Jsem někde v horách, stojím na vrcholu kopce s příbuznými, nebo blízkými. Jsme nedaleko nějaké restaurace nebo na vyhlídce, prostě tam nahoře něco je. Najednou vidíme starší ženu jdoucí směrem k nám.
Jde ke mně a usmívá se jako sluníčko. Má kypré tvary, je silná asi jako já a může jí být přibližně padesát let.
Vypadá jako moje babička, matka mého otce. Je hezká, černé vlasy, velké tmavé oči, moc hezký úsměv vykouzlený z plných rtů a hezkých usměvavých tváří. Láskyplně a šťastně se na mě dívá, podává mi ruku, já podávám svou ruku jí. Ona ji bere do svých suchých teplých dlaní a stále se na mě potěšeně dívá.
Něco ve mně roztává, neuhýbám ani pohledem, jako to dělám jindy, když cítím rozpaky. V její přítomnosti žádné rozpaky necítím, tak blahodárně na mě její radost působí. Není hraná, je to jen mezi ní a mnou. Ta osoba má v srdci velikou radost z toho, že se na mě dívá, že jsem tady. Nijak nebrání svým pocitům, stále se usmívá a drží mou pravou ruku ve svých dlaních.
„Ty jsi moje babička?“ Ptám se, protože tomu nerozumím, neboť ona má být již dlouho po smrti a ani já ji nepamatuji v takovém věku.
Dívám se a srdce mi taje. Dívám se na babičku, ale tuším, že ona to není.
„Ne, nejsem tvoje babička, jsem její dcera.“ Odpovídá s vlídným úsměvem, ale v očích má takové radostné neposedné čertíky. Ví, že to je pro mě hádanka.
Usmívá se ještě víc, jako kdyby slunce mohlo svítit ještě větším světlem. Září která neoslňuje a nepálí, září která hladí a uzdravuje a naplňuje srdce mírem.
Mám takovou ospalou mysl, prostě mi to nemyslí, hlava nešrotuje jak posedlá. Ten mír mě utišil. Věřím jí, nebojím se žádné zrady. Její ryzí podstata je dobrotivá a laskavá.
„Ale vždyť babička měla jen dva syny, tátu a mého strýce.“ Říkám zmateně a dívám se na podobu své babičky.
„Jak je možné, že tě neznám?“ Ptám se dál, ale je mi zatěžko přemýšlet. Jsem užaslá a také cítím lásku a z toho jsem užaslá ještě víc. Jako kdybych se viděla se svým strážným andělem, který o mě ví vše a já o něm nevím vůbec nic, ani to, že existuje. Ale pohled jejích očí je důkaz, nikdo se na mě takto ještě nedíval. Ona mě miluje takovou jaká jsem a teď má oči jenom pro mě. Je to tak krásné, že bych chtěla, aby se mnou byla ještě chvíli.
„Narodila jsem se jim a zůstala jsem jejich tajemstvím.“ Odpověděla mi s úsměvem, vědouce, že o tom vědět nemohu a není teď potřeba, abych to vše věděla.
Nevím proč, ale je to jedno. Z nějakého důvodu byla jejich tajným potěšením. Jejich holčička, když synové odešli již z domova.
Opravdu vypadá jak babička v mládí. Je šťastná, vypadá tak vyrovnaně. Jako kdyby svět byl jedno velké nekonečné potěšení a nekonečné proudění lásky.
Ty oči, ten pohled, ten čtverácký úsměv a cit. Nádhera.
Něco mi předala, nikdy nezapomenu na setkání s ní. Nevím jestli je přelud nebo ne. Nevím jak dlouho se budu těšit z její přítomnosti, ale je to krásné a nikdy jsem něco tak krásného nezažila. Připadám si jak v nebi. Možná se mi to jen zdá, možná jsem mrtvá a ona mě přišla pozdravit a potěšit na onom světě. Takže možná je pokračování, ale to je jedno, protože já se z pohledu do jejích očích topím ve štěstí a je mi nepopsatelně krásně. Teď má ale v očích smutek či chmuru a říká „ Děvče moje... holka zlatá...“
Nějak se to najednou zamotalo a já nejsem tam kde jsem byla. Jsem sama, v jedné ruce mám foťák, v druhé mobilní telefon.Jdu z nějakého kopce dolů do údolí. V údolí je jezero, nebo malá přehrada, vedle ní je město. Já k němu teprve přicházím.
Ztratila jsem se. Měla bych zavolat těm příbuzným, aby neměli strach. Ani já nevím, kam jdu a bojím se, jestli se úplně neztratím.
Mám dobrý orientační smysl, pozoruji krajinu a uvažuji, jak se z tohoto místa dostat k nim. Nestačí vystoupat zpátky do hor a vrátit se. Jsem na jiném místě.
Zdá se mi to jasné. Jsem pod kopci blízko Čučic. Vypadá to zde jinak než dříve, ale určitě je to tak. Musím obejít celou přehradu a projít skrze město. Čeká mě celkem dlouhá cesta a navíc potmě, protože se rychle stmívá.
Proč jsem se od nich utrhla? Vůbec nevím, co se stalo, mám okno.
NO nic, musím jít. Neznámé město je přede mnou a cesta bude dlouhá. Vím že to musím stihnout, dokud není pokročilá noc a mohu se ptát lidí na cestu.
Až obejdu přehradu, dostanu se na lesní cestu v úpatí kopce a ta mě dovede až domů, tedy ne domů, ale k někomu blízkému.
To zvládnu. Bude sice tma, ale když je cesta v lese dost široká, dá se usoudit podle korun stromů, kudy cesta vede. Maximálně budu škobrtat o kameny, ale nepůjdu ve vyloženě tmavém lese přes kořeny, pařezy, kmeny a tak. To zvládnu. Musím. Toho se nebojím.
Bahnitá cesta podél vody už skoro končí. Vidím první lampy městského osvětlení. Začínají slabě svítit. Je ještě vidět, přelézám nějaké větve a klády a najednou stojím na velmi rozbahněné půdě. Je rozryta kopyty koní, ale jsou tu kravince, smrad, sotva se v tom dá jít.
Najednou vidím stáda dobytka. Nevím, co to je za druh, snad býci. Jsou to kolosy. Připomínají velikostí bizony, ale mají krátkou lesklou srst a jsou samý sval. Také mají divoký pohled a velice ostré rohy.
Jsou asi dvacet metrů ode mne, jeden už mě vidí. Otáčí se tak, aby stál přímo proti mně. Je divoký. Předklání se, měří si mě pohledem a je jasné, že hned vyrazí. Jen co se správně zaryje kopyty do bahna, jen co správně zacílí.
Po levé straně, asi patnáct až dvacet metrů ode mě, je ohrada ze silných kůlů. Musím tam a nesmím spadnout. Utíkám, ale zem je tak strašně rozoraná a tak strašně bahnitá, že to skoro nejde. Kloužu, prakticky padám dopředu, ale v panice jsem schopná udělat další a další skok. Ale nestíhám. Balancuji, abych nespadla, ale není už čas. Nemohu utíkat zády k býkovi. Není už čas zdrhnout, musím něco udělat.
V ruce si uvědomuji jen ten foťák a mobil, nic z toho nyní nemohu využít. Nevidím tu žádný předmět, který bych mohla použít jako zbraň. Jde o pikosekundy. Nemohu prostě dělat nic jiného, než uskočit, protože on se na mě řítí jako lokomotiva.
Neuvažuji nad tím, ale vím to. Nabral směr a chce mě převálcovat, nejlépe nabrat na rohy. Moje jediná šance je hbitost a uhnout těsně před tím, než mě zdrtí. Tak blízko je ohrada, ale já si teď musím hrát na toreadora. Nemám ani ten pitomej červenej hadr, abych ho odklonila v rámci jeho vzteku jinam.
Blíží se strašnou rychlostí, ale já vnímám každý metr. Tváří se, jako když zešílel při pohledu na mě. Jsem kořist? Ne nejsem. Nejde o kořist. Nenávidí mě. Není na světě nic, co by ho teď zajímalo více. Jen já a on mě chce zničit. Je impozantní. Ale je to jen hovado, které mě teď chce rozdupat a to jen proto, že jsem se teď objevila právě zde.
Vypadá to, že chrání stádo, ostatní jsou naprosto v klidu. Uskočím a pokusím se ho ještě víc podráždit, aby mu zlostí přeskočilo a rozhodila jsem mu smysly. Okouřím to, ať se do mě nemá šanci trefit.
Stojím a to monstrum se řítí přímo na mě. Blikla jsem bleskem u foťáku. Napadá mě, že úplně blbě, držela jsem foťák stranou, takže jsem asi vyfotila bahno. Nebudu mít toho šmejda ani vyfoceného, když bych to náhodou přežila.
Nasral se, je zuřivej, ale trochu to s ním asi cuklo, takže jeho směr se mírně změnil.
Utíkám k nejbližšímu místu ohrady a už vím, že je vyhráno. Než se to hovado vzpamatuje, než zastaví a pochopí situaci, tak budu venku.
Prolézám už mezi kůly a on v dálce zuřivě sípá a ztěžka se otáčí. Jsem už za ohradou, dívám se na něj. Běžel asi 30 metrů než se zastavil a teď hledá cíl. Ale já se mu ztrácím. je už skoro tma. Vedle mě jsou stromy a on najednou neví, co vlastně chtěl. Možná jsem pro něj byla jen momentální přelud, přitom mě mohl zabít.
Odcházím od ohrady. Blízko je už město. Vidím kamenné domy, velice semknutý prostor, žádné zahrady a volně roztroušené domky. Jsou to malé stavby plné podivných tvarů. V ulicích jsou občas lampy, ale je to zde velmi ponuré. Takové město neznám, snad jen z hororů. Možná krysař procházel podobným městem, ale žádný tu není.
Ještě se otáčím, hledám očima toho býka. Pohybuje se zmateně a běhá naprázdno. Hledá cíl, ale já tam už nejsem. Musím dál.
Ráda bych si sedla pod stromem a srovnala si vše v hlavě, ale není čas. Teď musím projít neznámé město a budu ráda za každého, kdo mi poradí. Musím rychle, protože přijde hluboká tma.
Zatím nikoho nevidím. Město není obvyklé, je velmi, velmi sevřené, semknuté. Žádná zeleň, jen stavby strašně blízko u sebe, plné křivolakých okýnek, podloubí, mostečků, divných průchodů a nadchodů. A pak obchůdky, sklady, hospody, autobusová stanoviště, hemžení.
Ale je už večer, takže i přes stopy denního ruchu, nastává doba klidu. Působí to jako místo, kde probíhal trh a nyní se jen uklízí.
Nemám dobrý pocit z toho co vidím. Vnímám prolhané obličeje, chamtivce v podloubích, lež, přetvářku, úskoky a přikrčené lidi. Nechutné město, prorostlé neřestí, zbabělostí, intrikami a bídou. Všude mám pocit nebezpečí, jdu ale svižně a obezřetně dál.
Jsem přece zvyklá pohybovat se jako voják, napadá mě. Jdu dál, chůzi v uličkách si organizuji tak, abych se vyhnula potenciálním nebezpečným místům.
Někoho se ptám na cestu v osvětleném podloubí. Ten někdo, nějaký prodavač, nasadil podivný, skoro podezřelý výraz a někam mě poslal. Kolem byly skryté zraky někoho dalšího. Cítím, že se na mě pověsilo několik lidí. Z různých důvodů. Mihl se cizinec, v šeru noci žena, někam prchající.
Musela jsem se několikrát schovat. Někdy jsem zalezla do míst, kde se váleli opilci a fetáci, ale nevšímali si mě. Jen jsem se tam skryla. Procházela jsem ventilacemi a tunýlky. Zalézala do domů, kde bylo různé zboží a maso. Prošla jsem mnoha vchody do dvorů a domů, kde pobíhaly krysy a kočky. Bylo tam ticho a zeleno, ale bezpečí tam také nebylo
Najednou není možné jít jinam, systém dveří a jiných zápletek mě nutí jít někam a já se nemohu bránit. Dostávám se do malé chodbičky, která ústí do větší místnosti. Je to ale klec a v ní je narváno spousta děvčat a žen. Mnoho těl, jedno vedle druhého a já jsem najednou mezi nimi.
Jsme ve výtahu, jde o klec, která jede dolů. Možná jen o patro níž. Jen co jsme zastavily, všechny vyděšené, viděly jsme, že na druhé straně pletiva a mříží stáli muži. Vypadali oslizlí, říční, uslintaní, působili jako Turkové či Řekové. Možná měli v ruce i lístky, nebo drobné papírové peníze. Zírám na to jako blázen. Zdá se, že jde o obchod s otroky. Teď nás vypustí a já musím zdrhat a bránit se. S těmito lidmi smlouvat nepůjde.
Bojuji, utíkám, podařilo se mi to. Pane bože, dostala jsem se do nějakého bordelu jako otrokyně chycená do pasti. Ostatním dívkám se asi nepodařilo dostat se z té situace. Nyní se pohybuji městem ještě opatrněji. Vše utichá, slídilové a jiné postavy se za mnou už nepohybují. Jsem blízko kamenné a betonové hráze přehrady a pak už lesy a cesta naznačená pruhem světlé oblohy mezi stromy. Tam už dojdu, nebezpečí mám za sebou.
