Někde jsem byla. Byl to asi můj domov a můj pozemek. Já jsem stála zrovna venku u domu, asi na své zahrádce a najednou začali k domu přicházet nějací lidé. Byla to početná skupina dospělých. Když přišli až k zahrádce, nebo předzahrádce, mluvčí skupiny se zeptal, jestli jsem ta a ta žena a já odpověděla, že ano, že jsem to já a otázala jsem se, co si přejí. Někdo z toho davu mi začal vysvětlovat, že mě našli, protože se pídili po odpovědích a zavedlo je to až ke mně.
Prý jestli si pamatuju, jak jsem byla tenkrát na školním výletě v Kralupech a jak se tam stalo „TO NEŠTĚSTÍ“.
Já jsem na ně koukala nechápavě a říkám: “Na jakým výletě ? Já si žádnej takovej výlet nepamatuji. Myslím, že jsem v Kralupech na žádném oficiálním výletě nebyla i když to tam trochu znám a už vůbec nevím o žádné tragédii, kterou zde naznačujete,“ odpovídám zmateně té skupině lidí.
Ale oni stojí na plácku před mojí zahradou a říkají: “ Tenkrát se to neštěstí vyšetřovalo, ale na nic se nepřišlo. Až teď, po letech, jsme se dozvěděli, že máte nějaké psychické problémy a chodíte na terapii. Usoudili jsme, že by to mohlo znamenat, že víte, jak se to tenkrát stalo.“
Já stojím na své zahrádce, která je trochu vyvýšená, dívám se mírně zvrchu na ten dav a říkám, že vůbec netuším, co se stalo a co to melou o nějakém záhadném neštěstí?
Oni ale dál stáli, dívali se na mě odhodlaně či urputně a hučeli to svoje dál. Pak někdo promluvil.
„Přece, jak jste byli na tom výletě, tak tam nějakého kluka přejel vlak. Nezjistilo se, jak to bylo, stalo se to prý u nějakého viaduktu. Měli jste tam se školou zrovna rozchod. Myslíme si, že jste mohla vidět toho vraha, toho, kdo ho pod ten vlak strčil a tím jste se možná stala svědkem vraždy.“ Dramaticky dělám ksicht, jako že jsem dav, Lucka se směje,musím i já, protože to nejde zadržet. Ale musím pokračovat.
Koukám tedy na ně, tedy na všechny ty lidi a hledám ve své hlavě. Nic tam ale nenacházím. Nesmysl, říkám jim znovu. O ničem nevím, na nic takového si nevzpomínám. Oni ale na tom trvají a dav lidí před barákem se stále zvětšuje. Pořád jenom opakují: „Vzpomeň si.“ Ale nejde to. Najednou někdo z nich říká: “Tak v tom případě je tu další možnost, že jste ho zabila vy. Jestli si nevzpomenete na jeho vrahy, pak jste podezřelá. Byla jste pravděpodobně v místě nehody.“ Mluví na mě lidé z davu a žádají okamžitou odpověď.
Ve snu mě napadlo, že se to nějak zvrhává. Poznávám některé tváře z městečka, kde jsem vyrůstala, ale některé ne. Je to už velký dav. Nevím, možná už kolem stovky lidí, spíš více. V duchu stále pátrám a také začínám být nervózní. Napadlo mě dokonce, že mi lžou a chtějí mě hodit do nějaký schízy. Koukám na ně a nevím jak reagovat. Vždycky někdo vystoupí z davu a tlačí mě k tomu, abych si vzpomněla, jinak jsem prý vážně podezřelá, že jsem ho hodila pod vlak já. Pořád mi připomínají, že já přece chodím na tu terapii, a v tom je ten problém.
Jenom zírám a najednou se dav rozestupuje. Odzadu přicházejí pomalým šouravým krokem moji rodiče. Přicházejí jako z mlhy. Ve snu není nic, než má předzahrádka, dav na plácku, v dálce jen šedivý horizont bez obsahu. Rodiče jsou už stařečkové, o hodně starší než dnes. Vzájemně se o sebe opírají, myslím že mají hůlku, nebo aspoň jeden z nich. Přichází blíž a blíž, prochází tím davem, který se před nimi rozestupuje stejně jak ta mlha a pak se zastaví a koukají. Nejdou ke mně. Stojí v tom davu, máma se tak smutně kouká a říká:“ Tak Soni, tak si přece vzpomeň, snad se ti uleví.“ Nevěřícně koukám a v duchu si říkám, to je absurdní.“
Máma promluvila, táta jí podpíral, ale byli součástí davu. Máma se stala mluvčím, dav jí i otci ustoupil a ona promluvila za ně, za všechny. Ale já nevěděla, co po mě chtějí a bylo to šílené.
To je konec snu.
