Byla zvyklá, že všechno bylo po jejím, ale najednou měla strach, že Jana mlčet nebude a vše se proti ní obrátí. To teď nemohla potřebovat, zrovna když začala mít velký vliv a měla takové důležité plány do budoucna. Ale jak měla situaci vyřešit? Navíc čas utíkal, ta její tetička byla už zpátky a bude požadovat vysvětlení. A ona teď nemůže nic dělat. Snad jen vyždímat z Jany přísahu, že nikde nebude mluvit, vše si nechá pro sebe a nebude nikde škodit. Ale dodrží něco takového? To sotva. Jenže jak jí umlčet?
Jana se dívala na běsnící tchýni, která horečnatě přemýšlela, ale žádné řešení ji nenapadalo. Chodila mezi těmi svými obrazy, zastavovala se u nich, ale nevnímala je. Zato Jana je začínala více vnímat, tedy alespoň ty, na které ze svého místa dobře viděla. Postava Ježíše Krista na nich vypadala slabošská, zbabělá, něčím krajně nesympatická. Na obrazech byl jako úlisnej a nenávistnej křivák, na kterého dopadla ruka zákona, nebo spíš ruce davu.
A dav byl ještě odpornější. Lidé všude okolo něj se radovali z jeho mučení, ale bylo tam ještě cosi, pro co Jana nedokázala najít slova. Jakási zhýralá triumfální fanatická radost, nebo spíš úchylná lačnost. Možná něco podobného, jako se dělo v arénách, nebo na boxu, kdy dav je již opravdu krvechtivý a touží po smrti oběti. Touží po skutečném vyvrcholení, protože je něco rozdělaného a potřebují to dodělat, dorazit, zabít a ulevit si. Většina obrazu byla červená, z Ježíše Krista krev cákala, jako z dobytka, který je na porážce a ostatní byli řezníci. Lačněli po té krvi, jako by šlo o průvod sadistů, ve kterém není nikdo normální. Velice úchylné a morbidní obrazy.
Tchýně zkontrolovala Janu a rozhodla se jednat. Také ji už čas tlačil, protože bylo nutné zajít do školky pro malou a někomu ji svěřit na hlídání. Možná by nebylo špatné, zkusit zaměstnat tetičku, alespoň by se nemusela bát, že bude moc akční. Když odcházela, zamkla za sebou dveře do sálu s obrazy a pak i do kanceláře, kudy přišly. Šla chodbou do domu, zavolala Boženku,řekla, že má nechat práce a skočit pro malou. Mezitím Adéla zkontrolovala manžela a čistě pro jistotu, vyndala prášek na spaní a přidala ho k vitamínům, které mu také dávala. Manžel je zbaštil ani nemukl, možná to už také chtěl mít za sebou.
Když přišla malá, dostala svačinku a hned jí tchýně odvedla k tetičce. Stejně s ní potřebovala mluvit. Ať se stane cokoliv, pojede podle plánu, snad bude teta ochotná se s biskupem spojit. Jestli ano, pak už si nenechá nikým ohrožovat své vize.
„Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste dnes odpoledne nepohlídala malou, protože Jana se rozhodla jet za Milanem do lázní. To víte, už týden se neviděli… jsou mladí. Kdoví, jestli taky nežárlila, že je tam kluk volnej jako pták. No jo, taky jsem byla mladá. Ale hlavně mu tam vezla další oblečení, vzal si toho prý málo a také chtěl tu malou televizi, aby se prý večer nenudil. A co já teď s malou? To nikoho nezajímá. Mám důležitou práci a vzít ji sebou nemůžu.“
„Chvilku bych s ní být mohla, to ano, ale jsem dost unavená, chtěla jsem si lehnout. Ale dobře, nějaký čas to spolu zvládneme. Viď?“ podívala se tetička na malou.
Rebece změna nevadila, uměla se zabavit se všemi dospělými, protože každého tůrovala stejně. Jen ke tchýni měla jiný vztah, tam jistý respekt byl. Rebece tetička byla lhostejná, měla již vyzkoušeno, že do ní může rýt, ale teta ji neuhodí, nicméně zůstává odtažitá. Neměly se rády, ale byly schopné žít vedle sebe v příměří.
Když tchýně odešla, začala Rebeka hopsat venku, protože si myslela, že když je tetě špatně, bude chtít být spíše uvnitř a bude žádat, aby neječela a nevyváděla. Jenže taktiku Rebeky teta hned prokoukla a naopak ji hodlala využít. Vzala si jen teplou bundu, v kuchyňce si udělala čaj a byla připravená čelit všemu. Dokonce malou požádala, ať jí všude po dvoře provede, ať jí zavede i ke koníčkům a na zahrádku a tak dále. Rebeka to s nadšením udělala, ale Adéla, která vše viděla z okna, z toho žádnou radost neměla. Tetička si zjevně mapovala terén a využila toho, že to není teď považováno za vlezlost či nevychovanost, protože jí všude tahá malá Rebeka. Tomu ovšem musela Adéla zabránit, protože měla obavu, aby se teta neorientovala moc.
Teta ale stihla dost. Například se dozvěděla, že do firmy tchýně chodí z baráku, protože je tam chodba do obou bytů, ale i někam do firmy, kam malá nechodí. Pak viděla konírnu a další hospodářské místnosti, kam byl přístup volný, ale nebylo tam nic zajímavého. Zrovna když chtěla prozkoumat zahradu, přišla tchýně a podrážděně Rebeku odvedla, protože neměla zájem, aby teta měla komplexní přehled.
Teta Líba se tedy vrátila k sobě, napustila si teplou vanu a vytočila dnes již poněkolikáté číslo Jany. Stále nic. Nevěřila, že by jí Jana nedala zprávu. Zejména ne potom, co spolu řešily dnes ráno. To je prakticky nemožný, muselo se něco stát. Ale co může dělat? Zatímco se prohřívala ve vaně, dozrála k přesvědčení, že Jana nikam nejela, ale co se mohlo přihodit, opravdu netušila. Neuměla si přestavit, kam až je tchýně schopna zajít, ale obávala se, že daleko, a že není čas na nějaké vyčkávání. Bude muset jednat. Nejdříve se přímo zeptá tchýně, jestli náhodnou není Jana doma a zdali by jí mohla provést těmi svými komnatami. Když nebude ochotna, bude podezřelá. Ano udělá to, něco prostě nebylo v pořádku, Jana by jí zprávu nechala. Třeba i písemnou, nějaký lístek s vysvětlením.
Když se po koupeli trochu srovnala, rozhodla se jít přímo na věc. Šla k zadnímu vchodu domu, zaťukala na dveře a pak si všimla zvonku, který zde také měli. Zazvonila, tchýně během půl minuty přišla.
„Mohu se zeptat, kdy Jana odjela?“ zeptala se hned poměrně nepřátelským tónem.
„No já přesně nevím, ale pár hodin už to je. Ani nevím, jestli má telefon.“
„Proč by neměla telefon? Nosí ho přece stále.“ Začala přitvrzovat tetička, která chtěla tchýni vyprovokovat, aby měla jasno.
„No já jen, že jsem jí zkoušela volat a nešlo to.“ Zkusila zahladit svou chybu Adéla.
„Víte, že se po Janě někdo sháněl v tržnici? Nějaká paní získala vaší adresu ze živnostenského listu, chtěla totiž adresu Jany, ale věděla jen to, že Jana bydlí někde s vámi. Bylo to dost naléhavé.“ Vybavilo se najednou tetě.
„Samozřejmě, že když tu Jana bydlí, že tu má i adresu.“ Řekla vztekle Adéla a začala se u dveří nepokojně vrtět. „To je všechno, co jste mi chtěla? Mám dost práce, takže doufám, že jste spokojená.“ Začala štěkat nepřátelsky, protože nesnesla, aby si na ní někdo dovoloval. Ona přece určovala, kdo kdy bude mluvit a ne někdo jiný.
„Takže nebudete překvapená, až sem přijedou Janu hledat. Protože se to zdálo dost urgentní.“Šla na to chytře teta, majíc čím dál větší podezření, že jí tchýně drží někde silou. Něco takového se od Adély čekat dalo, tedy po tom všem, co o ní slyšela již dříve.
„Myslím, že si dovolujete přespříliš a do našich věcí vám nic není. Doporučuju vám, abyste si okamžitě uvědomila vaše postavení zde, nebo zavolám Filipa a odstěhuje vás během půl hodiny.“Vyletělo ze vzteklé Adély, ale teta chtěla jít ještě dále, léčba - neléčba. Stejně jí ta upírka akorát vysává.
„To já se klidně do půl hodiny sbalím, možná by to šlo i rychleji, ale pojedu jen s Janou. Nebo s ní potřebuji alespoň mluvit. A mimochodem, Filipa se na tu paní z tržnice zeptejte, on s ní mluvil. Abyste ji poznala, až se tu objeví.“ Řekla pevně teta Líba.
„Opravdu nevím, jak to zařídíte, snad abyste za Janou jela do lázní.“ Třískla dveřmi Adéla, ale neopomněla je zamknout. Tohle tetě stačilo, nastal již válečný stav a mohla jednat, i když riziko, že to bude unáhlené, zde samozřejmě bylo.
Šla na dvůr, kde se již sešeřilo. Koukla se, ve kterých oknech se svítí a kde ne. To se jí teď hodí. Bude sledovat chvíli okna, ale mohla by si i sbalit. Odešla tedy do domku pro hosty, vytáhla tašku ze skříně a naházela tam vše, co viděla svého. Zabaleno bylo prakticky hned. Také došla nahoru pro počítač, omotala ho ručníkem a schovala na dně cestovní tašky. Tím bylo hotovo, pak uvažovala, co dál. Tchýně ji dovnitř asi nepustí, bude muset poškodit dveře, i když nemá moc síly. S žádnými šperháky to neumí, nikoho zde nezná, ale jedny, nebo dvoje dveře klidně vylomí a ráda to té mrše zaplatí, kdyby se náhodou mýlila.
Zhasla u sebe v pokoji a dívala se z okna, jestli se nesvítí někde, kde jindy bývá tma. A skutečně ano, právě se objevilo světlo asi v deseti oknech, jakoby šlo o dlouhou chodbu, nebo velký sál v prvním patře. Okna byla zatažená červenohnědými závěsy, ale světla prosvítalo na dvůr dost. Takže, to jsou ty prostory, kam tchýně chodí. Prima, řekla si teta a šla ke stodole, kde byla pod střechou obrovská hromada dříví a jeden velký špalek s pořádnou sekerou, jak si dnes díky Rebece všimla. Sekeru velkou, ale účinnou, vytrhla ze špalku a šla rovnou k zadním dveřím.
Nezvonila. Chtěla si přísně utajenou část domu projít pěkně sama a v klidu, na tchýni nebyla zrovna zvědavá. Ostří sekery použila jako páčidlo, chvilku jí však trvalo, než zvolila správný úhel. A šlo to dobře, dveře nebyly nic moc, byly to staré slabé dveře, které zapomněli asi vyměnit za ty okované. Možná by je i vykopla, kdyby byla při síle. Necitlivé otevření způsobilo trochu rámus, ale v domě bylo úplné ticho. Ani malou neslyšela a tak šla pomalu dál. V chodbě bylo naštěstí trošku vidět, což Líbě stačilo i vyhovovalo.
Jedna chodba ji přivedla k obýváku bytu, tam nechtěla. Potom viděla schodiště s kobercem a dveře, před kterými byly různé dětské botičky ale i boty Jany. Pootevřela dveře, ale nic se tam nedělo. Uvnitř tma, nikde nikdo. Že by opravdu Jana jela za manželem? Blbost, určitě ne tak náhle, ujišťovala sama sebe teta.
Poslední chodba byla dlouhá, bez koberce, směr byl správný a po pravé straně byly několikeré dveře. Teta se vrátila kus zpátky, aby nahmatala vypínač. Šla potichoučku, tudy někudy se muselo vcházet do sálu. Všechny dveře byly staré, v některých nebyly dokonce ani moderní zámky, což tetu ujistilo v tom, že zde se rekonstrukce zatím moc neprožívala, nebo na ní nebyly peníze. Jen první dveře byly s novým zámkem a hned vedle nich bylo jakési čidlo, možná alarm, nebo něco na kódy. Líba neznala taková zařízení, maximálně něco podobného viděla v detektivce.
„Aha, takže ty si tady hraješ na Pentagon, ale na to já ti kašlu. Měla sis koupit odolnější dveře a jestli to teď začne houkat, tím líp.“ Zvolala bojovně teta a sekerou urazila celou tu elektronikou pitomost, která měla něco chránit. Někde se spustil alarm, což tetu moc nevylekalo, ale za pár vteřin zase ztichnul.
„Já ti dám pentagon.“ Ulevila si teta a silou máchla proti zámku dveří, které hodlala vypáčit, podobně jako ty vchodové. Chvíli zápolila, až dveře povolily, ale zároveň vylítla i tchýně, která tetě hodila smyčku kolem krku a hned do oslabené tety kopnula. Manévr se jí bohužel povedl. Teta spadla, kolem krku se jí zařízla stahovací smyčka, kterou Adéla dobře uměla z dob, kdy zabíjeli dobytek. Provaz přišlápla tak, aby se teta nemohla hýbat a ruce jí hned omotala lepenkou. Měla štěstí, že teta byla vycucaná a nebyla schopná se hned zvednout a bojovat.
