Když se vracel, voda v konvici začala právě energicky probublávat a z toho měl pokaždé dobrý pocit.  Však to trvalo docela dlouho, než se naučil odměřit správné množství vody, aby ono působivé bublání nezačalo ani dříve, ani později. Měl  prostě rád, když vše zapadalo kam má a jeho den byl vrstven z mnoha a mnoha podařených vychytávek.

      Zalil si předem připravený hrnek, ve kterém byl již od večera vložený pytlíček s černým čajem. Neměl ho sice v oblibě, občas se mu dělaly nějaké hnusné ropné skvrny na povrchu, ale na bylinkový čaj si také nezvyknul  a kafe mu ke snídani přišlo jako nevhodné.  Kafíčko se pije jindy, k snídani se pije snídaňový nápoj a to je čaj. Musel si to připomínat poměrně dost často, protože akce čaj mu lezla často na nervy a tím se ten ranní rituál mírně kazil.

     Hrnek naplnil přesně jak měl ve zvyku a s potěšením zjistil, že voda vyšla úplně přesně a neohříval tedy žádnou zbytečně. Výsledný pocit pokazilo snad jen to, že z konvice se odloupnul kousek vodního kamene a do čaje ho vylil též. No to nevadí, dá si pozor, říkal sám sobě, ale pocit rozmrzelosti tam už byl. Nyní zbývá zacvičit si trošku pro zdraví, obléknout se do domácího a namazat chleba s máslem a medem. Tahle to dělal pravidelně každý den.   

      Chléb byl zase divně drobivý a když se mu nechtěně podařilo vyrvat z chlebu kus měkké střídy, cítil se už zase celý podrážděný. No nevadí, říkal si, půjdu na procházku, je krásný a slunečný podzimní den.

     Když vyrazil, slunce opravdu mile svítilo, jen vítr byl dost protivný. Ještě nebyl ani na ulici, když první větší závan mu rozcuchal pěšinku. Měl nutkání se vrátit domů a znova se učesat, ale co teď má dělat, když vítr asi hned nepřestane?  S nelibostí se podíval na ohýbající se břízy  u cesty, když najednou někdo za jeho zády říká: „Dobrý den“

     Á paní  Vomáčková, říká si Chytrolín a dívá se na statnou ženu v silonové bundě, kterou paní nemá dopnutou.

„Dobrý den, to máme dnes hezky,“ hlaholí jako vždy pan Chytrolín, zatímco vítr o síle 67 km za hodinu mu strhnul všechny vlasy na levou stranu.

 „Zrovna jdu na hřbitov, nepůjdete také?  Máte tam převrženou vázu a kytky ze začátku léta.“ Říká podivně nahlas paní Vomáčková.

Chytrolín byl ale ve zmatku. Docela určitě nechtěl jít dnes na hřbitov, ale má pocit, že mu to paní Vomáčková poručila.

„Tak jo“, hlesnul nepřipraven.

„Kytku.“

„Co?“

„Vemte kytku!“

„Aha.“

Chytrolínovi bylo najednou líto, že mluví  tak hloupě, měl na dnešní procházku připravená pěkná slova pro nahodilou konverzaci.

„Tak vemte ty afrikány!“

Byl tak zmatený, že najednou nevěděl,  co jsou afrikány. Viděl jen rozepnutou bundu, kde se dmula obrovská ňadra Vomáčkové a pak viděl velký pugét květin, který měla vložený do košíku svého byciklu.

„Já se na to nemůžu dívat, poďte mi podržet to kolo.“  Převzala situaci Vomáčková a Chytrolín zmateně přicupital ke kolu.

„Tohle jsou afrikány a tohle jsou astry. Pokaždý vám to řikám. Máte tady nůž? No samozřejmě, že nemáte“  Odpověděla si sama Vomáčková a zanořila se do předzahrádky pana Chytrolína, který ji udržoval  jak dokázal, aby na něj nikdo nepoukazoval, že je k ničemu.

„Tak tady to volámeme a jdeme“ Pronesla pevně Vomáčková.

Chytrolín jen stál, jednou rukou držel kolo a druhou ruku pevně držel v kapse, aby neměl nutkání si stále česat rozcuchanou pěšinku.

„Aksamitníky,“ řekl přiškrceně i když to chtěl říci nahlas.

„Cože?“

„Že se jmenují aksamitníky,“ řekl už odvážněji Chytrolín, uvědomuje si, že už stojí více na pevné půdě.

Vomáčková převzala kolo, Chytrolín kytku aksamitníků a vyrazili směr hřbitov. Byl z toho nervózní, plánoval jít okolo zahrádky bývalé školnice, aby mohl říct slovo „redundantní a svérázný“, ale teď neví, jestli to dokáže s Vomáčkovou a ještě k tomu jdou na hřbitov, kam chodí hodně nerad.