Tento sen se mi zdál v říjnu roku 2012. V těch dnech jsem uvažovala jak a dál a potřebovala jsem něco změnit.
Hledám dům, který je levný, bylo by v něm teplo a byl by funkční natolik, abych tam mohla hned žít. Přijíždím někam na Šumavu, je to ale kraj, který víceméně neznám, nikdy jsem tam nebyla. Ocitám se v chalupě rodičů, nevím jak je to možné ale prý je to jejich. Mám od chalupy klíče, prohlížím si stav domu a líbí se mi. Jsou tu dvě vělké místnosti a obrovská kamna, která příjemně zateplí celý prostor.
Najednou se situace mění a dozvídám se, že si tento dům mohu koupit ale nevím už jestli jsem v tom samém, nebo někde vedle. Přichází pán, na sobě má šedivé montérky, nebo nějaký šedivý pracovní oděv. Ukazuje mi prostory, ptám se na cenu domu. Řekl mi, že cena je u všech domů stejná, nikdo to tu prý neřeší, protože by je to akorát zdržovalo. Dozvídám se také, že prý tu mám své příbuzné a nebudu zde sama. To mě překvapilo, nechápala jsem, jak tam mohu mít příbuzné. Odpověděl mi, že po vesnici jsou v chalupách členové mé rodiny, dokonce ti, které mám ráda. To se mi líbilo, alespoň nebudu na vše sama a budu mít někde oporu a zastání.
Odcházel už z domu někam pryč, ale mě ten pán zaujal právě tím, že reprezentoval společnost, která žije jinak než bych čekala. Ptala jsem se v duchu, co je to za svět, kde se neřeší ty pitomé peníze a všechny chalupy jsou levné a stejně drahé? CO je to za svět, kde peníze zdržují a nikdo se tu nechce něčím tak marným zabývat? Byla jsem tím tak zaujatá, že jsem toho pána následovala. Chtěla jsem vědět víc.
Přicházím na nějakou louku, vypadá to zde jako tábor. Vidím budovu, polní kuchyni. náklaďáky a různé lidi, kteří jsou čímsi zaměstnáni. Mají šedivé obleky, jsou tu muži i ženy, nikdo si mě nevšímá. Mají někam jet, chystají se a já se ptám, kdo jsou. Nějaký hlas mi odpovídá, že jsou to záchranáři.
Všichni vypadali jako amatéři, nikdo neměl žádné vybavení, žádné speciální obleky či nástroje. Ptala jsem se jestli mají školení. Dozvěděla jsem se od toho hlasu, že všichni jsou dobrovolníci a nikdo žádné školení nepotřebuje, že vědí co mají dělat. Uvědomila jsem si, že nemám práci a že by se mi líbilo dělat něco dobrého. Teď když mám bydlení, mohla bych se připojit k nim, ale asi jsem už stará, nemám ani dobrou fyzickou kondici. Myslím že bych neprošla zkouškami.
Ptám se, jak tedy pracují, když nemají školení. Hlas mi odpověděl, že Bůh jim každému přímo v akci dá vědět, jak mají postupovat a co přesně udělat. Učí se za běhu a nemohou udělat chybu, jsou-li tomu hlasu otevření, což jsou. To mě zaujalo, připadalo mi to skvělé a prosté.
Najednou vidím, že někam odjíždějí. Skáčou na korbu náklaďáku a já nevím co mám dělat. Nikdo si mě nevšímá, každý si hledí svého. Opět je mi připomenuto, že vše je dobrovolné a že i já se mohu zapojit do jejich práce. A tak jsem vylezla nahoru na korbu, sedím úplně vzadu a dívám se. Projíždíme krajinou, z náklaďáku vidím jednu spolužačku, kterou jsem neviděla spousty let. Dívám se zase na ty lidi v šedých mundůrech a najednou se děje něco divného. Na šedých tričkách se rýsují písmena. Zrovna si říkám, co budu dělat, když užitečného nic moc neumím ? Jeden člověk přede mnou má tričko najednou celé potištěné. Doslova mi vystupují texty a nadpisy článků před očima. Dívám se na to nechápavě, kde se to tam najednou vzalo? A najednou vidím, že i na jihých tričkách přibývají texty a nápisy. Vídím je zcela zřetelně. A najednou si říkám... budu pracovat s textem. S tímto jsem se uprostřed noci probudila.
Dodatek: Hned druhý den jsem začala pracovat na knize, kterou jsem léta měla rozepsanou a odloženou. Začala jsem jí zveřejňovat na blogu a hned během pár dní, ozvala se ta spolučačka, se kterou jsem nebyla v kontaktu. Prý čte, text si vytiskne a pak jej pročítá u krbu.
