Protože má minulá příhoda byla o následcích činu, ke kterému jsem v pohodě dospěla pod vlivem většího množství lihovin, rozvzpomněla jsem se na mé rané zkušenosti s alkoholem jako takovým. Docela mě pobavilo, jak pitomá jsem byla, když jsem ho začala v pubertě testovat. Takže k prvním dojmům :)
Jako malé dítě, věděla jsem jen, že něco záhadného, co zjevně proměňuje lidi, existuje. Myslím, že znalost pocházela spíše z filmů, protože žádnou pitku jsem nikdy neviděla. Moji rodiče nepili, když si otec se sousedy o silvestra nalil sklenku, ani ji nevypil a to jsem viděla, že oni jsou již takoví rozjaření. Chovali se hodně vstřícně a bodře, vlastně mi to bylo sympatické, protože jindy bylo to setkávání spíše chladné nebo nijaké. Když jsem jejich nezvyklé chování viděla, přála jsem si, aby se mí rodiče také odvázali a byla s nimi taková sranda, jakou jsem pozorovala chvíli u sousedů.
O silvestra, kolem té dvanácté hodiny, měla jsem tedy zážitky spíše příjemné a jiné lidi jsem pod vlivem neviděla. Až později, má teta si našla chlapa, který byl malířem pokojů. Když u nás jednoho léta maloval byt, myslím, že jsem poprvé viděla alkáče v praxi. Začalo to nenápadně, už během míchání barev si nechával přinést pivo. Naši s tím jaksi počítali, jak se ukázalo, přitáhli jich plnou tašku. Netušila jsem, že alkáč jde předem odhadnout, takže mě pivo v domácnosti přišlo nezvyklé. Nicméně on ho pil od rána, stejně jako já štávu, takže naši dobře udělali, když jich koupili pro pána víc.
Vlastně něco podobného jsem vídala u jednoho souseda, ten každý den běhal s velkou pevnou koženou brašnou a měl nezvykle červený obličej, divný výraz a pokaždé tou brašnou cinkal. Nosil jich denně tak deset až dvacet, ale jeho jsem osobně neznala, vystačil si sám. Oproti běžným lidem měl jiný výraz a výrazně odlišný odér. Připadal mi takový připitoměle šťastný a neměl moc pohotové reakce. To bylo vše, co jsem na něm viděla a právě on mi začal svým výrazem připomínat našeho malíře pokojů.
Ale k věci. Můj budoucí skoro strýček, popil pár piv, začal být velmi bodrý, zatímco brilantně chodil po štaflích a oháněl se malířskou štětkou. Byl zábavný. Pro mě, coby malé dítě, to bylo nezvyklé vzrůšo. Házel do éteru různé vtipnosti, naši se začali také chovat divně a mě to připadalo jako velká estráda. Když dokončil strop, zabodoval u mě tím, že mi předvedl, jak se dělá linka. Považovala jsem to za obrovskou machrovinu a pamatuji si ji doteď. Nechte mě udělat linku na zdi a uvidíte .)
Po lince konečně přišla na řadu barva na zeď, kterou jsme předtím pečlivě tónovali. Jeho žízeň vyloženě kulminovala, pivo pil jako by lopotil někde na Sahaře. Protože byl potenciálním ženichem mé neprovdané tety, cítila jsem, že ho naši tolerují, ale už jim není až tak sympatický. Zato on se důkladně položil do své role budoucího ženicha a celé se to začalo nějak zvrhávat. Ve vzduchu lítalo mnoho nevyřčených věcí, ale já jako dítě, nevěděla jsem přesně co. Ten pán byl hodně veselý, ale něco na tom bylo blbě. Celá situace skončila divně, dospělí se domluvili tak, že se vše dodělá příští den. Ten pán chtěl ještě válečkovat zdi nějakým tapetovým vzorkem, ale to už se našim nějak nelíbilo. Nevěděla jsem přesně proč, ale bylo to nějaké divoké. Hlavně máma se chovala uraženě a nutila tátu, ať to nějak vyřeší. Zbytek dne nestál za moc, i když původně to vypadalo jako zábava.
Když mi bylo asi patnáct a půl, jela jsem na Moravu k sestřenici a ta mě vytáhla na venkovskou zábavu ve stylu bigbít. To bylo dobrý, ale zamiloval se do mě mladý jinoch, který měl sotva osmnáct a koupil mi alkohol v podobě tvrdého. Já to odvážně vypila, dokonce několik panáků po sobě, ale pak bylo velmi, ale velmi zle. Zvracela jsem celou cestu, když jsme se vraceli do vesnice mé sestřenice. Měla jsem i okno, takže je to asi zařízené tak, aby si to člověk raději ani moc nepamatoval a příště se nepoučeně ožral zas.
I po této zkušenosti, dál jsem zůstávala naivní. Jednou jsem šla z učňáku v Praze, když těsně nad Balabenkou, viděla jsem v příkopu ležet velkého a tlustého muže. Bylo hrozné vedro, ležel tam zpocený a lezly po něm mouchy. Nedalo mi to a zastavila jsem se na chodníku. Kamarádka povídala, kašli na něj, ale já si říkala, že třeba měl infarkt, nebo mrtvici a že možná potřebuje pomoci. Šla jsem blíž, abych zjistila, jestli je živý, ale nechtěla jsem se ho dotknout. Vypadal dost divně a tak jsem vzala malý klacík a malinko do něho píchla. Vím, že se to nedělá, ale byla jsem prostě takové trdlo. Ležel dál bez hnutí a tak jsem se naklonila, jestli ho uslyším dýchat. Ještě stále jsem měla potřebu ho zachraňovat, bohužel, když jsem se naklonila, slyšela jsem jednak jeho dech, ale cítila i těžce rumový smrad. Tenkrát se mi kamarádka smála, že jsem blbá, ale já nedokázala odlišit, co znamená být ožralý jako prase, a co je zdravotní kolaps.
A pak už to bylo rychlé. Starší kluk z učňáku mě pozval na rande, ale šlo o schůzku v naší vesnici a pojal to tak, že jsme šli do hospody čtvrté až padesáté cenové kategorie. Tenkrát byla oficiálním vrcholem čtyřka, ale vlastně nechápu, proč to nebylo více odstupňované. Já ty stupně totiž viděla, daly by se i dobře charakterizovat, ale tenkrát jsem jen začínala sbírat zkušenosti.
Kamarád mi objednal pivo a já se tvářila drsně, že jako není problém. Připadalo mi hnusné, ale pár loků se dalo naráz vypít, aniž bych ztratila tvář pokrového hráče. Z počátku bylo vše únosné. Lokál nebyl hezký, ale to jsem nečekala. Povídali jsme si, starší kamarád chodil na záchod a já po čase musela také. Netušila jsem, jaké to budou výpravy a už vůbec ne, že budou stále dramatičtější.
Z lokálu jsem musela jít dlouhou chodbou k záchodům a nebyla odbočka jinam. Když jsem se blížila tak zvaně k tomu dámskému, viděla jsem záchod pánský. V podstatě byl bez jakýchkoliv dveří, chlapi tam stáli u kachlíkovaného žlabu, který byl plný moči, vše bylo zažloutlé, smradlavé a hnusné. Já musela po tomto pohledu odbočit někam vlevo, kde byly dveře a mísa, ale dveře neměly ani kliku a já stála v nějakém humusu, který snad nejde ani definovat. Při návratu zpět do lokálu, měla jsem pocit, že jsem proplavala stokou a ulpěly na mě všechny bakterie světa.
Další pivo ale spláchlo ten pocit hnusu a já hleděla obdivně na svého hrdinu, který to do sebe házel, jako by se jednalo o zkoušku z dospělosti. Pila jsem sice pomalu, ale přeci jenom jsem nebyla zvyklá, takže i já byla mírně opilá a musela opět na toaletu. Šla jsem už tak trošku jako robot. Bylo to jiné, vše negativní ztratilo na vší té dramatičnosti a já byla ráda, že jdu. Když jsem dorazila k pánským záchodům, už jsem viděla muže, který do žlabu plive nebo zvrací, v každém případě z něj něco lítalo, zatímco kašlal, chrčel a plival. Mezitím samozřejmě vykonával svou potřebu ohledně zbavení se tekutin z močového měchýře.
Nestudovala jsem ho, jen jsem to zaznamenala a bylo mi z celého výjevu dost eklovně. Nicméně i já se probrodila tím hnusem ke svému záchodu a po opláchnutí rukou, měla jsem dojem, že nechcípnu na lepru či mor, zejména, když už jsem si dávala bacha, abych se cestou ničeho nedotkla.
Následovalo další pivo s dalším stupněm zmatenosti a to byl asi vrchol mého prvního skvělého rande. Zhruba za hodinu, šla jsem opět na toaletu a právě ten stejný člověk, co tam předtím vyluzoval nejen zvuky, ale vypuzoval i své tekutiny, tak ten už se přímo válel v tom odporném žlabu. Vlastně jsem ho zahlédla v okamžiku, kdy se do něj svalil. Nejdříve jen močil, jednu ruku opřenou o kachličky a mírně se kolébal. Pak se to nějak smeklo, uklouzl jaksi nakřivo a hubou spadl do koryta, zatímco stále něco mluvil a vysvětloval. Už jsem neměla pocit, že bych mu měla jít nějak pomáhat, navíc evidentně žil a dokonce hlasitě uvažoval.
Když jsem se vrátila z WC, něco mi říkalo, že je to fakt hnusné a jak se dnes říká, dost husté. Uvažovala jsem, že snad ani nechci laškovat s alkoholem, protože se mi to nelíbí a má to divné dojezdy. Ale stačilo mi to? Ne. Byly i jiné podniky a jiní lidé a já naprosto klidně testovala dál. Že i já jednou mohu stejně vrávorat a zažít stejně nedůstojné příhody, to mě vlastně ani nenapadlo. Je snadné myslet si, že se to týká jen těch jiných, těch debilů, nebo těch slabochů. Je jedno jak je pracovně nazveme, hlavně aby nás nenapadlo, že jednou se ve vlastních fekáliích můžeme válet i my.
Takto jsem se já seznamovala s démonem alkoholem, pro někoho je to důvěrně známé, někdo bude pohrdat tím, co píši. Protože šlo o pouhé začátky a mládí bylo přede mou, téma seznamování ukončím. Pokračování deníčku propojím s námětem dalším, neméně současným.
zdroj obrázků:
https://fc06.deviantart.net/fs20/f/2007/294/0/0/alkoholic_by_Oginski.jpg
https://th00.deviantart.net/fs70/PRE/f/2011/071/b/d/toilet_genie___toilet_sarlacc_by_mleiv-d3bix06.jpg
https://th01.deviantart.net/fs4/200H/i/2004/197/b/1/The_Alcoholic.jpg
https://th00.deviantart.net/fs11/200H/i/2012/054/5/5/in_heaven_there_is_no_beer_by_pirolla-dmw5wm.jpg
