Vonásek, který se už jednou dnes prospal, nadšeně odpálil první rachejtle právě ve chvíli, kdy se Petr Chytráček vřítil z opačné strany vesnice do jejích útrob. A protože už nemohl skoro dýchat, musel okamžitě zastavit a neprodleně volat pomoc. Jeho jízda trvala pouhou minutu a padesát vteřin, od vosího bodnutí utekly přibližně čtyři minuty.
Původně chtěl snad přibrzdit a zaparkovat normálně, ale manévr příliš nezvládl. Nevšimnul si zavčas díry na silnici, která se tam pravidelně tvořila díky enormní zátěži od stále jezdících traktorů, takže volant během brzdění strhnul příliš prudce a najednou neměl dostatečnou motorickou schopnost a možná ani sílu ke zvládnutí takového úkonu. Každopádně auto narval do dřevěných vrat baráku, které trošku zmírnily energii nárazu tím, že se rozpadly. V tomto směru měl štěstí, železná lampa pouličního osvětlení by ho zastavila o něco výrazněji, ale tu minul tak říkajíc o chloupek.
Petr se ani na Ritu už nepodíval, jednou rukou si držel krk, druhou rukou se snažil otevřít dveře a dostat se ven. Mluvit nemohl, zkoušel to už za jízdy, ale nešlo to. Měl co dělat, aby do sebe vtahoval potřebný vzduch a zároveň ukazoval pořád na schránku, kde byly odložené jejich mobily. Rita byla ale jako zaseknutá, stále jen objímala psa a nebyla schopná se dovtípit. Co si však uvědomila, byl nečekaně spuštěný ohňostroj.
Rita, které se nic nestalo, začala nejdříve ječet a nevěděla, jestli se má uklidnit, nebo ječet dál. Bylo to zvláštní, ale místo aby začala přemýšlet nebo pudově jednat, měla pocit, že je dostihla Boží trestající ruka za tu neposkytnutou první pomoc a začala naříkat. Když ji napadlo, že pláč je v tuto chvíli možná nemístný, vzpomněla si na hrdinku, která by se určitě angažovala jinak. Pokusila se tedy otevřít dveře, protože ve filmech vždycky otevírají dveře a snaží se z auta dostat ven. I pejsáček Brumíček chtěl ven, ale nebylo zatím kudy. Zadníma nohama po Ritě dupal, zatímco předníma se sápal nahoru a trhal jí svými drápy její dlouhé vlasy. Možná vlastně ječela i kvůli tomu.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Chytrolín právě promačkával tuhé bramborové těsto, aby mohl rychle zformovat pár švestkových knedlíků, když náhle zaslechnul prudké brždění a náraz. Dokonce i jeho chalupa se trochu otřásla. Že se jednalo o srážku aut, nebo náraz jednoho auta, to už podle zvuků bylo jasné. Do ruky popadl utěrku a rovnou utíkal k brance, zatímco si při běhu otíral ruce od lepivého těsta.
Už na zápraží se ale zděsil pohledem, který se mu přímo na dvoře, nebo skoro na dvoře naskytnul. Jeho vrata byla z části vyvrácená, z části rozlámaná a na jeho pozemku stála přední půlka nějakého černého, poměrně velkého auta. Značky vozů on neznal, ale žádná malá škodovka to rozhodně nebyla. Ty znal.
Utěrku hodil někam na zem a rychlým obhlédnutím zjistil, že uvnitř sedí dva lidé plus nějaký pes. Za krk se držel řidič, nejspíš má vyražený dech, pomyslel si Chytrolín, nebo se zranil nárazem o volant. Spolujezdkyně ječela, ale za nic se nedržela. Oblohu i ulici ozářilo velké modré světlo, které se rozprsklo na tisíce světýlek padajících k zemi.
Chytrolín přiskočil ke dveřím řidiče a podařilo se mu, i když velkou silou, dveře otevřít. Řidič ještě nebyl odpoutaný, ale divně sípal a zdálo se, že s dusí. Chytrolín se přes něj nahnul, aby mu pomohl rozepnout pásy, ale nevěděl, jestli si počíná správně s ohledem na případná zranění řidiče. Moc ten systém zapínání pásů neznal, vlastně vůbec, ale povedlo se to skoro hned. Ani přesně nevěděl co zmáčknul, ale když už to dělal, rovnou se pokusil odepnout i dívku, která brečela a pevně držela vzpouzejícího se psa.
Pes ale neměl zájem dál tam setrvávat, když dveře byly konečně otevřené. Podařilo se mu vysmekout a odrazit se tak, že snadno přeběhnl po hlavě a zádech Chytrolína. Bohužel se hrabal ven s takovou silou, že svými drápy zranil jejich zachránce, ale ten to ještě nevěděl, jen ho to velmi zabolelo. Úprk se však Brumíčkovi podařil a když už byl v tempu, pokračoval směrem k hospodě, která byla přes jednu křižovaku u obchodu a pak musel zahnout doprava.
Z opačné strany ulice přibíhala paní Libáková, která nabourané auto sice viděla, ale také viděla Brumíčka, který pelášil pryč. Nesmírně se lekla, že Brumíčka málem přejelo auto a protože se toho celé odpoledne bála, zároveň se jí ulevilo, že ho vidí živého. Utíkala za ním, ale zastavil ji pohled na situaci, která se před ní odehrávala.
Z auta právě vystupovala mladá dívka, která přestávala plakat, z druhé strany se soukal nějaký dle tváře známý mladík, ale nemohla si rozrušením vzpomenout o koho jde. Krátce uvažovala, jestli by neměla pomoci, ale tihle stáli na nohou a tak utíkala dál. Navíc tam byl u nich pan Antonín Chytrý, nebo jak se jmenuje, takže ten by pomoc zavolal sám.
Chytrolín se ptal, jestli nemají něco zlomeného, jestli se jim nic nestalo, ale Petr zjevně sípal a divně se hýbal. Když na něj Chytrolín konečně pořádně viděl, došlo mu, že je Petr nenormálně napuchlý. To bylo divné a jasně to znamenalo, že se něco hodně vážného děje. Navíc ho znal a moc dobře věděl, jak Petr normálně vypadá.
Rychle začal řvát na Ritu, jestli je v pořádku ona a jestli neví, proč je Petr tak strašně nateklý a co se mu stalo. Ale Rita nebyla mocná slova. Petr se začal kácet, barva v obličeji ubývala, ale ještě se divoce a trhaně pohyboval. Chytrolín ho praštil do zad, jako to dělával v mládí, když si někdo vyrazil dech, ale napadlo ho, že v tomhle problém není, že on vyražený dech nemá, protože se dusí otokem.
Zakřičel na Ritu, ať zavolá pomoc, protože sám mobil žádný neměl a na ulici nikdo jiný nebyl. On měl v plánu rychle něco vymyslet, aby ulevil dusícímu se. Nejdříve poklekl k Petrovi, který se ještě zmítal a sípal. Rukama jako by se snažil sám si otevřít hlavu, skrze kterou se nemohl nadechnout. Kůže pomalu promodrávala, byla jakoby průsvitná a mrtvolná, ale ještě bojoval.
Chytrolín mu začal klást otázky, jestli má alergii, nebo jestli něco vdechnul, nebo ho něco píchlo. Doufal, že Petr ještě nějak zareaguje a zdálo se mu, že na poslední slova skutečně trhaně pokýval hlavou. Takže ho něco píchlo.
Rita hledala svůj mobil, třesoucíma se rukama nebyla schopná jej zapnout a vyvolat číslo záchranky, ale nakonec se jí to povedlo.
Chytrolín na ni volal, ať řekne, že zraněný nejspíš dostal žihadlo někam do krku, zatímco sám se rozeběhl do domu, aby přinesl něco ledového z lednice. Moc toho neměl, maximálně špenát. Když ho vyrval z malého mrazáčku, utíkal rychle zpátky , napadlo ho, že ona situaci nezvládne, protože možná ani neví, kde právě je.
Přesně tak se stalo, Rita se sice konečně dozvonila na číslo, ale mluvila velice zmateně a nebyla schopná se soustředit. Na dotazy ze záchranné služby odpověděla tak, že měli autonehodu a teprve po chvíli vykoktala, že Petra štípla vosa do pusy. Na dotaz, kde přesně je, neuměla odpovědět sama, ale Chytrolín jí už řekl, že je ve vesnici Kolejovice, číslo popisné 22. Na dispečinku se ještě ptali, kde přesně stojí, nebo co vidí a ona řekla, že jsou u hospody, protože na vedlejším domě stál nápis „Hostinec u Fišerů“. Ten ovšem nebyl v provozu již přes padesát let, což nemohla vědět, ale i tak zavěsila s pocitem, že vše řekla a Petr se právě přestal hýbat, jelikož upadl do bezvědomí. Mimochodem špatně řekla číslo domu, místo 22 uvedla 502 a paní na dispečinku zadala chybný údaj do počítače.
Chytrolín si oddechnul, že pomoc byla již zavolána, ale do těžkého stresu se dostal proto, že Petr přestal už dýchat. Nevěděl dobře co se stalo, ani jestli není Petr alergik, ani nemůže-li pomoci nějakými léky teď hned. Rita nereagovala, byla totálně už mimo, protože pohled na tělo podobné mrtvole ji odrovnal. Sedla si zpátky do auta a modlila se jako zaseknutý gramofon. Na obloze se právě rozsypalo obrovské množství stříbřitých jisker, které hlasitě prskaly.
Na ulici nikdo nebyl, o žádném lékaři v místě či okolí bydliště Chytrolín nic nevěděl. Lidé byli o kus dál před hospodou, ale většina byla stejně opilá. Chytrolína napadlo, že nejkvalifikovanější pomoc by mohl získat od hasičů, ale ti někam předtím odjížděli a dokonce houkali. Nevěděl, jestli se vrátili, ale dalo se předpokládat, že tak rychle ne.
Chytrolín pustil špenát i Petra, vyběhl ze dvora do ulice, rozhlížel se zmateně na všechny strany, ale nic ho nenapadalo a nikdo nepřicházel. Všichni byli u hospody, protože velký ohňostroj na hřišti byla výjimečná událost.
Jediný, koho zahlédl, byl chlapec ze sousedství, který aniž by dal o sobě vědět, otevřel okno a vše si fotografoval.
Chytrolín na něj zavolal, aby doběhl pro hasiče, ale chlapec odnaproti se rychle schoval za záclonou a uvažoval o něčem jiném. V řidiči vozu poznal totiž zpěváka Petra Chytráčka, který před chvílí zkolaboval přímo před jejich domem. Měl skoro vše nafocené a mohl by fotografie výhodně prodat. Mohl by zavolat televizi Novu, nebo Primu, protože tohle hned tak nenatočí a on by mohl získat odměnu za tip. Měl radost, že se k něčemu takovému přichomejtl, tohle se nepoštěstí každý den. Dokonce vše viděl dříve než Vomáčková. Když bude mít kliku a nepodělá to, pár tisíc z nich vyrazí.
A tak si v tichosti vzal tablet, přesunul se do pokoje dál od okna a našel si čísla, na která by mohl zavolat. Byl rozený talent na takové věci, téměř intuitivně pokračoval ve vyhledávání, dokud neuspěl. Při zavolání mu nikdo nebyl ochoten slíbit hned odměnu, ale stále měl fotografie a výpověď, kterou by mohl nabídnout. A kdyby ne, mohl ještě něco vytřískat z té záchranné akce samotné, protože takhle to přece chodí, nebo alespoň něco podobného často slýchal od otce, který uměl parazitovat na každé situaci. Například nedávno dostal zajímavou a detailní instruktáž, když v nedalekém okolí jeřáb zmasakroval pár dělníků. Sice na tom otec nevydělal finančně přímo, ale podařilo se mu sestřelit vedoucího dispečera, na jehož místo se snažil již delší dobu dostat a to nakonec také přineslo finanční efekt.
Chlapec za oknem pokoje, obráceného do ulice, nechal zhasnuto a pro jistotu zkontroloval kvalitu snímků. Možná by měl změnit něco v nastavení, přeci jen je už tma, i když přímo vedle vozu svítí pouliční lampa, takže pár metrů kolem auta je vidět celkem obstojně. Jo, to půjde, nechá to tak, rozhodl se a přistoupil nenápadně k zácloně, aby mohl pořídit další záběry. Vlastně by mohl využít i světelných efektů na nebi, bylo by to ještě zajímavější, napadlo ho. Bylo to supr, připadal si jako agent…
