaždé mě brzo odrovná. Uvažovala jsem, jestli nemám zapnout lampičku a něco číst, ale na to jsem náladu neměla. Vstávat také nemělo smysl, protože bych musela zatopit, dělala bych hluk a mohla probudit Markétku. Zůstala jsem tedy ležet v tichosti a doufala, že třeba ještě zaberu.

      Co bylo zajímavé, neklidní byli i psi. Oba byli se mnou v místnosti a nespal ani jeden. Venku se nic nedělo, žádný pes neštěkal, také v domě bylo ticho. Přesto oni postávali u dveří, jako kdyby chtěli ven. Několikrát jsem je polohlasně okřikla, ať dají pokoj a lehnou na místo. Udělali to sice, ale za chvilku byli na nohách zas a chodili po místnosti. Bylo to divné, nezdálo se, že by akutně potřebovali vyvenčit, takže jsem je občas napomenula a dál je neřešila.

      Čas pomalu utíkal, od páté hodiny přibývaly zvuky kolemjedoucích aut, ale do sedmé hodiny ranní, kdy Markétka měla vstávat do školy, bylo ještě daleko. Nevím o čem jsem dumala, domnívám se, že myšlenky jen volně plynuly, ale má nezvyklá bdělost byla opravdu neobyčejná. Svým způsobem mě to i otravovalo, protože bylo jasné, že po probdělé noci budu unavená, bude mi zima a nakonec zalehnu někdy odpoledne, protože nebudu schopná pořádně fungovat.

       Náhle hluboké ticho v domě rozřízl výkřik mé dcery. Volala mě, naléhavě křičela, ať přijdu a její hlas byl tak zoufalý a silný, že bylo jasné, že se děje něco velmi ohrožujícího či děsivého. Již při prvním výkřiku jsem během vteřiny seděla a nohy zasunula do perfektně připravených pantoflí. Bylo divné, že mi je psi nerozkopali, ale i kdyby tam boty nebyly, stejně bych za ní utíkala bosa. Vylítla jsem ze dveří , prolítla dva metry širokou chodbu mezi mým a jejím pokojem a rozrazila dveře jejího pokojíčku, za kterými ona znova a znova volala o pomoc.

       Přiskočila jsem k její posteli, ona seděla odkrytá a já v první moment myslela, že se jí jen něco hrůzného zdálo, až začala křičet ze spaní. Hned jsem si k ní sedla a začala se jí dotýkat, abych ji jemně probudila, ale najednou mi došlo, že vlastně vůbec nespí. Když jsem přišla, hned na mě strašně rychle mluvila a něco mi ukazovala. Jenže já nic neviděla, nebo mi spíš ještě nedocházelo, že nemluví jen ze spaní, ale už se mnou něco důležitého řeší.

      Zpozorněla jsem, zatímco jsem ji hladila jednou rukou po zádech a říkala: „ Klid, jsem tady.“ Ale Markétka mluvila divně, někoho posílala pryč a plačtivě prosila, ať ji nechají být, že to nechce. Její hlas byl zoufalý, dívala se směrem k oknu a ke dveřím, po tvářích jí tekly slzy a třásla se od pláče. Ale od začátku také mluvila na mě a ukazovala mi tím směrem, kterým se dívala a stále opakovala: „ Ať jdou pryč.“

       Já ovšem nikoho neviděla a tak jsem udělala to, co mě napadlo a řekla: „ Pojď, půjdeme si lehnout ke mně do postele a všechno mi povíš. Ty vezmi polštář a plyšáka, já peřinu a plyšopsa a půjdeme odsud pryč.“

      Markétka okamžitě vděčně přikyvovala, popotahovala nosem, ale rychle si vzala bačkůrky, polštář s plyšákem a byla připravená jít. Mezitím se rozhlížela, držela se mě za triko a společně jsme vyrazily z pokojíku. Když jsme odcházely, věděla jsem, že jsem nezahlédla nic neobvyklého. Je ale fakt, že jsem byla rozrušená, vše se odehrálo velmi rychle a nejvíce jsem se dívala na ni. Jediné, co jsem chtěla, bylo přerušit tok jejích myšlenek či vjemů a to se povedlo v okamžiku, kdy jsme začaly balit a šly ke mně.

       Zalezly jsme spolu do mé postele, já sáhla Markétce na čelo, jestli nemá horečku a zeptala jsem se, jak jí je a co se stalo. Začala mluvit, ale co nechápala bylo to, že jsem je neviděla, když mi je ukazovala. Byla zcela při vědomí, teplota žádná a ona, cítíce se už v bezpečí, začala chaoticky popisovat něco, co jsem nechápala ani já.

 „Mami když jsi přišla, tak tam ještě byli. Jen si stoupli stranou, když jsi otevřela dveře a vkročila dovnitř.“

„Kdo tam byl? Já se dívala jen na tebe a hned jsem šla k tvé posteli, protože jsem myslela,že máš ošklivý sen.“

„Ne, když jsi přišla, já už jsem se jich moc bála a proto jsem tě volala a začala jsem brečet. Ale oni tam byli a když tě uviděli, okamžitě se přemístili a byli jinde než předtím. Vždyť jsem ti je ukazovala.“ Vysvětlovala Markétka situaci, při které hovořila na mě a zároveň na nějaké jiné postavy, o kterých já neměla tušení.

       Zjevně byla momentálně nejvíc zaskočená tím, že já neviděla něco, co zcela reálně bylo v jejím pokoji. Asi se ještě nikdy nestalo, aby se naše vnímání natolik rozcházelo a já viděla jiný stav okolní reality než ona.

 „Kde byli, když jsem tam přišla?“

„Jeden hned vedle tebe, vedle dveří, tam jak mám položenou školní tašku. Nějak divně tam najednou seděl, protože když jsi přišla, on se na tebe díval zezdola, jako by byl skrčený a měl otevřenou pusu.“

„Viděla jsi mě i jeho zároveň?“

„No, vždyť jsem ti je hned ukazovala a říkala jsem jim, ať jdou pryč, ale ty jsi mě neposlouchala.“

       Uvažovala jsem o tom co říká a měla pravdu. Já do pokoje vlítla sice rychle, ale jednala jsem s ní jako s někým, kdo se probudil ze zlého snu. Ona to však měla jinak. Skutečně jednala se mnou a vše si pamatovala a zároveň mluvila na někoho jiného a bylo to velmi zoufalé a plačtivé.

 „Kolik jich v pokojíku bylo?“

„Byli tři. Ten druhý byl v tom okamžiku za dveřmi, toho jsi vidět nemohla. Ten tam stál. A ten třetí byl u stolu, u okna. Taky jakoby seděl, ale myslím, že ne na židli, ale na tom svým krámu.“ Řekla Markétka a v obličeji se jí mihl podivný výraz hnusu či odporu, který jsem u ní neznala.

„Dívali se na mě, když jsem přišla? Jak? Vystrašeně?“ Zeptala jsem se, ale uvědomila jsem si, že budu muset dobře volit slova, abych jí něco sama nepodsouvala a mohla se v tom všem nějak orientovat.

„Nevím, ten co byl hned vedle tebe koukal překvapeně. Jako by vůbec nečekali, že přijdeš, že se tam objevíš. Ale když jsme vzaly ty peřiny a odcházely jsme, už tam nebyli.“

 „Dobře, tak hlavně, že jsou pryč a já teď tady zatopím a jestli chceš, udělám čaj.“

„Čaj ani nechci.“ Prohlásila bez zájmu Markétka.

      Vstala jsem z postele, naštěstí jsem nemusela nikde courat a mohla rozdělat oheň z pár polínek, které tu zůstaly od večera. Mrkla jsem na hodiny, bylo pár minut po šesté. Muselo se to stát asi v šest hodin.

 „Co když tu ještě jsou?“ Zeptala se z postele Markétka, zatímco sledovala, jak láduji kamna. Viděla jsem, že nabírá na pláč, ale snažila se ovládnout a soustředila co nejvíc na mě.

„Já nevím, Podívám se do tvého pokoje, ale nejspíš nic neuvidím, protože ani předtím jsem nikoho neviděla. Je několik možností. Buď se ti to zdálo a mluvila jsi na někoho ze sna a zároveň pak se mnou, nebo jsi viděla něco, co lidé běžně nevidí.Některým lidem se to prý stalo. Vlastně to patří k jedné z mnoha záhad, na kterou lidé nemají jednoznačnou odpověď.“ Řekla jsem co nejpravdivěji jak jsem mohla, protože jí nelžu.

„Je spousta nevyjasněných věcí, ale jedna skupina lidí věří, že duchové a andělé a různé bytosti zde běžně jsou a prý s nimi lidé i mluví, jiná skupina zase vše popírá a zbytek třeba neví, čemu má věřit, nebo je to vůbec nezajímá. Uvidíme, zkusíme vypátrat, co se vlastně stalo.“

 Viděla jsem, že se bojí, a tak jsem zatím nikam nešla, jen jsem otevřela dveře, aby dovnitř mohli psi, protože spolu se mnou předtím někam vyběhli a já ztratila přehled. Oni ale pobíhali po chodbě a tak jsem je vedlejšími dveřmi pustila ven a na chvilku byl klid. Když jsem se vracela, skrze otevřené dveře jejího pokojíčku viděla jsem vše jako vždy. Samozřejmě, nečekala jsem, že uvidím něco jiného, ale mráz mi běhal po těle i když strach to přímo nebyl.

Lehla jsem si k Markétce a rychle přemýšlela, jak dál jednat, jak se k tomu postavit. Rozhodla jsem se na vše vyptat a pak se přizpůsobit podle situace, která vznikne.

Jenže jsem se nemusela ani ptát, Markétka okamžitě spustila sama.

„Já se strašně začala bát těch strojů, protože mě s tím chtěli pořezat. Oni nejdřív neměli ty nože, nebo co to bylo. Teprve pak to začalo řezat, takový skejty, na kterých pak byly hrozně ostrý nože a začali se ke mně s nimi blížit a já se jich začala strašně bát a tak jsem začala křičet, abys přišla. A hned jak jsi tam vkročila, všechno se změnilo, byli najednou schovaní a ta zeď zmizela a to už jsi u mě seděla na posteli...“ Sypala ze sebe rychle.

 „Jak vypadali ti tři?“ Zeptala jsem se Markétky, držela ji za ruku a sledovala, jestli se chvěje, nebo co všechno se s ní děje.

„Jako dospělí pánové, ale byli jiní.“

„V čem jiní?“

„Já nevím. Vypadali normálně, ale nějak jiní.“

„Poznala by jsi rozdíl, kdybys je potkala na ulici? Všimla by sis, že vypadají jinak?“

„Když bych se na ně podívala, tak jo, ale kdybych si jich nevšímala a jen kolem prošli, asi bych to neviděla.“

„Jaké měli oblečení? Jako se normálně nosí, nebo bylo jiné?“

„Jak to myslíš?“ Ptala se Markétka.

„ Jestli měli mikiny a kalhoty a takové běžné obleky, nebo něco zvláštního, co jsi ještě neviděla. Třeba jako z pohádky.“

„Asi normální“ Odpověděla.

„Chtěli něco od tebe?“

Viděla jsem, že vzpomíná a já čekala, co řekne.

„Chtěli, abych prošla tou dírou, ale já už nechtěla. začali být zlí a divně se mi smáli a pořád mě nutili, ať tam strčím hlavu jako oni, ale já už se jich začala bát a když jsem řekla, že ne, tak začali s těma strojema, na kterých se objevily ty nože, aby mě pořezali..“ Rozjelo se to zas a já chtěla Markétku uklidnit.

 „Dobře, teď se nemáš čeho bát, je to pryč. Nejvíc tě vyděsily tedy ty stroje.“

„Byli to duchové?“ Zeptala se Markétka.

„Já zatím nevím, já nikdy žádné neviděla, nebo o tom nevím, ale hodně lidí tvrdí, že je vídají, či jednou v životě viděli a že mohou být různí. Možná jsi viděla něco, co už nikdy neuvidíš a nevrátí se to.“

„Ale oni jsou ještě tady.“

„Kde?“ zeptala jsem se.


„Tamti nevím, ale jeden je asi tady.“

„Kde?“

„Tamhle stojí u skříně, ale není už tak dobře vidět, jako tamti předtím.“

Podívala jsem se z postele na skříň, která stojí u zdi hned vedle okna. Neviděla jsem nic.

„A jak ho vidíš ty? Co dělá?“

„Jen tam stojí, ale nebojím se ho. Tenhle je jiný, je hodný.“ Odpověděla pomalu Markétka, jako by nejdříve skenovala jeho, nebo hledala odpověď ve svém nitru.

„Jak vypadá?“ Ptala jsem se dál.

„Má hodně dlouhé tmavé vlasy a hnědé triko a kalhoty. Ale nemůžeš se na něj dívat přímo, tak ho neuvidíš. Musíš se dívat stranou, jako vedle a pak vidíš, že tam je. Když se podíváš přímo na něj aby sis ho prohlédla, tak to nejde a zmizí ti to“

 Zkusila jsem to, ale nešlo mi to. Neviděla jsem nic.

„A víš, co tenhle chce, nebo proč tu teď je?“

Markétka se na okamžik odmlčela a pak řekla: „On patří k tobě, má s tebou něco společného, má něco společného s tvým duchem.“

„Je můj ochránce, nebo něco takového?“ Zeptala jsem se zmateně.

„Asi taky, ale je tu kvůli tobě. Už ho nevidím.“

„A tamti tři chtěli co? O co myslíš že jim šlo? Nepotřebovali něco?“

Po krátkém hledání Markétka odpověděla: „Chtěli mě vyděsit k smrti“ a nahrnuly se jí slzy do očí.

Bylo 7 hodin ráno, uklidnila jsem Markétku, ale slzy zarazila rychle a čekala, co povím.

„Počkej chviličku, já teď zavolám do školy, abych tě omluvila, zůstaneš dnes doma. Ano?“

       Než jsem to zařídila, došlo mi, že nic z toho si nemohla vzít z filmů či z pohádek, televizi sledovala jen občas a měla jsem dobrý přehled o tom, co doposud prožívala a věděla celkově. Mluvila o věcech, o kterých nemohla mít zatím žádné ponětí a mluvila velmi přesvědčivě a přirozeně s ohledem na situaci, kterou prožila. Navíc mi nikdy nelhala a měly jsme ve zvyku vše probrat, o všem mluvit. A to do míry, která jí momentálně stačila. Bylo jí právě sedm a půl roku a mě napadlo, že tyto zážitky se stávají dětem menším. Ale pramálo jsem o tom věděla, potřebovala jsem si vyhledat informace a udělat si vůbec nějaký názor na věc.

       Když jsem odkládala mobil, všimla jsem si, že je druhého listopadu. Právě byly dušičky, což mě zarazilo, ale byla to jen další divná shoda. Udělala jsem čaj, pustila psy do baráku a lehla jsem si zpátky k Markétce.

Hned mi začala povídat o té divné žluté zdi, skrz kterou ji nutili přejít, ale ona se moc bála.

 

Pokračování příště...

 

 Zdroj obrázků:

http://www.deviantart.com/art/7-Dezember-2012-II-347766640