Projekt "PSYCHOCUC"
Autobiografický román na pokračování
(část 5.)
Můj pes byl zahryznut a zavěšen v tlamě psa, který patří mezi zabijácká plemena. Jak jsem ve stresu obvykle výkonná a dokáži abnormálně dobře fungovat, tentokrát jsem se totálně zasekla. Zde byly mé hranice a já nedokázala vyprodukovat nic. Viděla jsem, že popeláři přijíždějí a na vše se dívají. Majitelka psa řvala sice na toho svého, ale bylo to k ničemu. Napadlo mě, že tito psi, když zakousnou, nechtějí pak pustit a mají problém vůbec povolit čelist.
Jako robot rozhlédla jsem se kolem sebe, ale použitelného jsem nic neviděla. Udělala jsem krok směrem k domu a zahlédla prkénko, které bylo asi 50 cm dlouhé a silné asi dva centimetry, možná i méně. Vzala jsem ho, protože nic jiného jsem neviděla a utíkala na místo srážky. Nejraději bych toho pitbula vzala po hlavě, ale bála jsem se, protože by mohl zakousnout ještě více a já mu chtěla jen znemožnit drtit mého psa svými čelistmi. Ten nářek byl šílený a majitelka pitbula na mě řvala, že můj pes ji pokousal, a že chce očkovací průkaz.
Já ji částečně vnímala, ona mi ukazovala nohu, ale já žádnou krev neviděla, takže jsem ji vypustila a už mě zajímalo jen to, jak dostat mého psa z té smrtící tlamy psího zabijáka. Nevím, co přesně se odehrálo, paní se svým psem všelijak škubala, ale vůbec na ni nereagoval. V tu chvíli byl její pes na vodítku, ale něco se mi nezdálo, jen jsem nevěděla co, protože jsem nebyla schopná přemýšlet.
Síly mám dost, ale já se bála cokoliv udělat, ale protože bych možná jednoho z nich zabila a navíc jsem věděla, že vlítnout mezi psy je nebezpečné, snažila jsem se tím prkýnkem dostat mezi zuby pitbula a vypáčit mu je tak, aby pustil mého psa. Paní na mě zvýšeným hlasem mluvila, ale od přírody má hlas velmi výrazný, takže jsem jen slyšela, že stále na mě útočí, místo aby nějak pomohla, i když v tu chvíli nebylo moc jak. Najednou se tam ocitl její manžel a nevím už přesně jak to bylo, jejich pes prostě povolil stisk a můj spadl potrhaný k zemi.
Byla jsem v šoku jako nikdy předtím. Úplně omámená jsem opatrně zvedla ze země svého psa a vzala ho do náručí. Cítila jsem teplou krev na svém těle, viděla jsem ještě, že popelářský vůz odjížděl od našeho domu a jeden popelář na mě řval něco v tom smyslu, že pes bude mít ještě zlomenou nohu, nebo že přijde o nohu. Ta dáma na mě také něco mluvila a já jen věděla, že mi nenabídla pomoc, ale řeší očkovací průkaz a vyhrožuje mi policajty. Stále zdůrazňovala, že můj pes ji pokousal a z toho důvodu pak její pes zaútočil na mého. Chtěla jsem odejít, abych rychle našla nějakého veterináře, ale zastavila jsem se. I když její slova ke mně jen stěží pronikala, neuměla jsem si představit, že během těch pár vteřin můj pes za ní přiběhl, pokousal ji a pak se teprve strhla tato scéna. Abych si ověřila, jestli je opravdu pokousaná, vybídla jsem ji tedy ještě, ať mi to ukáže.
Snažila jsem se soustředit, šlo to jen stěží, ale šlo. Ona vytáhla nohavici kalhot a ukázala mi lýtko. Já ovšem nic neviděla. Ani krev, ani škrábanec, možná jen červený otisk. Ten byl teoreticky možný, ale musela jsem si ho spíš představit, než že by si ho oko opravdu všimlo.
Její manžel ji okřiknul, jako aby ubrala, já krev a kousnutí neviděla a tak jsem mechanicky a bez dalšího uvažování odešla se psem v náručí domů. Nenabídla mi pomoc, ať už se mezi psy stalo cokoliv. Já bych jí v obrácené situaci pomoc nabídla, dokonce bych to cítila tak, že je to mou povinností a to mě totálně odvařilo. Jako smyslů a rozumu zbavená, položila jsem psa na zem ve svém pokoji a doufala, že ještě má význam volat pomoc.
Zavolala jsem Honzovi, protože do práce si vzal auto a já neměla jak dostat psa na veterinu. Neměla jsem koho poprosit a tato paní sice auto měla, ale slyšela jsem, jak z venku na mě volá, že jestli nepředložím okamžitě očkovací průkaz, že jede na policii. Nechala jsem ji být a nejdříve zavolala Honzovi, že nutně potřebuji auto a odvoz na veterinu, protože se stal průser. Naštěstí měl možnost okamžitě přijet, takže jen řekl, že do půl hodiny bude u nás. Ulevilo se mi a pak jsem se šla podívat na psa. Ten sice hodně krvácel, ale odplazil se pod postel, protože se potřeboval skrýt do bezpečí.
Zapálila jsem si cigaretu, konečně se oblékla a rychle uvažovala, co je potřeba dělat. Zapnula jsem počítač a hledala na internetu nejbližšího veterináře a informace o ordinačních hodinách. Našla jsem a hned jsem volala na číslo, které bylo uvedené. Zvedla to nějaká sestra a já poprosila, jestli během hodiny můžeme přijet s potrhaným psem. Ona řekla že ano a že nás budou očekávat. Koukla jsem na psa pod postelí, ještě žil a já na něj promluvila utěšujícím způsobem. Nic jiného jsem nezvládla a šla hledat očkovací průkaz.
Problém byl v tom, že pes vlastně nebyl můj, ale Honzy. Já ten průkaz neměla,ale pes byl po většinu času se mnou a na mě byl zvyklý. Napadlo mě, že když jsem s ním byla v horách, na očkování tehdy určitě nebyl a nejspíš ani po té, co jsme se nastěhovali sem. Prostě jsme na to zapomněli, nebo se na to vybodli. Byla jsem si tím jistá. Ta ženská, co na mě řvala přes plot, mě mohla dostat snadno, my jsme na to opravdu zapomněli.
Pořád jsem ji slyšela, jak řve přes branku, že jestli jí nedám okamžitě očkovací průkaz, že půjde na policii. Už jsem toho měla dost, tak jsem vylezla ze dveří baráku a zakřičela směrem k ní, ať na policii klidně jde.
Pak jsem zase zavřela, neměla jsem sílu na nějaké vyjednávání, protože mi bylo moc líto, že mi nenabídla pomoc a že zatímco v tlamě jejího psa visel ten můj, už mi vyhrožovala. Navíc, co čert nechtěl, nebo chtěl, náš pes očkován nebyl, takže z toho stejně bude průšvih a na policii paní půjde stejně, soudě podle jejího temperamentu a způsobu reagování. Stala jsem se apatická, bylo mi už jedno, kolik policajtů přijede, protože já bych se takhle nechovala, kdybych byla na druhé straně situace. Šla jsem zpátky do místnosti, kde chcípal můj milovaný pes a mluvila jsem na něj, aby věděl, že s ním jsem.
Zanedlouho přijel Honza, vytáhl krvácejícího psa zpod postele a já držela deky, do kterých jsme ho zabalili. Na veterině s námi počítali a i když jsme museli chvíli čekat, brzy ho vzali na operaci a my čekali. Pak se ukázalo, že neměl jen roztrhanou nohu, ale pes ho kousl i do břicha, měl vážná zranění a nebylo jasné, jak to dopadne. Když jsme zaplatili dva tisíce za ošetření a vysvětlili událost, jeli jsme domů. Hned po té, co jsme přijeli, zabušila na naše vrata Policie. Vyžádali si mě a já šla.
Než našeho psa pozašívali, ona stihla jednak ošetření u lékaře, ale i oznámení na policii. Nevím, co jí kdo ošetřoval, ale potvrzení už měla a předala jej i policii. Když mě vyslechli, šla jsem se starat opět o psa, který potřeboval péči. Několikrát jsem myslela, že je mrtvý, ale pokaždé se zase vzchopil. Po všem, co jsem kdy prožila, cítila jsem se nejvíce otřesená a nevěděla proč. Byla jsem si vědoma, že jednou můj pes umře a tak dále, ale byla jsem tak vynervovaná a tak semletá, až jsem vnímala okolí skoro zastřeně, prostě jinak. Možná toho všeho bylo prostě jen moc, nebo já nevím co se stalo, ale překročila jsem nějakou neviditelnou hranici a od všeho se mírně oddálila.
Když přišla policie a já zrovna zvlhčovala jazyk psa vodou, protože mi to poradil veterinář, zdálo se mi, že se jen naplňuje zbytek toho zlého, co už stejně bylo rozehrané či rozjeté. Jako když bahno se hrne ze svahů, valí se dolů spolu s balvany a kmeny stromů a není možné tu energii v pohybu nijak zastavit, protože jde už jen o následky a zbytkové jevy rozpohybovaného živlu.
Měsíc jsem se starala o psa, který dělal pomalé pokroky. První noci ani nepopisuji, byla jsem prostě hotová. Majitelka pitbula byla u nás něco řešit, ale bylo to příliš složité a já už neměla sil na to slušně reagovat, nechtělo se mi reagovat na ni vůbec. Převzal to Honza a nebylo jasné, o co vlastně jde. Přišla se jakoby omluvit, ale oznámení na policii na nás nestáhla, takže časem jsem byla předvolána k nějaké komisi, kde se řešily tyto věci.
U komise jsem vše popsala a vylezlo z toho, že můj pes utekl z baráku, ale ona také neměla toho svého na vodítku, takže i jí v podstatě zdrhnul. Spolu se poprali, což se stává a ona ho během bitky přivázala znova na vodítko. Její pes pokousal mého, protože já mám malého knírače, zatímco ona má většího a tak ten můj to odnesl. Ok. Tato verze mi přišla i objektivní a dokázala bych to pobrat tak, že je to fifty fifty a chyba je na obou stranách, případně šlo o blbou souhru okolností.
Paní vypovídala trochu jinak, během vyšetřování dámy z komise řekly, že její pes není socializovaný i když ona o něm mluvila jako o zlatíčku, a dokonce řekli, že tak trochu svého psa svým gestem poštvala proti mému, ale to už bylo jedno. Zdálo se mi v tu chvíli, že právo je spíše na mé straně, nebo nerozhodně, a to jsem po nikom nechtěla náhradu za léčení psa, protože jsem vše stále brala tak, že psi se servat můžou kdykoliv a že to prostě není o penězích a že to byla prostě smůla, tentokrát na mé straně, protože můj pes neměl šanci ublížit tomu jejímu.
Když se úřednice z komise ptala, jestli nemám nějaké svědky, kteří celou událost viděli, napadli mě jen ti popeláři a pak početná rodina sousedů, před jejichž domem se vše odehrálo. Chtěli to vyšetřit asi důkladně, u komise padla i slova, že jsem třískala pitbula po hlavě tím dřevem, ale já, i když bych ho v tu chvíli nejraději zabila, jsem do něj netřískala. Bylo to prostě zamotané, svědci by prý byli žádoucí a k tomu se váže další událost, která způsobila, že jsem změnila pohled na lidi, na společnost i na spravedlnost. Oproti tomu, co se děje ve světě, má záležitost byla prkotina, ale mě to stačilo k tomu, abych sundala své naivní brýle a vzala si takové, které nepřikrášlují. Takže trošku oklikou, dostávám se k další zkušenosti, která mě překvapila i když leckdo může říct, že jsem pitomá a stále se divím naprosto normálním věcem.
Při koupi domu, uniklo mé pozornosti, že hned vedle nás je bytovka a v ní bydlí cikáni. Nic proti, patří k těm slušnějším, proto jsem ti toho ani nevšimla. Jenže po jistém čase a dlouho to netrvalo, začali nás naši sousedé testovat. Ze začátku dobrý. Šlo jen o zapůjčení lopat, potom chtěli pár koleček písku a pak třeba půjčit motorovku nebo flexku. Vycházeli jsme jim vstříc, já dokonce byla tím, kdo chtěl s nimi dobře vycházet. Cikánští sousedé byli celkem milí a já byla ráda, že to není, jak se říká, horší.
Když se semlela ta záležitost s našimi psy, vznikla zajímavá situace. Jejich velmi početná rodina žije mezi naším barákem a domem rodiny, kde byl onen pitbulteriér. My máme samostatný rodinný dům se zahradou, ale oni už to mají jinak. Jde o bytovky, které jsou na sebe nalepené, něco na způsob šumperáků, které jsou spolu spojeny hlavními zdmi. Jedna rodina dokonale slyší tu druhou, protože jsou na sebe bohužel nalepeni způsobem, který už nelze rozlepit. Ale abych se dostala k tématu. Když došlo na bitku mezi hafany a v ulici již podruhé stála policie před naším domem, situace byla zneužita právě tou cikánskou familií.
Jejich rodina má asi šéfku, nebo protřelou a schopnou paní, která jedná, když o něco jde. Jindy vypouští do akcí ostatní členy rodiny, ale tenkrát nastoupila ona. Využila situace a šla mi povědět, jak vše viděli ze svého okna a jak slyšeli, že paní, tedy majitelka pitbula, nabádá svého psa slovy „Trhej, trhej.“ A říkala mi to s takovým gustem, že jsem jí hned přestala věřit. Ta ženská, co na mě poštvala policajty, se sice chovala dle mého soudu nepěkně, ale nevěřila jsem tomu, že je takhle nízká a na svého psa bude pokřikovat něco podobného. Ráda bych o ní uvažovala jako o hysterce a měla bych i jiná přirovnání (to se přiznám), ale tohle už bylo přespříliš a slovům té dámy od vedle jsem prostě nevěřila.
Koukala jsem, co bude dál a co po mě ta stará cikánka či romka vlastně chce. Viděla jsem, že něco potřebuje, ale tohle vše byl jen úvod. Když si šli pro lopatu, písek či pilu, tak to řekli rovnou, ale nešla vyjednávat ona. Ještě chvilku mi vyprávěla, že toho zlého psa štvou i proti nim a že se ho bojí , ale tomu jsem věřila. Tedy tomu že se bojí, protože i já se už bála. Ne o sebe, ale představa, že jim jednou uteče a odnese to třeba má dcera, až si bude hrát venku, mě opravdu začala děsit. Ale i tak, nebylo proč to rozebírat a já nevěděla, co po mě chce a tak jsem se rovnou zeptala, načež ona řekla, že by potřebovala peníze, které já ovšem už neměla žádné.
Když jsem řekla, že nemám a nemohu půjčit, zkoušela to ještě chvilku a opět přilévala do ohně nenávisti, rozpatlávajíc, jak zlí jsou ti sousedi a co kdo a kde o nich říká a já nevím co všechno. Nakonec jsem nevěděla, jak ukončit ten hovor a tak jsem navrhla, že jim mohu přinést nějaké oblečky po Markétce, protože z toho vyrostla a oni čekají dalšího potomka. S tím jsme ukončily hovor i když jsem cítila, že něco je ve vzduchu a že stará cikánka se nevyjádřila, jak chtěla a nepořešila přesně to, co potřebovala.
Za pár dní, vlezla jsem na půdu a protřídila všechno oblečení po Markétce, které by se jim mohlo hodit. Měla jsem několik možností. Buď to prodávat za pár drobných přes Aukro, nebo to vzít všechno naráz a dát pytel oblečků a botiček pro malé děti přímo mým sousedům. I já sama jsem dostala některé z těch kousků od kamarádek, takže jsem ničím ve své nouzi nepohrdala a vážila si jakékoli pomoci. Vzala jsem velký igelitový pytel a vyrazila k sousedům pro další nezbytné poučení.
Pokračování již brzy...
zdroj obrázků:
https://fc01.deviantart.net/fs35/f/2008/298/5/e/the_twins_of_the_blod_by_the_emo_kid94.jpg
https://fc05.deviantart.net/fs43/f/2009/090/0/8/089270aaa051372aefce68cf5338940e.jpg
https://fc00.deviantart.net/fs70/i/2013/094/2/e/next_sun_turn_right_by_eintoern-d60fajd.jpg
https://th06.deviantart.net/fs71/200H/i/2012/128/f/c/step__no_further_by_eintoern-d4yz5v7.jpg
