Došlo jí však, že se musí podívat, komu vlastně Jana volala, ale bylo již pozdě, telefon byl zjevně poškozený a nefunkční. To v ní vzedmulo další vlnu vzteku, který si musela vybít, ale po ruce měla jen Janu a něco ji varovalo, že přes Janu nemá dávat průchod své explozi bouřlivé energie. Ačkoli chtěla udeřit, v poslední chvíli ji napadlo, že není ještě jasný další postup Janina napravování a že si musí dát prozatím pozor na vše.
Janě přimontovala znova ten zvláštní roubík, zatahala ji při tom za vlasy, ale snažila se ovládnout před dalšími výpady. A protože Jana porušila dohodu, která sice nebyla uzavřená, ale tchýně se o to snažila, nebo si to myslela, přivázala Janě i druhou ruku za záda. Potom celá vzteklá odešla do své monitorovací místnosti, odkud se ozývaly zvuky bezmocného vzteku v podobě zlostného pokřikování a bouchání.
Janě se i po velké ráně a svázání ulevilo, protože viděla, že tchýně by ji sice nejraději zaškrtila, ale snažila se ovládnout. To byl dobrý signál, znamenalo to, že má šanci vyváznout, když ji tchýně nezabila hned. Ale možná to plánuje, jen vymýšlí způsob, jak vše naaranžovat co nejlépe. V každém případě, zavolat se jí podařilo a teď jen záleží na tom, aby Hana začala pátrat a to co nejrychleji. Určitě je šance, že to půjde rychle. Musí být.
°°°°°°°
Teta byla nervózní, ale s Filipem se vybavovat příliš nechtěla, protože mu prostě moc nedůvěřovala. Poprosila jen, aby se pokud možno nikde nezdržoval, protože jí není dobře a těší se, až se zahřeje ve vaně. Byla jí zase zima, stále slábla a léčitelka jen opakovala, že to je normální, protože tělo velmi pracuje na regeneraci a takový proces stojí hodně energie. Znělo to sice hezky, ale teta si nebyla jistá tím, jestli to tak opravdu je. Dnes zahlédla bývalého ministra vystupovat z auta a zdálo se jí, že vyloženě kvete. Kdyby mu na hlavě mohly vypučet květy, tak by jich měl jistě plnou hlavu. Takhle to vnímala teta a neměla z toho vůbec radost, protože dnes jí síla opravdu chyběla.
Když s balícími papíry, pytlíky a provázky dorazili do tržnice, tetě se z auta ani nechtělo a stejně neměla co kupovat. Mohla vzít jen nějaké ovoce, to by jistě přišlo k chuti všem. Nabídla se tedy Filipovi, že něco lehčího vezme a vyrazila mezi zelináře s ním, i když ten kousek cesty byl teď problém, protože v tuto chvíli byla jako motýl v zimě, totiž totálně bez životní síly. On šel napřed, teta si ale po pár metrech sedla na prázdnou lavici úplně na konci tržiště a nebyla schopná jít dál. Přestala se tedy přemáhat a čekala, až se Filip vrátí i pro věci, které držela ona. Trochu na něj viděla, ale nějak se tam zaseknul a nepřicházel. Mluvil s nějakou cizí ženou u stánku, teprve po chvilce se vrátil a vzal si zbytek věcí.
„Nevíte, kdo to je? Shání se po Janě. Chtěla vědět, kde bydlí,“ zeptal se tetičky, ale ta na dálku neviděla až tak dobře a stejně měla pocit, že tu ženu nezná.
„Neznám ji. A proč Janu hledá?“ zeptala se Líba.
„Nevím, to mi neřekla. Já to tam ještě hodím a jedeme zpátky, protože jste úplně bílá.“
„Mohl bys, prosím tě, vzít tři kila hroznového vína, nějakého pěkného? Tady jsou peníze.“ Podala mu tetička dvě stovky a nějaké drobné navíc.
Filip pokývnul a vyrazil, zatímco teta odpočívala. Chtěla zjistit, kdo ta paní u stánku je, ale už odešla a teta neměla sílu, aby ji někde honila. Snad o nic vážného nešlo, pomyslela si. Snažila se zahřát si ruce, ale její šofér se již vracel, tak se zvedla a pomalu šla k autu zpět, na parkoviště Holešovické tržnice.
V autě jí to nedalo a pátrala dál. Filip ale více nevěděl, jen to, že se ta paní vyptávala prodavačky na stánku, chtěla vědět pro jakou firmu pracuje a jestli zná Janu a jak se jmenuje majitelka firmy. Prodavačka se bála, že jde o kontrolu, raději tedy odpovídala a ukázala živnostenský list, kde byly všechny potřebné údaje firmy. V tu chvíli Filip přišel, také si myslel, že jde o nějakou kontrolu, ale tu dámu prý zajímala speciálně Jana a její trvalé bydliště. Možná bývalá známá, která neví, kam se Jana odstěhovala, zakončil Filip.
Teta už nic nekomentovala, cesta zpátky ubíhala rychle a nyní myslela více na horkou vanu. Přesto ale byla napnutá, jak situace dopadne, protože fakt, že Jana objevila tchýniny manipulace s prášky, znamenal problémy a možná nemalé.
°°°°°°°
Fejk, který byl ze svého uvažování doslova už rozbolavělý, popadl zničehonic telefon, vymačkal číslo svého šéfa a řekl: „ Dobrej, tady Jirka Hudeček, potřeboval bych s vámi hned mluvit. Nebo raději co nejdřív, než si to rozmyslím. Mám ve sklepě nějaké věci, které bych vám měl ukázat. Říkám to raději hned, kdybych náhodou zapomněl. Dobře, počkám, děkuju.“
Pan Krátký, který byl kvůli záležitosti s nalezenými razítky celý ustaraný, oddechl si v okamžiku, kdy mu Jiří alias Fejk těchto pár vět řekl. Nechtěl ho k ničemu nutit, ale také nehodlal přejít něco, co jeho firmu i jeho samotného mohlo ohrožovat. Navíc byl starý poctivec a dříve nebo později by byl z takové situace velmi rozklížený a špatný. Potřeboval být poctivý a situace s Jirkou ho velmi trápila, protože měl toho kluka, který byl trochu praštěný ale hodný, doopravdy rád. Hned poté k němu jel, na prodejně měl již záskok.
Když přijel k Fejkovi domů, hned se spolu vydali do sklepa, protože takhle si to Jiří přál. Sám zůstal s nohou v sádře nad schody a pana Krátkého navigoval, kam až má jít a co má přinést. Nebylo to tak těžké, hned za dveřmi našel pan Krátký dvě krabice plné razítek a tiskovin, vzal je do náručí, zamknul sklep a vydal se nahoru za Fejkem, který čekal u výtahu. Nic neříkal, jen hleděl do země, protože se v tuto chvíli hluboce styděl a bylo mu líto, že zklamal pana Krátkého, který byl na něj vždycky slušný.
Ale pan Krátký se nezlobil, jen mu bylo líto Jiřího, který si teď prožíval bolestnou krizi a bude muset čelit následkům, před nimiž se najednou nedalo utéct, i když nemusely být třeba až tak hrozné, jak se nyní zdálo. Každopádně soucítil s Fejkem, ač byl mezi nimi zdánlivě veliký rozdíl. Když dopravili bedny nahoru, pan Krátký je zběžně prohlédl a sedl si naproti Jirkovi, aby se domluvili, co dál.
°°°°°°°
Chytrolín chtěl odpoledne hrabat listí na zahradě, když přišla najednou Magda a oznámila mu, že změnila plány. Tvářila se trochu záhadně, ale nebyl důvod Antonína napínat, protože potřebovala spíš vyrazit.
„Zavolala mi známá, v nějakém hotelu na Karlštejně mají akci a jí zůstaly dvě vstupenky pro mě a pro vás. Je to koncert, vaše oblíbená violončela a protože máte dnes narozeniny, tak je oslavíme po vašem. Žádné protesty, vím, že jste byl na koncertě před deseti lety naposledy. No, není to skvělá náhoda? Stejně jsme měli jet do Prahy zítra, tak se vyspíme v hotelu, podíváme se na hrad a zítra oběháme, co jsme chtěli.“
Toník byl sice zaskočen, náhlé akce a různé zvraty nemiloval, ale vlastně měl radost, mohlo to být fajn. A kde Magda vyšťourala, že má dnes narozeniny, to opravdu nevěděl. Ale také je chtěl s Magdou formálně oslavit, jen to hodlal odbýt nákupem skvělých větrníků v Krušovické cukrárně. Že se bude muset hodit do gala, to netušil.
Rychle se domluvili na nutných záležitostech, sraz měli již za půl hodiny u Chytrolína a za další hodinu, nejspíš ještě za světla, budou již na Hradě. A kdyby nestihli za světla, večerní prohlídka hradu a okolí musí být také příjemná. A jak se domluvili, tak udělali. Antonín všechno stihnul, protože byl na vše připraven a Magda byla nachystaná již předtím, než k němu běžela.
°°°°°°°
Hana seděla již u počítače a vyhledávala vše, co zjistila od vyjevené prodavačky na stánku. Ověřila už firmu i adresu a bylo jisté, že tchýně bydlí a zároveň vše organizuje ve vesnici Zápeklice, kousek od Berouna. To znamenalo problém, protože spojení do Zápeklic je opravdu složité a vůz ona nemá. Dokonce nemá ani kamarády, na které by se mohla v tuto chvíli obrátit. Napadlo ji však, že by mohla poprosit pana Baránka, protože dnes se mají spolu sejít a on minule autem přijel. Klidně mu nabídne peníze, které stejně vydělala na něm. A možná to tak nakonec má být, protože jemu pravdu z karet vlastně neřekla. S Janou si také nebyla jistá a značně podcenila její situaci. A ten mladík? Raději ani nemyslet, co se děje s ním.
Vstala od počítače, šla pro mobil a zavolala panu Baránkovi, aby ho poprosila o laskavost, kterou ráda i zaplatí. Jenže pan Baránek byl již na cestě, dokonce měl radostnou zprávu, že se dnes prý sejde s manželkou, ale až večer. Nicméně nabídl se, že Hanu k Berounu zaveze rád, protože mu moc pomohla s jeho osobní i manželskou krizí.
Haně se ulevilo, že alespoň něco se nehroutí a že sehnala odvoz k Janě, která je možná v úzkých a tohle bylo možná jediné její volání o pomoc. Vzala si pár věcí do malé cestovní tašky, ještě dala na chvíli mobil do nabíječky a zkusila prozvonit Janu. Stále nic. Pak si oblékla sportovní teplejší oblečení a sešla dolů, aby počkala na pana Baránka.
°°°°°°°
Jana zatím u kříže stála, protože nechtěla udělat nic, čím by tchýni zase vydráždila. Uvažovala, že teta již musela přijet, ale zvenku nic neslyšela, nebo musela příjezd auta přeslechnout někdy předtím. Bála se, co bude dál, tchýně někam odešla, ale bylo možné, že šla jen za tchánem, aby mu dala oběd. Také nevěděla, co bude s malou, už byl možná čas jít pro ni do školky. Co se týče hodin, začínala se v tom ztrácet, ale mohlo být něco mezi jednou a třetí, protože se ještě nestmívalo a slunce bylo docela vysoko.
Janu teď nejvíce bolela čelist, která byla již dlouhou dobu násilně rozevřená, špatně se jí dýchalo a potřebovala se napít. Po nějakém čase přestala již slinit kvůli neschopnosti polykat a celá ústa včetně krku jí vyschla, což začínalo být také krajně nepříjemné. Přesto měla víru, že vše dobře dopadne, i když se stále v duchu modlila o přežití a o pomoc. Kuriózní na celé situaci bylo, že ačkoliv Adéla patřila spíše do pekel, Jana díky všemu, co zažila s tchýní, získala větší oporu v Bohu, i když jiném, než k jakému se horlivě hlásila tchýně.
Snažila se nějak posadit na zem, když najednou zaslechla auto. Ve zvucích aut se zrovna nevyznala, ale znělo to jako vůz Filipa. Napínala uši co to šlo a měla pocit, že zaslechla i bouchnutí dveří v domku pro hosty. To by znamenalo, že tetička už je zpátky a nyní jí začne vrtat hlavou, kde Jana je. Teta si v krizi servítky nebere, jestli se jí nebude něco zdát, určitě je schopna něco udělat. Doufejme, že zakročí dříve, než mě ta bláznivka omámí, naloží někam do auta a pak utopí jako krysu…
