Projekt „ PSYCHOCUC“

Autobiografický román na pokračování (část.3)

 

       Když mi Markétka vše pověděla a byla již schopná se zabavit po svém, začala jsem intenzivně přemýšlet já. Samozřejmě jsem poprosila o ochranu, vždyť i nevěřící lidé většinou volají Boha, jsou-li v úzkých a pak se na něj zase vykašlou, Tím nechci urazit ty, kteří s jeho přítomností počítají stále. Já ale jednala tak, jak jsem dokázala z pozice obyčejného člověka, který málo ví, ale chce učinit preventivní opatření proti případným dalším problémům.

      Zkusila jsem napsat jedné známé, která prý měla jisté zkušenosti s vnímáním negativních duchů a ta mi narychlo poradila, ať zkusím do místnosti rozložit talířky se solí, protože to prý dříve lidé dělali a údajně to v podobných případech pomáhalo. Taková věc nemohla uškodit, udělala jsem to a použila hrubou krystalickou sůl, kterou jsem umístila do čtyřech rohů místnosti. Nemyslela jsem si nic, prostě jsem to raději udělala.

       Několikrát jsem se pokusila dívat se okolo sebe bez zaostřeného vidění, zdali neuvidím nějaký pohyb nebo něco neobvyklého. Vše bylo běžné, neviděla jsem nic podezřelého, prostě jsem si to občas jen zkusila. Stále mi připadala divná místnost, o které jsem se již zmínila. Často tam také chodili bezdůvodně psi, ale neštěkali, jen se tam chodili courat.

      Potom jsem něco dělala v kuchyni, když mi najednou přišla myšlenka, že před pár dny, byla Markétka v lese se svým tatínkem a přitáhli z lesa podivné předměty, které vykopali v zemi. On totiž chodívá s detektorem hledat staré mince do polí a protože pole byla příliš promokřená a bahnitá, šli hledat do lesa. Malá si někde okolo běhala, když jemu detektor hlásil přítomnost kovu v nějakém pařezu. Vybaven vojenskou lopatkou, párkrát rýpnul a vyhrábl z prostoru mezi kořeny starý rozpadající se uzlík z nějaké látky, ve které bylo zajímavé nadělení.

      Jednalo se asi o pět kusů korálkových růženců, které pravděpodobně nebyly moc staré, musely být z minulého století. Dále tam byla plechová ozdobná krabička, která už byla velmi zničená, ale i v ní nalezl růženec. A pak, nalezl zvláštní prsten, který trošku připomínal prsten Arabely z pohádky. Nejednalo se prý o žádný drahý kov, ale kámen byl asi pravý, nešlo o sklo. Byl velký a broušený, nejspíš polodrahokam, který ale nebyl sám o sobě nijak cenný, jak Honza vyšpionil na stránkách, které se zabývali takovými a podobnými nálezy zdejších hledačů. Poslední a neobvyklý předmět, byla malá porcelánová a zdobená nádobka na svěcenou vodu, která byla velmi malá. Jako by byla z kapličky, nebo z kostelíka.

      Z nějakého důvodu to do lesa někdo buď zakopal, nebo balíček s předměty jen položil či ztratil a za desítky let se nad to vše, dostal nános zeminy a podivná sbírka předmětů byla pohřbena. Další možnost byla, že předměty měly nějakou nepěknou souvislost s něčím zlým a nějaký člověk se předmětů chtěl navždy zbavit a sám učinil díru v zemi, aby je pochoval a zlo eliminoval. Tato úvaha byla jak z blbého hororu, ale co já vím? Nezdálo se mi pravděpodobné, že předmět by skutečně na sebe vázal nějakou moc či sílu, ale vyloučit jsem to v dané chvíli nemohla. Zajímalo mě tedy, kde ty předměty jsou, protože v baráku byly právě jen několik dní.

       Nemusela jsem ani hledat, za chvíli přijel Honza a já mu ve zkratce řekla, co se přihodilo. Byla jsem dost zvědavá na jeho reakci, ale naštěstí situaci ani nebagatelizoval, ani moc neřešil. Před Markétou dělal jako že nic, mě řekl, že by to nijak nedramatizoval, ale pak, když jsme šli na místo, kde ty předměty měl, řekl mi že by se posr.., kdyby se mu stalo to, co Markétce.

       Požádala jsem ho ať vyndá ze svých pokladů ty růžence co našel a on mi je ukázal. Prohlížela jsem si je a poprosila ho pak, i když jsem věděla, že vypadám jak pověrčivej idiot, aby to zlikvidoval a jestli ne zlikvidoval, ať to vrátí tam, kde vše našel. Nechtělo se mu, ale byla jsem výjimečně rozhodnutá, že neustoupím ani náhodou. Chtěla jsem to nekompromisně z baráku, čistě pro jistotu.

       Ptala jsem se ho, co si on sám o svém nálezu myslí a tak mi pověděl, že fotografii prstenu konzultoval s ostatními hledači a psali že je možné, že prsten patřil duchovnímu. Prý to tak bývávalo a duchovní nosili podobné buď z křišťálu, nebo jiného kamene a většinou byl kov obyčejný, ale kámen výrazně velký. Já nemohla informaci posoudit, vybavila jsem si jen záběry z filmů, kdd lidé líbali prsten svému duchovnímu, nebo líbali jeho ruku a zároveň byl v záběru prsten. To mi stačilo, dál už mě to nezajímalo, prostě jsem ho požádala, ať to odveze.

      Honza namítl že nemůže, protože je už tma, tak jsem ho alespoň poprosila, aby vše odnesl někam na zahradu, že to doma momentálně prostě nechci a hotovo. Odkýval, že ano a vypadl někam do tmy.

Protože jsem ve svém pokoji spávala sama a měla v něm dvoulůžko, Markétka už zůstala v posteli kterou obsadila a já přinesla zbytek hlavních plyšáků a pár jejích věcí. Stále se ještě vyptávala, ale byla o hodně klidnější a když šla na záchod, volala vždycky toho většího psa, aby šel s ní. Všimla jsem si že to dělá pravidelně, takže dobře a bezpečně se necítila.

      Když večer usnula, dál jsem pročítala co se dalo a vzpomínala na vše, co jsem kdy četla o jevech spojených s duchy, nebo démony, nebo něčím podobným. I když jsem se zhruba deset let zabývala biblí, v tuto chvíli mi to moc nepomohlo a neměla jsem ani pocit, že bych měla hledat řešení v knězi, bibli, nebo u psychotronika. Právě v té době, kdy se toto stalo, zabývala jsem se knihami, kterým jsem už nevěřila, ale ještě několik dní předtím, mě velmi ovlivňovaly.

       Na knížkách jsem se zasekla několik měsíců a o temných silách se v nich psalo více než bylo zdrávo. Protože vše bylo velmi přehnané a pisatel se více a více házel do role spasitele světa, přestal být pro mě důvěryhodný i když napsal mnoho zajímavostí, které mohly být pravda. Vyklubal se z něj ale člověk milující peníze, moc a slávu a v historkách, které o sobě psal, naprosto ztrácel soudnost. Právě jsem se od jeho vlivu odpoutávala, když toto se přihodilo. A že píši o vlivu, činím na základě tušení, že pod vlivem jsem byla.

      Nevěděla jsem jakým způsobem se to přihodilo, ale naprosto zázračně jsem po shlédnutí jeho video seance byla uzdravena z bolestí, které mě sužovaly již několik let. Právě tato skutečnost mě zaujala natolik, že jsem se otevřela jeho informacím, kterých sepsal během řady let opravdu více než dost. Byla jsem skeptická a říkala si, že jsem se uzdravila třeba i vlastní vírou atd., uvažovala jsem o všem, ale možnost, že jsem se na pojila na jeho energie, a nevím o nich nic, byla také možnost. Každopádně bolesti, které mě léta budily ze spánku a nepomáhaly žádné masti, během pár dní zmizely.

       V těch dnech, myslím, že jen několik nocí před touto dušičkovou událostí, se mi zdál dokonce sen, který byl o poznání a o démonech. Napsala jsem ho, aniž bych tušila, že jednou jej budu zaznamenávat do této knihy.

      Někdo mi nabídl poznání, ale já se musela rozhodnout, jestli ho přijmu a navíc jsem měla za úkol, celé to poznání sama přeformátovat. Dostala jsem jakési nádoby, možná s informacemi. Myslela jsem, že vše mám přijmout v té podobě, ale nebylo to možné. Sama jsem měla přijít na jakýsi postup, jak nabízené informace sloučím a zhustím do jiných forem. Nevěděla jsem, jaká má být výsledná forma, netušila jsem ani, jestli to pak budu pít, nebo číst, nebo jak jinak to poznání získám.

      Zadání jsem tedy moc nechápala, ale při prvním pokusu o zhuštění obsahu do nové formy, se mi kupodivu zadařilo. Připadalo mi to jako práce s textem, kdy musíte text jednoho souboru nakopírovat do jiného, ale zároveň je potřeba všechno znova formátovat. Během té činnosti jsem zjistila, že nepracuji s textem, ale s hmotami. Předložené zdroje jsem - asi myšlenkou, plynule vlévala do forem, které vypadaly jako průsvitné válečky a v nich byly napěchované různobarevné hmoty. Něco mezi plastelínou a pudinkem. Když jsem měla práci skoro hotovou, zvedla jsem zrak a za stolem, na kterém jsem měla své nádoby, stál velký stoh knih. Po pravé straně onoho stohu lezl démon, takový nějaký starý ještěr. Hrůza z něj nešla, opravdu tam lezl jako leguán. Měl křídla, byl tmavý a ta hromada knih byla asi jeho, nebo to byl knihovník. Podívala jsem se zpátky na svou rozdělanou práci, ale něco mi nešlo do hlavy, Zasekla jsem se, asi jsem byla bezradná a to mě probudilo. Pocit složitého úkolu ležel v mém vědomí, potřebovala jsem to dotáhnout do konce a během přemýšlení mi došlo, že už bdím.

       Co se týče symboliky snu, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Knihy onoho autora byly plné teorií o hmotách a protože rád maloval, jeho publikace byly též hodně ilustrované a barevnými hmotami znázorňující toky energií se to jen hemžilo. Vše se tvářilo velmi vědecky, pár měsíců trvalo, než mi došlo, že jde o nedůvěryhodného člověka. Ale ke snu. Po čtení jeho knih, mě válečky s poznáním, které byly ve formě jakýchsi hmot podobných pudinku nepřekvapily, spíše to sedělo jako dobrý symbolický příměr toho, o co šlo. Ale symbol démona, vlastnící či oblézající celý ten stoh knih, ten byl ještě výmluvnější.

      Uvažovala jsem, jaké knihy jsem četla dříve a zda-li jsou na té hromadě, kterou jsem ve snu viděla. Zatím jsem četla nejvíce Bibli, a pak Korán, Bhagavadgítu, něco z Tibetu, něco z Egypta i Satanskou bibli. Jednotlivé knihy různých učitelů mystiky či jógy, považuji za dílka samostatná, která jsem uložila na hromádku individuálních učitelů apod. Nebylo tam už nic, k čemu jsem se chtěla vracet, za pravdu jsem je nepovažovala, i když mnozí z nich vstoupili do něčeho, co na pravdivých základech stát mohlo. Osobně jsem ale těmito stezkami jít nechtěla, to jsem již zkusila dávno a neměla z toho vůbec dobrý pocit.

      Když malá konečně usnula, občas jsem po ní jukla, protože nespala klidně, ale nebylo třeba jí budit z žádné můry. Jednou jsem se šla napít do kuchyně a když jsem se vracela, asi jsem špatně zavřela dveře. Seděla jsem u počítače, když pravým koutkem oka jsem zahlédla, jak náš zrzavej kocour vešel do místnosti, otřel se kožichem o dveře a zmizel někde pod postelí. Hned jsem vstala a snažila se ho z pod postele vyhnat, protože nedávno v mém pokoji přespal a když neměl kam jít s naléhavou potřebou, drze se vymočil u kamen, což mi vadilo. Nechtěla jsem, aby se to stalo znova a tak jsem jej chtěla vypakovat kam patřil.

      Až když jsem ležela na zemi s baterkou a soukala se pod postel, došlo mi, že Číčmen je venku, protože jsem ho před chvilkou pouštěla ven a zavřela jsem za ní dveře od baráku. Tato uvědomění jako by mě udeřilo, když najednou náš kocour skočil na okno mého pokoje z venku, aby mi ukázal, že už chce jít domů. Strašně jsem se lekla a okamžitě utíkala zkontrolovat, zda-li jsou dveře domu pevně zavřené. Byly.

     Domovní dveře byly zavřené správně a náš kocour zvenku na mě mňoukal, abych mu otevřela, takže uvnitř žádná jiná kočka být nemohla. Vlastně mohla, musela by to však být jiná kočka. A tak jsem našeho Číčmena nechala zatím venku a zkontrolovala dům. Nikudy nemohl dovnitř ani ven a přesto jsem viděla zvíře téměř stejné , dokonce velmi detailně. Viděla jsem toho zrzouna tak dobře, že jsem okamžitě zalehla pod postel, abych ho dostala ven. Přímo jsem viděla, že právě tam ode dveří míří. To se mi ještě nikdy nestalo a tak jsem chvíli seděla a uvažovala, co to bylo za přelud. Oči jsem měla zaměstnané prohlížením monitoru, šlo tedy opět o periferní vidění.

     Přemýšlela jsem co to asi znamená. Dávám-li já, něčemu váhu, pak to tu váhu může pro mě mít, ale proč právě nyní jsem viděla něco tak matoucího a kocour je zjevně venku? Stoupla jsem si a šla jsem ho pustit do domu. Naštvaně na mě zamňoukal a psi se k němu sběhli, aby ho očuchali jako vždy, když se vrátí z venku. Když jsem se na něj dívala připadal mi tmavší a o něco menší, než ten, který do pokoje přišel a otřel se o otevírající se nedovřené dveře. Koukala jsem a věděla, že na tom nic nevymyslím, ale zůstala jsem asi více ve střehu.

     Za pět dní, stalo se něco, co jsem chápala ještě méně. Měla jsem narozeniny a když přijel Honza, naložil Markétku do auta a že prý jedou koupit dort někam do Tesca. Byla už tma, ale hodin moc nebylo, takže proč ne. Když odjížděli, otevřela jsem ještě vrata u baráku, zamávala a najednou přišla myšlenka prudká jako facka, že jsou v nebezpečí a že ty krámy, co Honza vykopal, jsou v autě. Vůbec nevím, proč mě to napadlo, vlastně jsem ani nevěděla, kde ty věci momentálně jsou a zda-li je už Honza někde nevyhodil, či nevrátil na místo, odkud je přivezl. Původně je odnesl na konec zahrady, ale kde přesně je uložil, to jsem nevěděla.

      Naprosto automaticky, aniž bych o tom více přemýšlela, rychle jsem poprosila o jejich bezpečí a ovlivněna nejspíš knihami a různými stránkami, vytvořila jsem ve své představě něco jako ochranou bublinu z energie, kterou jsem se silou myšlenky snažila poslat za tím mizejícím autem. Pak jsem zauvažovala zda-li nemám volat Honzovi, aby nikam nejezdili, ale to jsem vyloučila, protože by mi nevěřil a myslel by si nejspíš, že jsem hysterka a že celou situaci ještě zhoršuji. I kdyby se vrátil, i Markétka by viděla, že se něco děje, Prostě jsem nezavolala a celou situaci předala s i s rychlou prosbou o ochranu.

      Pak jsem si řekla, že jsem udělala vše co mohla a že snad všechno bude v pořádku. Během hodiny jsem na ně dokonce zapomněla a věnovala se jiným věcem, když najednou přiběhla Markétka. Vůbec jsem je neslyšela přijíždět, Honza odemkl branku a ona hned utíkala za mnou se slovy: „ Mami představ si, co se stalo!“

Já zkameněla v očekávání, ale už jsem zahlédla i Honzu a bylo jasné, že oba jsou v pořádku a jestli se něco přihodilo, snad to nebylo tak vážné.

 „Představ si, že auto se rozjelo a nabouralo, když jsme byli v obchodě.“ Hlásila Markétka.

„Cože?“ Zamrazilo mě, jako bych se dívala na film Omen, ale najednou to bylo vše naživo.

„Šli jsme nakupovat a když jsme se vrátili, auto tam nebylo a nabouralo na konci parkoviště do jiného auta a lidi tátovi nadávali.“

„Stalo se někomu něco?“ zeptala jsem se už rovnou Honzy, který mezitím přišel až do chodby baráku.

„Naštěstí ne.“ Odpověděl.

„Že máš ty pitomý krámy v autě? Zeptala jsem se okamžitě.

Honza na mě nechápavě koukal, neschopen si uvědomit, o čem vlastně mluvím a pak řekl: „ No jo mám. Já jsem to chtěl tuhle odvézt, ale zase už byla tma a od té doby jsou v autě.“

 „Co se teda přesně stalo?“ Chtěla jsem se dozvědět více.

„No nic, přijeli jsme na parkoviště, zamkli jsme auto, měl jsem zařazenou rychlost jako vždy a a pak jsme nakupovali. Když jsem přišli zpátky, auto tam nebylo, až jsme na druhé straně parkoviště viděli hlouček lidí a vypadalo to na pěknej průšvih. Když jsme tam přišli, nějaká baba na mě řvala, chtěla pojistku a lidi mi nadávali, co se mohlo stát a tak.“

„No to se mohlo. Jak to, že auto jelo až na druhou stranu parkoviště? Tam nikdo neparkoval?“

„Předtím ano, ale mezitím vše odjelo, takže i když je tam jen nepatrnej sklon, pěkně se auto rozjelo a málem vjelo do obchoďáku s elektronikou. Naštěstí se zastavilo o nárazník jejího auta, ale stejně to byla rána a pozdvižení. Pak mi tam dělala scénu, že chce kontakt, kdyby prý s autem něco bylo, ale myslím že není.“

„Hlavně že se nestalo nic horšího.“ Řekla jsem jen a poslala Markétku převléknout.

       Když odešla, opět jsem vybídla Honzu k tomu, aby ty krámy odnesl zase na zahradu. Vůbec jsem nevěděla co si myslet, ale něco si s námi nepěkně hrálo. Pak jsem dostala dortík, popřáli mi a stihli jsme ho i sníst. Ten večer jsem vypila láhev vína, seděla u počítače a snažila se kromě jiného vzpomenout si, jestli jsem někdy měla podobný zážitek jako dnes. Intuitivní pocit nebezpečí, které právě přichází, nebo ke kterému se teprve schyluje.

       A vzpomněla jsem si. Byl to jediný zážitek, kdy jsem reagovala zcela nelogicky jen proto, že jsem měla jakési vlezlé myšlenky, že si nemám jít koupit cigarety. Nedávalo to žádný smysl. Jako kuřák jsem mohla vyběhnout z domu už když cigarety docházely a hned o patro níž byl obchod. Já to ovšem neudělala, protože stále mi něco říkalo, že ne a tak jsem celý večer a kus noci proseděla u počítače bez cigaret, což bylo u mě zcela neobvyklé v té době. A ráno pak, dozvěděla jsem se ze zpráv, že pár metrů od domu došlo během té noci k vraždě. Ta vražda připomínala skoro popravu, ale zabíjelo se střelnou zbraní a já z nějakého důvodu byla podivným způsobem zastavena, abych nechodila vůbec ven.

 Pokračování již brzy...

 

 

 zdroj fotografií:

https://th06.deviantart.net/fs71/200H/f/2012/308/c/5/c54d6ebe4316e7015a8be654d81109a3-d5jyi94.jpg

https://fc05.deviantart.net/fs18/f/2007/168/a/6/Cats_by_ventrix24.jpg

https://th04.deviantart.net/fs70/200H/i/2013/104/c/5/last_ride_by_tholang-d61o0ku.jpg

https://fc04.deviantart.net/fs71/i/2010/163/0/0/Tower_of_Books_by_LisaBellaCullen.jpg