Autobiografický román

" Panika před úsvitem "

ke stažení zde

 https://www.palmknihy.cz/web/kniha/panika-pred-usvitem-9466.htm

nebo pro ty, co nakupují v Alza.cz 

https://www.alza.cz/panika-pred-usvitem-d520743.htm

               

 

        Ukázka textu, kterou zde kopíruji, je bohužel bez působivých čmáranic, které jsem vytvořila a v knize jich bylo původně snad dvěstě. Bohužel ani do knihy elektronické se obrázky nedostaly, protože firma, která původně nic nenamítala, nakonec nedokázala obrázky  zvládnout a převést texty do jiných formátů i s malůvkami.

 

Panika před úsvitem - několik kapitol na ukázku

Sonik Tomano

 

Prolog

 

        I já vím o té skříňce, která je schovaná pod postelí u nás na chatě. Nemluvíme o ní, obcházíme ji, v jejím okolí nezametáme prach a nikdy v její blízkosti nehýbeme nábytkem. Občas se tváříme, jakože děláme velký úklid, ale všichni ve skrytu duše víme, že si na to jenom hrajeme.

 

        Je 15. října roku 2012. Po dlouhém přemítání začínám psát úvodní kapitolu této knihy, protože mě okolnosti nutí to udělat. Svůj příběh jsem začala sepisovat už dávno, ale teprve sen o skříňce plné hadů mi ukázal, čeho se bojím a co psaní knihy bude obnášet. Byl to jeden ze snů, který se mi hluboce vryl do života. Byl doslova odžit, i když jen na nějaké astrální pláni, v říši fantazie, nebo v nějakém duchovním světě. Mé emoce, únava i dlouhý posttraumatický stav byly tak reálné, že reálnější být už nemohou.

        Není to poprvé, kdy hrůzný sen odkryl v mém životě něco důležitého. Celý můj příběh je děsivými sny proložen a některé z nich nejspíš splnily svůj účel. Ten nejhorší a nejvýpravnější jsem jako celek nikdy nepochopila a je dost možné, že ho už ani nepochopím. Jednotlivé fragmenty se mi však vracejí už deset let a stále mě inspirují.

        Sny se mi zdají každou noc. Přicházejí ve vlnách a kdybych si je měla všechny zapisovat, strávila bych tím zbytek bdělého dne. Před pár lety mě napadlo, že žiji ve dvou realitách. Soňa ve snech byla stále ustrašená, často byla v ohrožení života a většinou velmi zmatená. Na této hrubohmotné pláni byla Soňa klidná, flegmatická, zdánlivě spíše silná. Poslední dobou začínám docházet k tomu, že jsem to stále já a žiji kontinuálně nejdříve ve dne, pak v noci. Životy z obou úrovní začínají splývat v jeden, postupně to dává smysl a celá má bytost se integruje způsobem nanejvýš pozoruhodným. Samozřejmě, většina snů jsou blbosti, ale ty rychle zapomínám.

 

        Bylo mi asi dáno, abych se tímto způsobem učila a já to tak nechám už být. Budu je přijímat jako druhou realitu, ve které se pohybuji stejně často jako v realitě této hmotné dimenze. Nechám vše plynout jako doposud, i když je možné, že na hmotné úrovni mám pak méně sil k přetváření svého života. A že bych ho změnit potřebovala, to mi věřte.

 

        Rozhodla jsem se tedy udělat to, k čemu mě sen popostrčil. Nebudu brát své existenční a jiné problémy jako překážky či utrpení, tentokrát se na vše podívám z jiného úhlu. Tlak, pod kterým jsem, budu brát jako působení lisu na ovoce, které dozrálo a je složeno v nádobách. Já jsem ono ovoce, které je teď lisováno a můj text je jako zředěný extrakt, který můžete a nemusíte pít. Myslím, že první várka plodů není ještě zcela zralá a doušky z nich budou trochu trpké. Něco mi však říká, že ty plody budou ještě pomalu docházet a jejich kvalita se změní k lepšímu.

        Dostala jsem se do lisu, ve kterém máte strach, že zešílíte. Je to velice nepříjemné, drtí to vaše struktury a celá vaše existence tím silně trpí. To, co bylo zbudováno, hroutí se pod tím tlakem. Neznáte žádný způsob, jak to zastavit, jak ubránit své základy a jak přežít. Až po delší době člověk zjistí, že byl pod tlakem formován do něčeho jiného. Možná menšího, ale pevnějšího. Takto vznikají diamanty, ale já jsem daleka toho, abych si myslela, že jsem diamant. Začínám však věřit v tento princip a už se nebojím. Teď už ne.

        Nabízím vám svůj příběh, otevírám dveře dokořán a jen málo věcí před vámi schovám do skříně, či pod peřinu. Trezor nemám a tu utajenou schránku jsem vytáhla ven a právě se chystám zvednout víko. Zde je můj sen, který rozhodl o tom, že vás protáhnu svým životem, budete-li chtít vy sami. Nenabízím nic světoborného, jediná má devíza je otevřenost. Jsem amatér na poli života, zaznamenávám do těchto řádků pouze svou subjektivní zkušenost.

 

Boj s hady

 

        Jsem v Krušných horách, na chatě mých rodičů. Divné je, že zde nikdo jiný není, ale nevadí. Mám klid, nemusím řešit žádnou práci a to mě přivádí k myšlence, že bych konečně měla otevřít tu starou dřevěnou skříňku. Nebude to asi jednoduché, vlastně se bojím předem, jenže já bych ráda pořešila její obsah jednou provždy, abychom se jí už nikdy bát nemuseli. Kdo jiný ji otevře, když už si nepřeji, aby zde se svým nebezpečným obsahem zůstávala i nadále ? Musím to udělat já a právě teď je k tomu ideální příležitost, protože ostatní nebudou v ohrožení.

        Jdu do pokoje přímo k posteli, vím, že pod ní je ukrytá. Nevím, kolik těch potvor v sobě má, ale nehodlám nad tím dumat a ztrácet kuráž. Vím jediné. Nechci, aby byla předávána další generaci, protože je to mizerné dědictví a já si nepřeji, aby moje dcera měla stejný strach, jako my všichni. Musí to být řešitelné, není tam schované monstrum ani žádný obludný démon. Jsou tam pouze jedovatí hadi a musí být v mých silách je vypustit, případně je zlikvidovat.

        "Tak jo, jdeme na to," říkám sama sobě. „Já už to dělám... panebože! Už jsem ten krám otevřela!“

Stará dřevěná schránka se po nadzvednutí víka rychle rozpadla, na zemi je spousta hadů, kteří tam spadli, všichni propleteni v jeden chumel. Nejrychlejší a největší kusy bleskurychle zmizely v útrobách chaty, pod nohama mám spousty hadů malých. Někteří jsou jedovatí, hned útočí svými zuby na mé nohy. Jenže nemám zbraň, já pitomec si vůbec nic nepřipravila. Začínám dupat po té hromadě, a najednou vidím, že jsem si nevzala ani dlouhé kalhoty. Po lýtkách mi stéká vlastní krev, ale drtím je patama dál.

Točí se mi hlava, cítím slabost, možná jsou to první příznaky uštknutí. Třeba budu za chvíli mrtvá, vůbec nevím, jací hadi to jsou. Zahlédla jsem zmiji, mambu, ale i jiné druhy, které snad nemusí být jedovaté. Potřebuji zbraň, jenže po ruce nic vhodného není a já ještě musím rozdrtit ty, které mám pod nohama. Je to důležité, protože strašně rychle rostou a nabírají sílu. Velcí hadi, kteří se odplazili předtím, jsou již schovaní a připravení na útok. Některé vidím. Pohybují se sice obezřetně, jenže adrenalin v mých žilách vybudil všechny mé smysly na maximum a já slyším najednou vše. Lekám se i zvuků, které dělám já sama.

Pod mýma nohama je dokonáno, musím rychle utíkat pro nůž. Koutkem oka jsem zahlédla několik hadů, neuvěřitelně rychle se zvětšují. Jestli to půjde, zkusím zaběhnout do dílny pro mačetu, s nožíkem asi nevystačím.

        V kuchyni chci rychle vzít velký nůž a najednou přichází prudká rána do krku. Nějaký velký had vystřelil od stropu, své zuby mi zasekl kousek od ucha. Náraz se mnou zamával víc, než samotné kousnutí, sotva se držím na nohou . Nějakou větší kudlu už mám a tak zběsile sekám, jakmile vidím nějaký pohyb. Moc soustředěná už nejsem, jenom švihám tam, kde se něco prudce mihne. Sakra, ten mizernej had byl mnohokrát větší, než celá ta skříňka. Rostou šíleně rychle, takže vůbec nevím, proti čemu budu stát za chvíli.

        Dostala jsem další zásah do lýtka, nad koleno, do ramene. S mými silami to nevypadá moc dobře. Některé hady se mi podařilo zabít, když se jejich těla stahovala zpátky z místa výpadu. Myslím, že to brzo skončí, už mám v sobě moc jedu a ztrácím energii. Jak je možné, že oni ji neztratili? Po vypuštění potřebovali jen mžik a byli v plné síle. Jak to, že nebyli polochcíplí? Jak je možné, že oni tak snadno regenerují a rostou více a více? Měli být dávno po smrti, protože je snad nikdo neživil!!! Nebo snad ano?

Ploužím se dál po chatě, oni postupně vystřelují z různých děr a jdou po mě. Najednou mi dochází, že bych měla být už mrtvá. Jedu do mě napumpovali kvanta a já stále žiji. To je divné. Vůbec mě nenapadlo, že budu tolikrát uštknuta. Co je ale zajímavější, nenapadlo mě ani, že ten jed nemá sílu mě doopravdy zabít. Něco je blbě, nebo něco je jinak. Dostala jsem mnohonásobně víc ran, než jsem čekala. Nicméně jejich jed není schopen mě zabít zcela, jen mě přizabíjí. Fajn, možná je stihnu pořešit všechny a bude klid jednou pro vždy.

        Chodím pomalu, krvácím všude možně, nezdá se mi však, že by to bylo vážné. Důležitý je teď čas a já tuto práci musím dokončit. Nevím, jak dlouho už s nimi zápolím. Mám pocit, že s nimi válčím už tři dny a tři noci. Je to určitě delší čas, protože jsem velmi vyčerpaná.

        Dlouho už jsem žádného hada neviděla, asi jsem je všechny zabila. To je dobře, sotva stojím na nohou. Chvilku nad tím ještě dumám, ale jsem už tak hotová, že dál pokračovat nemohu. Otvírám dveře chaty a vycházím ven. Sedám si na schůdky přede dveřmi, dívám se na oblohu a moc mi to už nemyslí. Nevím ani, jestli je právě soumrak, nebo úsvit. Podle světové strany to vypadá na úsvit, nejsem si však už ničím jistá.

        Najednou vidím, že přicházejí moji rodiče. Táta nese tašky s nákupem, máma jde hned za ním. Jsou už skoro u mně, ale asi nevidí, jak vypadám. Vnímají pouze mou únavu, nevidí ty stružky zaschlé krve, ani ty modřiny a různé boláky po celém těle. V očích mají jakýsi tázavý pohled, možná něco tuší.

"Otevřela jsem tu skříňku, už se jejího obsahu nemusíme bát." Oznamuji stručně rodičům.
Oni přikyvují a po schodech vynášejí nákup do chaty. Koutkem oka jsem zahlédla ještě jednoho hada, který prošustil mezi listy bohyšky. Na něj už kašlu, jen musím pár lidí varovat, ať si ještě nějakou dobu dávají pozor.

 

To snad ne! Tohle že já mám? Já, typickej flegmouš?

 

Kapitola 1.

 

        Podívejte se na tu strohou definici a pak mi řekněte, jestli je možné uhnat si něco takového. A to, prosím, ze dne na den! Já bych myslela, že to možné není, přesto se mi to stalo.

 

Panická porucha se projevuje opakovanými záchvaty úzkosti (panické ataky), které nejsou omezeny na žádnou určitou situaci a nelze je předvídat. Typický bývá náhlý začátek. Rychle se prohlubují potíže jako bušení srdce, tlak na hrudi, závratě. Často se současně objevuje strach ze zešílení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání. Postižení jedinci se obávají nástupu další panické ataky./wikipedia/

 

        Stala se mi totiž taková podivná věc. Vlastně jinak, začaly se mi dít neobvyklé věci. Když jsem šla po ulici nedaleko svého domu, nakláněly se velmi nepřirozeně baráky. Také chodník byl podezřele zvlněný. Napohled vypadal skoro normálně, ale pod nohama jsem cítila vyvýšeniny, jako bych chodila po boulích. Chůze se mi stala dost složitou záležitostí a když jsem měla přejít přes silnici, opravdu se mě zmocnil strach, protože jsem si nebyla jistá, jestli je můj mozek vůbec schopen vyhodnotit správný okamžik pro bezpečné přejití. Když jsem tam stála a bála se, napadaly mě jen dvě možnosti. Buď jsem se zbláznila, nebo mám poruchu na mozku. Ani jedna varianta mi nepřipadala lepší, protože všechno se omezilo jenom na to… jak přejít tu pitomou silnici, abych se mohla doma uchýlit do bezpečí známých stěn a věcí.

Manévr přes silnici se podařil, ale cítila jsem pak naléhavou potřebu dotýkat se prsty zdí domů, abych se měla čeho chytit, aby mě něco vedlo. Má chůze byla nejistá jako na lodi. Kymácela jsem se čím dál víc, skoro jako by se všechno pode mnou vlnilo. Jako bych šla po zádech obrovské příšery, která se lehce vrtí, protože jí na zádech vyrostly baráky a silnice, zatímco ona si trochu zdřímla.

 

        Vpadla jsem do našeho činžáku a zamkla první dveře. Pocitově mi bylo už trochu líp. Pak jsem zamkla i mříže, které v baráku máme také. Nevymyslela jsem je sice já, ale celkem mi nevadí, že jsme tu jak v kriminále, protože mříže nejsou podstatné, když mám od nich klíče.

Nosné zdi našeho domu mají sílu hradních zdí a já hned pocítila první náznak úlevy. Nohy na schody kladu opatrně, nemám jistotu v pohybu. Doposud jsem dýchala a chodila automaticky, nyní se musím soustředit, protože právě ty automatické funkce přestaly fungovat. Hotovo. Ještě dva metry k našim dveřím. Bezpečnostní zámek. Ještě obyčejný zámek. Sakra, všude samá zabezpečení, a to ještě moc neulítáváme. Sláva, už jsem ve svém. Čekám nástup úlevy jako vždycky, jenže děsnej neklid zůstává. Chodím jako bez sebe po bytě a vůbec nevím, co mám dělat, aby to napětí povolilo. Jdu si dát něco k pití, to by mi pomoci mohlo.

        Nalila jsem si maxipanáka. V podstatě něco jako dva velké panáky, takže asi decáka. Vypila jsem ho naráz a nějaký efekt se přihrnul opravdu rychle. Zdi se úplně elegantně narovnaly, podlaha vystřihla krásnou nenakloněnou rovinu, všechno nabylo klasických tvarů. Pohled na pravidelné hrany lednice byl velmi uklidňující, a tak jsem konečně přestala hluboce dýchat a plácla sebou na židli. V hlavě jsem měla jedinou stručnou otázku s obrovským otazníkem: „Co to, sakra, bylo?“

        Připravila jsem si ještě jednoho maxáče, natočila jsem židli trochu stranou a položila si nohy na stůl. Pak jsem se zadívala na krásně pravidelný lednicovitý kvádr a zvolna začala analyzovat situaci.

Mám tedy nějak porouchanej mozek, protože žádné LSD nebo jiné psychotropní látky jsem nepožívala. Na zahradě jsem dnes také nezacházela s žádnými jedy, protože jsem sázela skalničky a žádný jedovatý druh tam nebyl. Takže, když to jedy a drogy nejsou, musím mít poruchu ve své hlavě. Chacha, mám poruchu na svém přijímači. Maxáč už opravdu zabírá.

        No nic, jedu dál. V mozku je to přece křehký. Neurony tak, tak, prostě změť. No jasně, teď jsem na to kápla, neurony vypadají dost nespolehlivě. Mozek je hromada tuku a krve a mezi námi, tuk je také dost neseriozní záležitost. Takže tu máme podezřelý neurony obklopený mastnotou a jsou jich miliardy. Tedy doufám, že nejsem úplně blbá a mám jich hodně. V té změti neuronů se to nějak vyzkratovalo a teď blbnu. Hejbaj se mi baráky a tak. Nebo mám v hlavě nádor a ten mi zrovna dnes začal utlačovat nějaký místa, kde se řeší rovnováha. Nebo nádor utlačuje místo, kde se vyhodnocují zrakové vjemy a tam právě došlo na problém. Blbě vidím a zároveň neumím odhadnout, jak daleko je auto a jestli mě nějaké přejede zleva nebo zprava. Uff. Sakryš. Napila jsem se panáka a cítila jsem, jak se znovu vyplavený strach vzdálil někam stranou, jako když ho ten panák spláchnul hlouběji do podvědomí nebo čert ví kam.

        Jestli nemám nic s hlavou, musela být venku nějaká strašlivá patogenní zóna a děsivě to na mě zapůsobilo. Nějaká úplně úletová zóna a zamávalo to se mnou mocným způsobem. To je blbost. Chacha. Vybavila se mi vzpomínka na jednoho strýčka, který se před lety začal patogenními zónami zaobírat a prý ho to tak vzalo, že během noci třeba i dvakrát vstal a tu neviditelnou, ale pro něj hmatatelnou, zónu odtlačoval od postele, aby mohl v pohodě zas několik hodin spát, než ta podivná siločára přijede zpátky na své obvyklé místo určení, kde on měl shodou okolností postel. Cha. No nic. Zóna to nebyla. Pochybuji, že jsem se právě dnes stala senzibilem. Patogenní zóna to být nemohla, protože by musela být veliká jako Praha a ještě okresy přiléhající. Byla to spíš patogenní zóna v mé hlavě, případně patologická nebo psychopatologická. Cha. To bude ono. Maxáče mi sice pomohly, ale na nic asi nebudu schopná přijít.

Tlaky, nebo třeba magnetická bouře na slunci. To je blbost. Třeba už jsem v přechodu i když je mi teprve třicet šest. Jasně. To budou nějaký ty děsný stavy, návaly a tak. Nervy a vypětí, hormony a další záludnosti. Nevím, jak vypadají ty návaly, ale mohlo by to být něco podobného. Všechno je pak jinak… nedá se to rozdejchat… ženy omdlévají a čichají osvěžující silice…No, to je taky blbost. To by všechny ženský skončily v blázinci a to se mi nezdá.

        Udělalo se mi trošku nevolno. Najednou jsem si vzpomněla na to, jak jsem dnes řídila auto a jak strašně nesnesitelně mi začalo být, když jsem jela v dlouhé mírné levotočivé zatáčce. Měla jsem potřebu někde hned zastavit, protože se něco ve mně zaseklo. Nebo ani nevím, jak to popsat. Měla jsem dojem, že mohu způsobit nehodu, že se neudržím ve svém pruhu a že nemohu řídit dál. Pak se to sice vrátilo skoro do normálu, ale zůstala jsem vystrašená. Fuj. Udělalo se mi z toho zase trochu zle a dopila jsem panáka. Pohled na dokonale hladkou lednici zalahodil mým očím, a spolu s panákem mi přinesl relativní klid.

        Posedlost to taky nebude, to mám nakoukaný z hororů. Vypadá to jinak. I když… teoreticky by to tak mohlo být. Posedlým pak selhávají standardní smysly, vidí třeba to, co jiní nevidí. Že by se mnou špásovaly temné síly? No, jistá křesťanka s mimořádně silným magickým myšlením mi vyprávěla, že jedna mladá křesťanská dívka byla znásilněna neviditelným démonem. Ta dívka měla ovšem prožitky, odpovídající znásilnění. Já si bohatě vystačím se svými křivými baráky a chodníky, zvlněnými jako moře. Že by toto mohli dělat démoni?

        Klíště a encefalitida. Nevím přesně, jak se ona choroba projevuje, ale asi to může mít podobný průběh a já jsem klíště nedávno měla už regulérně zakousnuté. Ne jen tak nějak napůl. Už bylo úplně zahryznutý. Možná mě nakazilo, já jsem nyní nemocná a ten panák mě nevyléčí i když je mi momentálně docela dobře. Zkusmo jsem si vyšlápla na malou obchůzku bytem a dobrý. Konečky prstů jsem pomalu přejela po hranách lednice, ani nevím proč. Pustila jsem si muziku a zase si sedla.

        No nic. Nechce se mi teď prohledávat encyklopedie a koumat, jestli mé příznaky připomínají encefalitidu. Doufám, že se to do zítra vyloženě nezvrhne, přinejhorším mě zase čeká pobyt v nemocnici. Jedna moje teta měla prý zánět mozkových blan, prý také od klíštěte, a prý je od té doby na tom špatně. Nemohu bohužel posoudit, jestli na tom předtím byla lépe, ale fakt je, že je na tom celkem špatně.

Nedávno jsem náhodou zjistila, že se bojí nepřinést do kostela květiny. Teta a její sousedky totiž pravidelně zdobí kostel květinami. Jedna paní onehdy květiny nepřinesla a už je na pravdě Boží. Byla to nějaká rychlovka, nepřinesla dekorace a do týdne byla na marách. Z tohoto hlediska je na tom moje teta opravdu špatně, ale pochybuji, že by to nějak souviselo s klíštětem. Na druhou stranu, nezdá se mi teta až tak zrychtovaná… Takže existuje naděje, že útok klíštěte přežiju jen lehce dezorientovaná.

        Před měsícem jsem ležela s ochrnutím levé půlky obličeje na neurologii. Měla jsem prý také zánět CNS. Možná to znamená zánět centrální nervové soustavy. Neumím si představit zánět hlavy nebo nervů, ale něco v tom smyslu mi léčili. Ohluchla jsem na levé ucho, nemrkalo mi levé oko, nesmála se mi levá půlka obličeje. Když jsem jedla jogurt, rozplakala jsem se z toho, že ho nemohu důstojně sníst. Po čtrnácti dnech léčby jsem byla celkem v pořádku a mohla jsem se vrátit domů s varováním, že mám na sebe být velmi opatrná. V rámci různých vyšetření se zjistilo, že mám prý hodně nabouranou imunitu, řádí mi v těle cytomegalovirus a trpím momentálně různými alergiemi. Dozvěděla jsem se, že ten virus má v sobě skoro každý , ale u většiny lidí je v klidu, takže neaktivní. Když se virus stane aktivní, zlobí a projevuje se to prý mnoha rozličnými způsoby. Mohlo by to s dneškem souviset?

        Obdržela jsem léky na uzdravení imunitního systému, také jsem dostala radu, že mám hodně relaxovat, dokonce se šetřit. Měla bych se vyvarovat stresu a měla bych to prý brát vážně. Naplánovala jsem si tedy období největšího relaxu a tím je pro mě práce na zahradě. Umím se neuvěřitelně dlouho kochat tvorbou květinových zákoutí, mezi rostlinami bych mohla být od rána do noci.

        Začala jsem tedy jezdit autem na zahradu k rodičům, rozplývala jsem se nad sazenicemi květin a relaxovala tak, jak nejlépe jsem dovedla. Myslela jsem si, že budu v pohodě, ale protože děs a úzkost neznám, dnešní zážitek mě totálně rozhodil. Měla jsem odporné svíravé pocity v hrudníku, až jsem se lekla, jestli to není infarkt, nebo jestli třeba neomdlím. Byla to jakási tíseň a chůze po zvlněné ulici, to byla učiněná hrůza. Nic nebylo rovné. Potřebovala jsem se alespoň očima přilepit na cokoliv rovného, třeba na mezeru mezi dlažebními kostkami, ale ani ty nebyly až tak pravidelné. Rovný nebyl chodník, stromy u silnice, domy ani nebe. Mraky na obloze se navíc hýbaly, tím se vše ještě zhoršovalo a nedalo se to najednou vydržet. Brr. Trochu se mi ten děsnej pocit vrátil. Lokla jsem si panáka a zadívala se na lednici.

       Je to jasný, pravděpodobně se mi vrátil nějaký ten neurologický problém a možná budu muset k doktorům znova. Doufám, že se to obejde bez nemocnice a dostanu jen další prášky. Teď je mi dobře, ale už mě to dumání nebaví. Jdu se dívat na video. Nevím proč, ale opět jsem přejela bříšky svých prstů po pravé hraně naší lednice. Je v tom něco hodně uklidňujícího. Napadlo mě slovo „ladička“. Jako když chytím dobře tón. Dlouhej jasnej přesnej tón. Pěkná blbost. Kdyby mě tak někdo viděl, jak hladím lednici, asi by myslel, že mám dost.


        Druhý den ráno jsem se probudila, bylo krásné nedělní dopoledne. Celá natěšená jsem se zvedla z postele a vyrazila směr obývák. Naprosto nečekaně mě ochromila taková závrať a neschopnost jít, že jsem se během několika vteřin dostala do paniky. Panebože, něco se děje! Malér, v horším případě průser. Sedla jsem si na postel. Chtělo se mi brečet z bezmocnosti, ale neumím to. Jsem asi nemocná, totálně jsem zapomněla na ten včerejšek. Nechce se mi zase do nemocnice, jenže když už nemohu chodit ani ve svém bytě….asi se fakt něco děje. Zkusila jsem znova odhodlaně vstát a normálně jít ke dveřím. Udělala jsem několik podivných kroků. Šla jsem zeširoka, jako bych se sotva potácela na rozkymácené lodi. Něco v mozku žalostně selhalo a každé došlápnutí bylo nejisté a překvapivě šílené. Něco, co je jindy automatické a nevnímáme to… to něco se zcela zhroutilo a těch několik kroků ke dveřím se stalo hororovou výpravou do šílenství. Nemohu a musím. Chci jít do vedlejší místnosti. Vykonávám desítky disharmonických pohybů směrem vpřed a to vše za šíleného zmatku roztrhaných povelů mozku, který nedokáže koordinovat situaci. Jsem jak robot, který končí a zadrhává. Jsem jak vyzkratovaná.

 

        Manžel byl již vzhůru, právě hrál na playstationu nějakou hru. Tvářil se vesele a ten výraz okamžitě ztratil, když jsem mu řekla, že potřebuji zpátky do nemocnice, protože mám problémy a nemohu skoro chodit. V duchu jsem si zakázala pátrat, proč je naštvanej, ale připadalo mu to přehnané a navíc jsme měli naplánováno jet k jeho rodičům na chatu.

        Přestala jsem ho řešit. Neměla jsem zrovna kapacitu na to, abych byla ohleduplná a rozmyslela si to s návštěvou lékaře. Neměla jsem prostě kapacitu zrovna na nic. Poprosila jsem ho mechanicky, ať mě odveze na pohotovost do nemocnice. V duchu mě napadalo, že by měl mít o mě starost, ale já mu zjevně lezu na nervy. Nicméně pevně jsem mu řekla, že sama tam jet nedokážu. Vadilo mu to, ale odvezl mě a já tu vnitřní roztříštěnost během cesty zmírňovala trošku tím, že jsem se při jízdě očima zachytávala pevných bodů jako jsou lampy a sloupy podél silnice. Doslova jsem se očima na ty body přilepovala, protože vše ostatní bylo v pohybu a mě to dělalo neskutečně zle.

 

        Myslím, že v čekárně se za mě manžel trošku styděl, ale za chvilku jsem zmizela na vyšetřovně a snažila jsem se nezabývat ničím jiným, než chůzí. Lékař mě vyslechnul, prohlédl a bedlivě mě pozoroval, zatímco jsem mu popisovala své obtíže. Blbě se mi to vysvětlovalo, protože jsem si myslela, že mluvím jako naprostý idiot. Řekla jsem mu o své nedávné léčbě, dokonce i o klíštěti a tak nějak zmateně jsem popsala, co se se mnou děje a dělo.

        Přidržovala jsem se trochu stolu, mé obtíže se zhoršovaly snad s každou další minutou. Bylo těžké vydržet sedět. V celém těle jsem měla jakási různá pnutí. Asi jako když si potřebujete protáhnout záda, ale zároveň nemůžete zaklonit hlavu, protože jí musíte mít předkloněnou. Zároveň však musíte chodit a přitom se kvůli závrati nemůžete pustit stolu, protože padáte. Prostě šílená pakárna. Nepopsatelná nutnost pohybu a přitom neschopnost kormidlovat pohyby těla.

Doktor se nakonec posadil ke svému stolu, otočil se směrem ke mně a řekl: „Vaše problémy nejsou povahy neurologické, jsou to nervy.“

        No jasně, chápu, že jsou to asi nervy, ale nevím který. Napadlo mě v duchu. To, že jsou to nervy, je stejně hluchá informace, jako kdyby mi řekl, že to je psotník. Když je něco od nervů nebo od páteře, tak je to vždycky zakuklený. Nevěřícně jsem na něj zírala a nezmohla jsem se na žádné inteligentní otázky. Snažila jsem se být věcná, nijak to nedramatizovat ale jeho odpověď byla tak překvapující, že jsem nebyla schopná zapojit mozek k normální konverzaci. Jsem nějaká hysterka, nebo možná hypochondr? Mám se jít domů teda uklidnit s tím, že jsou to nervy? Co si počnu?

        Lékař nejspíš pochopil, že jsem mimo a že nevím nic o tom, co to znamená mít reálně nervy v kýblu. Řekl mi tedy, že takové věci se stávají a prý jde o panickou úzkost, kterou mi údajně snadno prokáže. Navrhnul mi, že mi píchne injekci proti úzkosti a během půl hodiny mé problémy s chůzí a závratěmi odezní.
        Přála jsem si ji. Píchl mi jakousi látku a já jsem čekala a toužila po jediné věci, totiž aby to opravdu odeznělo, jak sliboval a já pak mohla v klidu přemýšlet o tom, co řekl. Zatímco on psal zprávu o mém vyšetření, já se vrtěla na židli u jeho psacího stolu a mé tělo začalo jakoby těžknout.

        Podíval se na mě, pokýval hlavou, ale já už se v tu chvíli cítila jako po náletu, takže i já lehce pokývala hlavou na znamení toho, že ho stále vnímám. Nebylo třeba mnoha slov. Řekl mi jen, že budu muset navštívit psychiatra, hned poté napsal doporučení. Pak jsem podivně přiblblá a unavená šla k autu, kde na mě čekal manžel. Bylo mi celkem jedno, jak se tváří, i když někde uvnitř to bolelo. Ve svých myšlenkách jsem byla daleko od něj a hluboko v sobě. Informace o tom, že jsou to nervy, mě tak strašně překvapila, že se nedalo ani racionálně přemýšlet. Nepopsatelné pocity překryla navíc příšerná a těžká únava. Odvlekla jsem se domů, už jsem nepotřebovala rovný chodník. Šla jsem jak vyzkratovanej robot s jediným naprogramovaným cílem - spát, spát, spát.

        A to je ta podivná věc, co se mi stala. Obličej jsem zabořila do polštáře a celé mé tělo zolovnatělo. Propadlo se do postele, jako kdyby mi na zádech zaparkoval parní válec a bylo mi to absolutně jedno.

 

Na tygry zásadně prášky

 

Kapitola 2.

 

        Doktor Pádlo musí být novodobý šaman, protože mi dal mocné kouzlo proti tygrům. Vůbec jsem nevěděla, že s nimi mám bojovat, ale člověk předem neví spoustu věcí. Dost mě potom překvapilo, kolik tygrů okolo šmejdí.

 

        Včera jsem dostala doporučení k psychiatrovi a já teď musím najít ordinaci nějakého doktora Pádla. Není to doktor Pádl, ale Pádlo, což zní úplně jinak. Pořád myslím na slova včerejšího lékaře. Nervy... jak nervy? Já že jsem na nervy? Já, která jsem prý flegmatik jak poleno a říkali mi železná paní? Já mám přece železný nervy a jsem známá právě tím, že mě nic nerozhodí. Není větší nadvěcák, než Soňa, nebo to tak alespoň bývávalo. Jsem přece vyhlášený kliďas. Také si dávám záležet, abych se vždy chovala jinak, než slabošsky. Já mám paniku, když nikdy nepanikařím? Za každých okolností jsem při smyslech a teď mám nervy v kýblu ? Jak můžu mít nervy v kýblu, když je snad ani nemám?! To mi někdo musí vysvětlit! Kdesi hluboko ve mně mi něco říká, že je to pravda a všechno předtím byla jen póza, nebo prostě jen touha být silná.

        Na chodbě psychiatrie bych se jindy ráda rozkoukala, ale mám co dělat s tím, abych došla na místo určení. Až mě doktor uvidí, tak mi určitě řekne, že se spletli a mám jít zase někam jinam. Třeba na ušní, aby se zjistilo, proč mám problémy s chůzí a rovnováhou. No jo, ale co ta včerejší injekce? Ta přece jasně ukázala, že se mi ulevilo od problémů. Rovnováhu jsem pak měla jako provazochodec, takže luxusní. Na druhou stranu, na zádech mi potom parkoval několikatunový válec a usnula jsem jak zabitá. To vlastně bylo pozitivní, protože mé spaní je horor.

        Že bych opravdu patřila sem? Často se kamarádi smáli, až se za břicho popadali, když jsem jim vyprávěla veselé momenty z naší rodiny. Vybavilo se mi to tak nějak mimochodem, jako záležitost minimální důležitosti, ale přeci jen to hlavou proběhlo. Zajímavé. Možná, že mé historky byly něčím mimořádné i když jsem si z nich dělala jen srandu, a jinak o nich mluvit neuměla.

Už to mám. Na cedulce na dveřích je doktor Pádlo a sestra Kohoutová.

        „Pojďte dál,“ vybídla mě sestra chvilku poté, co si vyžádala doporučení a kartičku pojišťovny.

Lékař je docela mladý, myslím, že je mu necelých třicet let. Ordinace nic moc. Kdyby to bylo předsálí pro rentgen, ani bych se nedivila. Suterénní místnost, světlo jen stěží proniká skrze hustě olistěné větve stromů. Našedlé stěny, našedlý vzduch a našedlý lékařský plášť. S tou svou barvou by se hodil spíš na chemoterapii nebo jiné vyloženě nezdravé oddělení. Přesto ta šedá dostává o trochu přijatelnější podtón tím lehce zeleným světlem. Nazelenalý obličej vypadá více přírodně než šedivě mrtvolný. No nic, to mě napadají zase pěkné kraviny, nejspíš jsem lehce nervózní.
        Pádlo sedí na kolečkové židli, nohu má zaklesnutou do jednoho pootevřeného šuplíku psacího stolu a otáčí se na židli zleva doprava a zprava doleva. S lehkým, téměř neznatelným úsměvem pročítá mou zprávu, nebo si ten jeho úsměv namlouvám, protože ho vidím jen z profilu a neznám zatím jeho výrazové prostředky. Ještě se na mě ani náznakem nepodíval. Opravdu se tváří, jako kdyby četl něco vcelku zábavného. Nevím, co je na tom tak humorného, ale je to lepší, než kdyby se tvářil tragicky. To by mě asi vyděsilo a já už mám docela dost.
„Léčila jste se někdy na psychiatrii?“ natočil se Pádlo i se židlí směrem ke mně a přímo se na mě podíval.

„Ne.“
„Nikdy žádné vyšetření?“ ptá se on s úsměvem. Jsem z něj docela překvapená.

„Ne, nikdy,“ odpovídám hned. „Vlastně kecám. Byla jsem kdysi na dvou vyšetřeních, ale ne z vlastní vůle.“ Má vzpomínka mě samotnou pobavila, ale tahle story ho asi zajímat nebude. Nešlo o léčení, ani jsem si dobrovolně nešla na psychiatrii pokecat o svých trablích.

Nadzvedl se zájmem obočí a čeká na vysvětlení. „Ne z vlastní vůle?“ ptá se Pádlo s veselými otazníky v očích. Teď to asi vypadá, že já si myslím, že jsem normální, ale někdo mě už dokonce dvakrát odvláčel na psychiatrii. Chacha. Takže před pár vteřinami čekal ženskou s panikou, nyní to však dostalo úplně jiný rozměr. Chce se mi smát, ale raději se nebudu pouštět do žádných větších akcí. Hlavně nebýt za vtipnou, stejně by to možná vyznělo dost křečovitě.

        „Když mi bylo dvacet, spáchala jsem trestný čin. V rámci trestního stíhání mě poslali na dvě vyšetření, ke dvěma na sobě nezávislým psychiatrům. Asi předpokládali, že jsem na hlavu, když jsem něco takového udělala,“ musím se usmívat při pomyšlení na to, jak teď asi vypadám. Doktor svůj tázavý pohled nyní ještě umocnil. Obočí pozvedl minimálně o jedno patro výš, nečekala jsem, že to ještě jde. Na rtech má lehký úsměv, spojený s očekáváním. Jako kdyby se ptal, tak copak jste to, milá dámo, vlastně prováděla?

 

        „Ještě za komunistů jsem se jednou řádně opila a pak jsem měla potřebu vyjádřit své názory na komunistickou stranu. Napsala jsem na jeden monstrózní komunistický transparent pár svých holých vět a to před budovou krajského soudu v Brně. Chytili mě přímo při činu a pak jsem byla souzena za to, že jsem hanobila přesvědčení komunistických stoupenců a to veřejně a pohoršlivým způsobem. Ti dva psychiatři měli posoudit, jestli jsem jen pitomá, nebo antisocialisticky zaměřená z přesvědčení. Případně měli posoudit, jak hluboká je má nenávist k socialistickému zřízení. To se asi moc nepovedlo zjistit, ale na posouzení jsem byla.“

        „Aha,“ řekl Pádlo a pootočil se na židli doprava. Do ruky si vzal nějakou složku, se kterou se ke mně zase obrátil. „Nejdříve potřebuji, abyste vyplnila tento dotazník. Vezměte si ho do čekárny, projděte všechny otázky a pak si popovídáme. Zbytečně dlouho nad tím nepřemýšlejte, zkuste napsat to, co vás napadne nejdříve.“
        „Rozumím,“ říkám si spíš pro sebe, protože i když vím, jak to myslel, stejně začínám pochybovat o tom, že jsem schopná seriozně něco vyplnit. Odrazil se nohou od stolu a s hlubokým předklonem mi podal papíry, aniž by spadl ze židle. Má tu židli opravdu zmáknutou. Odjel zase ke svému šedivému stolu, zatímco já jsem odpochodovala zpátky do čekárny. Vůbec nevím, jestli je sympatizantem komunistického hnutí, protože řekl jen „aha“. S tím jsem se ještě nesetkala. Zdá se, že zde bude všechno jinak a lékaři se nebudou pobaveně smát, stejně jako moji kamarádi.

        Prohlížím si čekárnu, je to nemocniční prostor jako každý jiný, vše je ale rádoby odlehčené kreslenými obrázky a vyloženě neestetickými květinami. Těch několik květináčů s rostlinnými troskami to tady rozhodně nevylepší. Obrázky nejsou ani k tématu, čekala jsem spíš znázornění depresí, či různých mišmašů z terapeutických dílen. Zde to však vypadá jako na dobročinném bazaru, při kterém se každý zbavil toho, co už doma opravdu nešlo pověsit ani do zahradní kůlny. Nejspíš mi ta výzdoba leze na nervy, když se jí tak zaobírám. Ale proč? Mám snad strach?

        Projíždím dotazník, mechanicky jej vyplňuji. Bla bla bla. Tyhle problémy nemám. Toto slovo ani přesně neznám. Tohle se ke mně asi nehodí, tuto poruchu nemám. Toto se mi nestalo. Míváte špatné spaní? Ano. Sny… ano mám, hlavně špatné. Kolonka hororové sny po celý život - to zde nemají. Škoda, na poli hororových snů jsem mohla excelovat, možná bych se dostala i do jejich odborné literatury.

       Pokus o sebevřaždu jsem nespáchala ani neplánovala. Ne, o sebevraždě ani nedumám. Ne, v rodině také neproběhla. Deprese nemám. Zádumčivé chování, no to možná mám. Smutek asi ne. Pláč… hm... nevím. Prakticky vůbec nepláču. Ano, někdy mi do pláče je. Jsem vyrovnaná? Ano, spíše vyrovnaná... Smažím do dotazníku své asociace, ale s malým zpožděním si uvědomuji, že to nebyla až tak pravda. Před chvílí jsem napsala, že nepláču. Pěkně kecám. Vždyť já mám slzy v očích každou chvíli, nejčastěji u televize. Rozpláče mě skoro cokoliv. Dobro, zlo, laskavost, láska, cit, bezcitnost. Panebože, dokonce i když jsem viděla spolupráci, tak jsem musela odejít od televize, nenápadně si utřít slzy a vysmrkat se. Určitě jsem byla jediná, kdo plakal, když viděl spolupráci a nezlomné odhodlání mnoha inženýrů v řídícím centru letového provozu. Jsem proto na hlavu? Asi jo.

        Léčil se někdo z rodiny na psychiatrii, chová se někdo z rodiny podivně? Aha. Tentokrát mám co odpovědět. Tady by se něco našlo, takže začínám psát do kolonek. Bratr - paranoidní schizofrenie. Léčen v této nemocnici. Bratranec léčen v nemocnici v Brně, diagnózu neznám. Babička pokus o sebevraždu. No jó vlastně! Sebevražda by tu jedna byla, tedy pokus o ni. Dále je tu otázka, jestli má někdo v rodině podivné chování. No jo, no. Podle mého soudu skutečně ano. Píši tedy. Bratr, matka, bratranec, teta, další teta, ještě jedna teta, její manžel, další teta... Mám už poslední řádek v kolonce. Dopisuji tedy, že podivné chování má prakticky celá rodina. Mám pocit, že se mi to vyplňování dotazníku začíná nějak zvrhávat.

        Otázka. Jste-li v manželství nebo v partnerském vztahu, jak byste popsali váš vztah? Abnormálně dobrý vztah, nasmažila jsem do kolonky bez přemýšlení, dokonce s lehkým pocitem hrdosti. Trochu se mi teď nelíbí slovo "abnormálně". Měla jsem tam napsat spíš neobvykle nebo výjimečně dobrý vztah. Ale co, čmárat v tom už nebudu. Po té, co jsem svou rodinu popsala jako klan psychopatů, cítila jsem asi za správné vypíchnout kvalitní vztah s manželem. Jako, že "MY" do toho panoptika nepatříme, že jsme jako v pohodě. Další otázky jsou už rutina a divila bych se, kdyby to všechno někdo četl. Hotovo.

        Opět prohlížím obrázky na stěnách, trochu se zase motám, ale dá se to rozchodit. Nemusím se ani přidržovat, prostě mě jen něco nutí chodit a nevydržím sedět. Není to ale nervozita, kterou znám a také mě nutila třeba chodit. Je to spíš jako totální neschopnost sedět a to z nějakého neznámého důvodu. Slovo pnutí mi přijde vhodné, jenže to je tak vše, co mě k tomu momentálně napadá.

        Pro dotazník si přišla zničehonic zrzavá sestřička, která se tu doteď ani nemihla. Když jsem jí ho předala, automaticky jsem si pak sedla, ale vystřelila jsem ze židle jak pružina. Ano, nevím jak to nazvat slovy, ale pohyb působí jako ventil. V sedě se to prostě nedá vydržet. Ten přetlak je nepříjemný a nepopsatelný, prostě mám nutnost pohybu a nemám nad sebou vládu. Takže nakonec se ze mě stane magor a to jsem pořád přemýšlela o tom, čím bych se měla stát, aby můj život měl smysl. No to je tedy kuriózní výsledek.

        „Pojďte dál,“ zvolal doktůrek napůl otevřenými dveřmi mezi ordinací a čekárnou. Nejspíš mluví na mě, protože nikdo jiný tu už není. Sedla jsem si na své místo bez vybídnutí. Jindy dělám větší zdvořilostní tanečky, ale mám pocit, že momentálně na nějakém tom detailu nesejde. Doktor se zase otáčí na židli, zatímco si listuje v mém dotazníku. Nesměje se, netváří se ani vážně, vnímám z něj pouze soustředěnost. Nezdá se být pohoršen, není ani unuděn, ani pohnut soucitem či lítostí. Jsou to nejspíš jen prostá fakta, která odpovídají tomu, co možná očekával. Prima. Uvidíme, co z něj vyleze.

        „Uděláme to takhle,“ přijíždí ke mně náhle. Přifrčel tak rychle, že mu to odválo vlasy z vysokého čela. Dalo by se říci, že rozčísl hustý vzduch této šedivozelenavé místnosti. „Jedná se o ataky panické úzkosti. Abyste mohla relativně normálně fungovat, předepíši vám prášky proti úzkosti. Máte nějaké problémy, které si asi momentálně moc neuvědomujete, ale ty úzkosti pramení z těch nevyřešených problémů. Prášky, které budete užívat, vám pomohou čelit strachu, který asi z něčeho máte."

        Jsem ticho jako myš, mám naprosto koženou tvář, sedím jak dokonale vytesaná socha.
On čeká na mou reakci, zatímco já se dívám na něj a nejspíš doufám, že mi ještě řekne něco důležitého. Možná něco, co by mi pomohlo pochopit to minulé. Například, jak je možné, že mám z něčeho strach, když o tom vůbec nevím. Mám momentálně zablokovanou hlavu. Chápu sice co říká, ale vůbec nechápu, jak je možné, že to říká právě mně. Kdyby to povídal někomu jinému, tak bych to brala jako divák normálně. Ale to, že to říká mně, mi připadá úplně nenormální. Jak je možné, že tady mluvíme o tom, že JÁ mám nějaký strach, když JÁ zásadně strachy nemívám? Zdá se mi, že řekl totální ptákovinu a zároveň tuším, že to bude pravda. Nejhorší je, že on se na mě nadále dívá a nejspíš chce, abych něco řekla. Jednoznačně kouká a čeká. Já také koukám a čekám. Nejspíš doufám, že mě něco napadne. Nejlépe něco duchaplného, nebo vtipného, nebo duchaplně-vtipného. To by byla nejlepší kombinace.

„Abych pravdu řekla, jsem dost zaskočená, skoro užaslá. Kdybyste mi řekl, že mám nádor na mozku, připadalo by mi to více k věci. Ale představa, že trpím nějakými strachy a samotný fakt, že jsem na psychiatrii… to je hodně velké překvapení. Nerozumím tomu.“ Vysypala jsem na Pádlo celkem popravdě, dokonce bez ohledu na duchaplnost.
        „Nejspíš bude trvat déle, než se příčiny vyjasní a já vám momentálně nenabízím terapii. Pokusím se ale vysvětlit smysl nebo účinek těch léků,“ mluví celkem zapáleně doktor, zatímco přijel na své židli těsně ke konferenčnímu stolku, u kterého sedím i já. Vytvořil si ze svého pracovního stolu a tohoto stolku jakési pracoviště s přirozenou bariérou mezi sebou a pacientem. Míru přiblížení dokonale zajišťuje on sám. Přijede, kam je třeba a kdy je třeba. Když je blízko a nakloní se, dostává se téměř na hranici mé osobní zóny, tedy asi jeden a půl metru od mého obličeje.

        „Představte si, že najednou potkáte tygra. Místo abyste reagovala na vzniklé nebezpečí, budete strnule stát a nezmůžete se na žádnou akci. Budete úplně ochromená, ačkoliv situace se může vyvíjet jakkoliv. Neznamená to, že setkání s tygrem nutně znamená masakr a neodvratný konec. Když budete užívat tyto léky, budete akceschopná. S celou situací se můžete pokusit něco udělat. Můžete utéct, vylézt na strom, je možné tygra zařvat nebo jinak zabojovat. To je celkem jedno, ale zbaví vás to té strnulosti ze strachu.“

        Nevím, jak čumím, ale i když jeho vysvětlení teoreticky chápu, stále jsem šokována tím, že se bavíme o mém životě a nějakých přeludech rozměrů tygra. Doktor ale vcelku nadšeně hovoří dál, zdá se, že má svou práci opravdu rád. Možná i příměr s tygrem používá rád, ale mně ten tygr zatím moc nesedl. Tygr je docela slušná obluda, pamatuji si ho ze ZOO. Bez plotu na tygry bych se tam nikdy nepoflakovala. Dokonce i lev mi připadal proti tygrovi v pohodě a pěknej. Asi musím fakt bláznit.

„A ještě jeden příměr vám mohu říci,“ pokračuje doktor, protože si asi všiml, že jsem nechápavá. Jsem mu za to vděčná, protože v tomto případě budu potřebovat nejen hodně příměrů, ale i hodně informací celkově. Nemám ráda zbytečné vysvětlování, ale nyní mám velkou potřebu slyšet více. Takhle mimoň jsem si už dlouho nepřipadala.

        „Dejme tomu, že máte přejít po třicet centimetrů širokém silném prkně. Za normálních okolností, když to prkno bude položené na zemi, budete po něm spolehlivě chodit tam i zpátky, aniž byste zavrávorala. Jenže, když to prkno bude položené mezi dvěma mrakodrapy, nebo bude položené jako most mezi dvěma skalami nad propastí, tak to prostě nepřejdete, jelikož budete naprosto ochromená hrůzou. Ty prášky vám to pomohou ustát, vybalancovat situaci.“

        Říká mi to opravdu nadšeně. Má radost, že má takové dobré léky, které mi pomůžou přejít propast a budu v POHO. Ty brďo, to jsou asi hodně dobrý prášky. Nevím ale, proč bych měla chodit po prkně nad propastí, nejsem přece blázen. Nic takového nepotřebuji. Stačí mi, když zvládnu mírně levotočivou zatáčku v autě, nehodlám si hrát na supermana. Já žádný adrenalin nemusím a na takové prkno nevlezu, ani když bude mezi barákama na úrovni prvního patra. Snad jen tehdy, kdyby tam třeba hořelo a musela jsem někoho, nebo sebe zachránit.

Chápavě pokyvuji, jako že rozumím, jenže rozumím bohužel jen tomu principu. Momentálně totiž myslím na tygra. Takže, já se možná dívám až na stoličky v otevřené tlamě tygra a vůbec to nevím? Co když je to blbost? Co když je přede mnou hodný tygřík a já už si přehnaně myslím, že zírám řvoucímu tygrovi až na mandle? Tady něco nehraje.

        „Podle toho, co jste popisovala, nemáte zatím ani žádné tušení, co a kdy vás zúzkostní. Doporučoval bych prášky s delší účinností. Předepíši vám tak zvaný dlouhodobý xanax. Když si ten prášek vezmete, bude mít pozvolnější nástup, ale účinek vám vykryje prakticky celý den. Potom jsou stejné prášky s krátkodobým účinkem. Reakce i úleva přijde rychleji a s ohledem na vaší aktuální situaci vám je předepíšu pro jistotu také. Zatím středně silnou dávku. Normálně budete užívat ty dlouhodobé xanaxy a kdyby se dělo něco, co nelze ustát, vezmete si jeden ten rychlejší, ale krátkodobý.“

Pevně rozhodnut, odjel z okraje mé osobní zóny a rozjel se ke svému stolu. Začíná psát recepty, já jen tiše sedím, překvapena tím, co jsem slyšela. Vypadá to, že mě čeká nějaký strašný boj. Budu sice v klidu pod prášky, ale pak přijdou možná ještě momenty, kdy budu okamžitě potřebovat další prášek pro potlačení záchvatů paniky. Takže jedna zbraň je sice dlouhodobá, ale ještě budu potřebovat něco, co mi pomůže čelit konkrétním krátkodobým atakům. Dostávám výzbroj a výstroj na něco. Je to možné? Chápu to vůbec správně? Mám kolem sebe tygra, či tygry a já potřebuji zbraně v podobě prášků? Samo o sobě mi to přijde šílené, ale budiž.

        „Napíši vám léky na tři měsíce. To je dostatečná doba na to, aby jste se sebou mohla začít něco dělat. Když nebudete hledat zdroj svých problémů, budete časem chtít další prášky, zatímco vaše problémy nebudou řešeny. Je to jen dočasná výpomoc a ty léky jsou při dlouhodobém užívání návykové. Takže pamatujte na to, že máte potíže, které je potřeba postupně řešit a že léky vás natrvalo vašich obtíží nezbaví. Když budete od svých zdrojů problémů utíkat, časem budete potřebovat více prášků a podle toho já poznám, že problémy trvají a vy s tím nic neděláte.“

        Připadám si trapně. Mám strach z tygra, nevím, co tygr vlastně je a jestli to nevyřeším, budu tady žebrat o prášky. Cítím se vinna vlastním selháním už předem ale hlavně si připadám jak v blázinci. Mluvím s mágem, který mi dal za úkol do roka a do dne najít příšeru, pak ji přemoci a místo meče a štítu dostanu prášky. Když vyhraju, budu pašák, když prohraju, budu závislá na prášcích a prokletí bude trvat dál.

„Souhlasíte? Nebo chcete začít řešit problémy s vašimi úzkostmi jinak?“ přerušil Pádlo tok mých chaotických myšlenek.
        „Jsem z toho všeho trochu mimo, ale souhlasím. Jestli mi prášky pomohou k tomu, abych nezastavovala v autě s hrůzou z neznáma a jestli se baráky na ulicích nebudou hýbat, tak ty prášky chci. Mám ale nutkání se vás zeptat, co by mohl být ten tygr. Protože i samotný příměr o nějakém neznámém tygrovi mi nahání další strach. Je to jako strach z eventuálního dalšího neznámého strachu. Už teď si připadám jako naprostý debil, protože mám strach z dalšího strachu. Já vůbec nevím, co s tím.“ Rozkecala jsem se najednou, protože cítím, že naše sezení končí a já jsem totálně zmatená a bez informací. Jsem zatím bez rady, bez vodítka a vím, že odejdu v totálním chaosu. Budu se bát toho, že už nerozlišuji ani zásadní věci.

        Podíval se na mě, jako by se chtěl ujistit, že jsem opravdu bez jakéhokoliv tušení. Zakoukal se vyloženě pátravě do mého obličeje a hledal, jestli něco hraji, nebo jestli jsem opravdu tak ztracená. Bylo v tom pohledu něco jako rozvažování s otázkou, zda mi může, či nemůže něco říct.

„Já bych to tipl na to abnormálně dobré manželství, “ řekl náhle a upřeně se na mě zadíval. Zkameněla jsem i se svojí šedivou židlí. Mysl mám celou dobu otevřenou, ale jeho slova byla jako obrovský balvan, který uzavřel vchod do mojí hlavy. Jasně. Ta moje odpověď v dotazníku, na téma manželství. Myslela jsem, že se bude vrtat v tom, že jsem celou rodinu označila za duševně narušenou. Ale tohle? A přesto mám drtivý pocit, že řekl nějaké obrovské tabu. Ani nelapám po dechu, jsem jak kus skály, která se uzavřela a dýchat netřeba. Skála přece nedýchá, nebo určitě ne tak často, jako člověk. „Proč myslíte?“ ptám se už nadbytečně, protože to nějak tuším.
        „Možná se pletu, ale to je zkušenost. Když lidé odpoví v takových superlativech jako vy, tak právě tam je obvykle zakopaný pes.“ Potřebuji okamžitě ven a teprve venku, o samotě, chci o tom všem přemýšlet 

       . Doktor už píše recept, šedivost někam zmizela. Pádlo stále vypadá nadšeně, ale já jsem si nyní vzpomněla na Medůzu. Kdo jí pohlédl do tváře, ten zkameněl. Kdo se na ni potřeboval podívat, když měl za úkol ji zabít, ten musel použít zrcadlo, protože přímý pohled na ni byl smrtící, konkrétně zkameňující, nebo jak to sakra říct. Také Lotova manželka zkameněla, když se otočila zpátky při útěku ze Sodomy. Asociační vlak mi ukazuje Medůzy a jiné nesmysly, ale nic z toho mi asi nepomůže.
        Automaticky odpovídám na dotazy ohledně rodného čísla a zdravotní pojišťovny. Vím jen, že mám ty léky užívat tak a tak a do třech měsíců se musím zastavit na kontrolu. V případě zhoršení obtíží se mám dostavit neprodleně. Nevím přesně, co je zhoršení problémů, ale předpokládám, že by mi mohlo hrábnout ještě o něco víc. Mám pocit, že bych měla položit asi tisíc otázek, navíc zvídavost mám i v povaze a vždycky se snažím být IN. Myšlení mi však drhne a já už jen toužím, abych se dostala ven. Sednu si pod ty ševelící stromy a teprve pod nimi budu uvažovat o všech těch šílenostech, které jsem zde slyšela.

 

        Měla bych zavolat manželovi, aby věděl, že jsem v pořádku. Jenže, mám pocit, že to, co jsem se dověděla, vůbec v pořádku není. Co mu tedy řeknu? Mám mu říct, že je vše O.K., pouze dostanu nějaké prášky proti tygrům? Připadám si divně, protože nevím, jestli ho to zajímá. Má o mě starost? Nic tomu nenasvědčovalo. Spíš byl nasranej, že se zase děje něco mimo rámec. Jaký mám vlastně důvod mu neprodleně volat? Nakolik ho to zajímá? To opravdu nevím.

       Na chodníku, mezi jednotlivými budovami nemocnice, vidím barevné tečky. Jakési značky, které mají vést zmatené pacienty z bodu A do bodu B. Takové modré, zelené a žluté turistické stezky po krásách nemocnice. Když jsem zde byla minule, tak jsem tyto značky na chodnících nechápala. Nyní to ale vidím jinak, najednou mají smysl i pro mě.Jsou asi psychické stavy, kdy se člověk na barevné tečky očima přilepí rád a pak se posune z bodu „P“ jako psychiatrie, nebo „O“ jako onkologie, do bodu „V“, jako východ či vrátnice. Vůbec nevím, jestli je to takto zamýšleno, jsem momentálně příliš unavená tím vším, co jsem slyšela a zažila. Takže připouštím, že je to s těmi body a trasami třeba i úplná blbost.

       U východu z nemocnice je lékárna, vyberu si své léky hned. Na co vlastně čekat? Prášky se teď stanou mojí výbavou pro přežití. Už se vidím, jak je nosím v batůžku a urychleně je tahám ven, zrovna když se obluda chystá k mohutnému skoku. Ježišmarja, nesmím nad tím takhle přemýšlet. Jsem úplně pitomá a ještě k tomu zblblá z hororů.

        V lékárně dostávám dva druhy krabiček. Ten dlouhodobý xanax je poměrně velká tableta a protože je ráno, mělo by mi to pokrýt návaly úzkosti na celý den. Fajn, jdu do toho, účinkovat by to mohlo do půl hodiny.

        Zobla jsem si tabletu hned před lékárnou, připadala jsem si jako cukrovkář, potřebující inzulín, nebo jako srdcař, který rychle zhltne svůj nitroglycerin. Doufám, že se nebudu cítit jako včera… myslím s tím válcem na zádech.

        Dobře. Nejsem sice v pořádku, ale nevadí. Překonala jsem jiné věci, překonám i tohle. Myslela jsem, že jsem na tom psychicky „ ABNORMÁLNĚ“ dobře. Chacha. Zdá se tedy, že jsem se spletla, propadla jsem se na úplně jinou úroveň. Doufám, že alespoň v této úrovni budu tzv. "na úrovni" a budu seriozní NEUROTIK. Ne nějaký béčko. Koukám, že ctižádost mi zůstala, takže nějaký počinek pro budoucnost bych měla. Budu aktivní, se svými problémy se poperu směle a s optimismem. Budu statečným bojovníkem a neohroženě se postavím všem neznámým strachům.

       Vida. Zdá se, že prášky zabírají. Myslím totiž, že čistý optimismus jsem nevyprodukovala ještě nikdy, jenže to jsem ještě měla strachy z různejch tygrů a tak. Teď můžou okolo lítat klidně tyranosauři, mně je to jedno. Klidně na ně budu drzá a dám jim přes držku. Ty prášky jsou teda něco !!! Odhodlaně kráčím k tramvaji, úplnej Arnold v kombinaci se Silvestrem a těma dalšíma pašákama.