Praktický, peníze milující sousedovic chlapec, který vše zavčasu nafotil, neváhal už vůbec a troufl si oslovit přímo členy štábu bulvárního časopisu Plesk. Původně se chtěli kluka zbavit, ale když zjistili, že celý záchranný proces zpěváka Chytráčka byl důmyslně zaznamenán, přeci jenom neodolali. Bylo však potřeba domluvit vše trochu jinak než si chlapec představoval a tak si ho vzali stranou a začali vyjednávat i s jeho tatínkem, který se již vrátil z práce. Odměnu za fotografie se jim však podařilo vyrazit a tak byli spokojení jak ti od Plesku, tak i rodina žijící naproti Chytrolínovi.
Policisté zorganizovali odtah vozu k jejich služebně a byli rádi, když konečně vypadli, protože opilců, původně slavících narození Vonáskovic syna přibývalo, ale rozumu přímo úměrně ubývalo. Policisté museli snášet všelijaké nevhodné řeči, ale na hromadné odvážení na záchytku to také ještě nebylo. Chtěli také mluvit s Chytrolínem, ale dům byl najednou zamčen a tak se obrátili na starostu.
Starosta nevěděl, kam se Chytrolín poděl, ale pojal podezření, že opravdu záměrně zmizel. Iniciativně se nabídl, že se o vše důležité postará a že starosti mohou nechat na něm. Policie nakonec odjela s tím, že budou muset s Chytrolínem ještě něco dořešit, ale prý to není neodkladné. Starosta hochům poděkoval, jako kdyby to tam sám celé zorganizoval a vrátil se k ostatním.
Paní Miládka pobíhala okolo, dokonce prohledala zahradu s baterkou, ale Chytrolína nenašla a do domu se nikudy nedalo vlézt. Hned se urazila a začala nesnášet paní Magdu, která byla i s Chytrolínem v bezpečné vzdálenosti od jejího vzteku. Připojila se tedy zlobně k davu a snažila se zasít alespoň pár jedovatých semen mezi nejbližší kolemstojící. Nikoho to ale nezajímalo, Chytrolín byl momentálně hrdina a lidi na její jedy nebyli zrovna zvědaví.
Dav před domem nechtěl zábavu ukončit, ale na ulici bylo nevlídno a barák Chytrolína už také nešel použít na různé důležité úkony. Někdo tedy navrhnul, že se vrátí k hospodě, protože tam alespoň teče pivo a mají tam ještě ohňostroj, nebo spíš některé jeho neodpálené části. Jednotlivé hloučky se tedy začaly navracet k hospodě, jen paní Vomáčková se starostou ještě zkoumali zvenku dům, ve kterém Chytrolín možná byl, možná nebyl, ale spíš nebyl, protože zmizela i paní školnice.
Přivřeli tedy vrata, paní Vomáčková to však považovala za nedostatečné, protože si vzpomněla, že právě tento den zde byli cikáni z druhé strany obce a velice toužili po železe, které prý má Chytrolín složené někde na zahradě. To, že je někde na zahradě, raději už starostovi pošeptala, aby informaci náhodou neslyšel někdo jiný. Starosta se na ni díval, chvíli přemýšlel, jestli je možné, aby právě dnes ukradl někdo nějaké železo a pak usoudil, že je to přehnané. Potom spolu vyrazili za ostatními a Vomáčková mu cestou řekla vše, co dnes viděla. Ráda by ty informace řekla všem, ale tentokrát to nikoho ani moc nezajímalo.
°°°°°°°°°°°°°°°°°
Paní Magda rozvažovala, kam má Chytrolína uložit a rozhodla se vzít ho domů. Sice přemýšlela i o zahradní chatce, ale předpokládala, že s případnými návštěvníky dotěrníky si poradí, v nejhorším je prostě vyhodí i když to byla poslední možnost.
Chytrolín měl radost, že zmizeli, ale největší blaho byla teď koupel. Nejdříve se narychlo osprchoval, pak si napouštěl vanu, ve které se blaženě prohříval. Až když se vana řádně naplnila a proud tekoucí vody přestal dělat hluk, konečně začal relaxovat. Vše mu stále tančilo před očima, jako kdyby v hlavě měl velké promítací plátno, na kterém se pouštělo mnoho sekvencí filmu a nebyl zde žádný střihač. Bylo to ještě moc silné a čerstvé, vzrušení polevovalo jen pomalu, i když byl velmi unavený z prožitého stresu. Nevěděl ani jak dopadla Rita, nebo jestli se mu někdo ještě ozve. Bude muset vše nechat na zítra a usnout, aniž by se staral o podrobnosti a detaily, které by měl ještě vyřešit. A nebo neměl? Svůj úkol splnil, to ostatní teď nehraje roli.
Dál ležel a najednou mu začalo docházet, jak nejistý ráno byl, jak se těšil na návštěvu u paní Magdy a jak se události dávaly do pohybu, aniž by si to uvědomoval. Když vstal, bylo vše tak, jako každý jiný den. Každá věc v domě byla na svém místě a nyní může být rád, že neshořel dům, nebo se nestala nějaká jiná větší kalamita. Vlastně ano, ohořela mu hlava, a přitom dnes večer lidé volali, že vypadá jako Willis. Zasmál se při té představě a uvědomil si, že není vůbec z ničeho nervózní. Navzdory tomu co prožil, je vlastně nezvykle pokojný či spokojený.
A Petr? Kdo by kdy uvěřil, že je možné zažít něco podobného? Takové setkání hned brzy poté, co se snažil jim odpustit a chtěl udělat tlustou čáru za vším, co mezi nimi v minulosti bylo. Ale to nikdo na světě neví, to ví momentálně jen on a Bůh. Mohl by to říct paní Magdě, napadlo Chytrolína, určitě by ji to zajímalo, protože ona tyto zákonitosti řeší vlastně stále a tohle pro ni bude úplná delikatesa.
Nápadem, že Magdě řekne o této „náhodičce“ se tak nadchnul, že už ho dál nebavilo ležet ve vaně a znova pocítil příliv energie. Vyskočil z vany, osušil se připraveným ručníkem, snažil se po sobě otřít i ťápoty na kachličkách a pak se rychle oblékl do připraveného sportovního oblečení. Dokonce mu padlo, jen nevěděl, jestli je to ženské nebo mužské, ale vypadalo unisex.
Paní Magda zatopila v krbu v obýváku, protože jí také bylo chladno a to neběhala v tílku jako Chytrolín. Také udělala konvici bylinkového zklidňujícího čaje, protože si dovedla představit, jak Antonínovi bude, a k němu připravila chleby se sýrem, jelikož nic jiného, okamžitě použitelného, doma neměla.
Chvilku stála u okna, v obýváku byla skoro tma, aby světlo nepřitahovalo žádné zvědavce. Na obloze uviděla pár světel, které u hospody začali zase odpalovat, ale jejich krása pohasla velmi rychle. Když Chytrolín vstoupil do pokoje, trochu ještě připomínal toho nejistého Antonína z brzkého odpoledne, ale možná jen proto, že přišel bosý a nevěděl, jak se chovat a poděkovat.
„Ta mikina Vám sedí, vlastně oboje. To je dobře, nechám vám je jako dárek a vzpomínku na váš velký den. Ne, neprotestujte, já to totiž koupila sobě, ale je mi to velké a neumím se hádat kvůli reklamacím s někým, kdo předstírá, že neumí ani slovo česky. Navíc nemám už účtenku. Ta barva se Vám bude hodit do lesa na houby, nebo třeba začnete i sportovat, když jste ten Willis,“ zasmála se Magda a Chytrolín poděkoval.
„Můžu si tady sednout? Chci Vám něco povědět.“ Sedal si už Chytrolín, když viděl pokývnutí její hlavy. Najednou si vzpomněl na to, že ráno si připravil pro setkání s ní slovo – redundantní a svérázný. Musel se tomu začít smát, ale teď chtěl mluvit o něčem jiném.
„Víte, zatím jste se mě nezeptala, proč jsem si změnil jméno. Dnes ale víte, že ten hoch se jmenuje Chytráček a mé jméno je vlastně také Chytráček, i když dnes už oficiálně ne. Je to dlouhá historie, ale já z ní neznám moc podrobností, takže to zase tak dlouhé nebude.“
Magda, slyšíc, že téma bude vážné a nejspíš velmi zajímavé, usedla naproti němu do křesla a oběma nalila čaj. Směrem k Chytrolínovi přistrčila mechanicky chleby, ale ani nečekala, že by si je nyní vzal.
„Víte, dnes v poledne, sem se díval chvíli na televizi a on tam byl. Říkal do kamery, že čeká rodinu a bude se ženit a má nové auto a já nevím co ještě. Ani jsem to nesledoval, jen poslouchal, ale viděl jsem ho samozřejmě ne poprvé. Podle rysů obličeje, hlasu, charakteru a dokonce i stylu, je to můj příbuzný, ale velmi vzdálený. Vlastně máme společnou praprababičku. Ale mé jméno Chytrolín není pravé, tedy jméno Chytráček není pravé a vlastně ani jeho jméno ne.
Celé to vzniklo tak, že můj prapraněco… já přesně teď nevím, kolik pra.. to bylo, žil v obci, kde mu říkali moudrý nebo chytrý. Byl to nejváženější člověk v tom místě, tedy kromě šlechty. Měl prý přirozenou autoritu a lidé ho měli rádi, protože byl moudrý a vlídný, prostě měl kvality, které o něm byly známé. Žili v místě u hradu Veveří, lidé z okolí k němu chodili pro rady a uměl do sporů přinášet smír.
Žil tam také jeden duchovní, ale prý moc duchovní nebyl a dokonce znásilnil velmi mladou dívku z toho místa. To byla má praprababička. Jenže ona byla svobodná a on samozřejmě dělal, jakože nic. CO taky? A aby toho nebylo málo, můj prapraděda si ji chtěl vzít za ženu i s tím nemanželským dítětem, které čekala a začínalo to být vidět. Ale to nebylo vše, ten duchovní mého pradědu nenáviděl, protože on sám u lidí neměl žádnou autoritu, dokonce mu říkali Chytráček , nebo nějaká jiná, nepříliš lichotivá přízviska. Z toho prý ale obviňoval mého pradědu a nenávistí se doslova užíral.
Celé to vygradovalo tak, že můj prapraděd přišel o dům ještě před svatbou a tedy o všechno, co měl. Dům shořel. Jeho staří rodiče měli naštěstí kam jít, ale on i s praprababičkou odtamtud odešli, dostali se až do Sudet, kde začali znova. Jenže neměli žádné doklady a bylo nutné nechat si pořídit opisy křestních listů, vlastně ona asi papíry měla, ale on ne. Požádal tedy o opis z matriky nebo z nějakých křestních záznamů a to právě dělal ten duchovní. A protože se neovládl, vystavil mu doklad, ve kterém bylo jméno změněné na Chytráček místo Chytrý a přepsal nebo nějak poškodil staré původní záznamy. Asi doufal, že si můj prapraděd nikdy pro opravu nepřijde, nebo že to prostě nebude řešit, protože byl velkomyslný, nebo já nevím, co vše hrálo roli.
„Jak jste se tohle všechno dozvěděl?“ skočila mu do řeči paní Magda.
„Jednu část vím přímo od dědy, který mi to ještě povyprávěl, tedy co věděl on sám. A druhá část se ke mně dostala takzvaně náhodou. Jistý člověk našel důležité materiály a poslal mi je, ale to předbíhám. Prostě jsem se to dozvěděl nedávno, teprve pak jsem si nechal změnit jméno.“
„Dobře, tak povídejte dál,“ vybídla ho paní Magda a z roztržitosti se zakousla do chleba.
„Kde jsem to skončil? Jo, už vím. Poslal tedy nesprávný opis a tím daroval pradědovi jméno Chytráček. Jenže prapraděda se chtěl rychle oženit, aby její první dítě v novém prostředí bylo již manželské a vše bylo v pořádku a tak to nechal být a oženil se s tímto jménem. Narodilo se jim sice dítě toho duchovního, ale neslo už také jméno Chytráček a další děti potom taky. Takže i můj praděda, ten se ovšem narodil jako druhé dítě. Ten první chlapec prý jako by z oka vypadl onomu duchovnímu, byl kudrnatý a snědý, což nebylo moc běžné, ale i jiné znaky měl prostě totožné. Například úzkou oválnou hlavu. Stejně jako náš zpěvák Petr Chytráček.
Takže já ho vlastně znám, velice se podobná bratrovi mého pradědy, doslova jako kdyby byl kopií starých fotografií. Naše rodová linie, tedy po dědovi, který byl od dědy Chytrého, vypadá jinak. Máme jiné znaky a tam zase dost pasuji já. Samozřejmě i jinou povahu.
Petr, jeho otec i jeho děda, všichni byli skutečně vychytralí. Jakmile byla někde možnost nějaké výhody, hned šli po ní. Oba byli ve straně, Petrův praděda byl na nějakém úřadě už za první republiky a snad byl i kolaborant za Hitlera.
U nás to bylo jinak. Nikdo z nás nebyl průbojný, vždycky jsme naráželi na určité bloky, které máme. Nejsilnější charakter měl asi ten první prapraděda, ale kvůli cizímu dítěti, z ohleduplnosti ke své ženě, nechal si to jméno i když k němu přišel takto. Myslel na to cizí dítě s větší láskou, než ten zmetek prolhaná. Pardon.“
„To nic, a jak jste se tedy dozvěděl tu druhou část?“
„Já nevěděl detaily o těch zfalšovaných údajích. Ale nedávno se mi ozval jakýsi člověk, který se zabývá na zakázku zpracováváním rodokmenů. Zabývá se genealogií už profesionálně. Něco hledal a narazil na zničené záznamy právě na stejném místě. Už mu to tam prý nesedělo několikrát, a když otravoval přímo na faře, dovolili mu projít staré knihy po minulých farářích. Tam, na půdě staré fary, se prohraboval různými knihami, až našel osobní zápisníky faráře, který toto všechno měl na svědomí.
Ty deníky si ponechal, nikdo o ně neprojevil zájem, ale mně z nich část okopíroval. Kněz se tam přiznává k tomu, co udělal a co si začal ve stáří vyčítat. Kuriozní bylo, že až ve stáří začal věřit v Boha a dal se na modlení. Začal se totiž bát a neměl odvahu se nikomu ani vyzpovídat. On celý život jen bral a kořistil, až nakonec strach ze smrti způsobil takovou úzkost, že alespoň touto formou měl potřebu vše sdělit. Pak umřel na nějakou chřipku nebo co.
Když jsem se dověděl, co napáchal a jak to bylo, rozhodl jsem se jméno prostě vrátit do původního stavu, jen tak, pro tu symboliku a smíření. Jsem sám, děti nemám a mít už nebudu. V duchu jsem se snažil mu odpustit a nejen jemu, ale všem těm chytráčkům z našeho rodu, kteří se zrodili z jeho krve. Pak jsem šel na úřad, že si žádám změnu jména, ale bylo mi hloupé dát si jméno Chytrý nebo Moudrý.
Chtěl jsem vlastně zrušit toho Chytráčka, protože to nemá dobrou konotaci, ale také jsem se nechtěl naparovat, protože to není k ničemu dobré. V mé situaci si člověk musí spíš uvědomovat, že jakákoliv duchovní arogance je zlá a já mám k ní sklony jako každý druhý. Vám to ostatně říci mohu, mé údajné IQ je 190 a kromě vás to ani jeden člověk neví. Mají mě za hlupáka a já si to nakonec sám zvolil. Rozhodl jsem se dát si jméno Chytrolín, které pro mě není jako Chytráček a zároveň mi připomíná, že se nesmím povyšovat, protože to tak chci.“
Paní Magda pokyvovala hlavou, protože nic z toho, co nyní řekl, ji až tak nepřekvapilo. Věděla, že je v něm o hodně více, než se zdálo, jen to nebylo vidět hned, protože jeho zdvořilost smíšená s rozpaky a pokorou vytvářela jakousi iluzi, kterou lidé vnímali jako první. Ale za tím vším bylo něco úplně jiného.
„A slovo Chytrolín mám rád, protože když jsem byl malý, táta jednou řekl - Podívej se.. to je nějakej chytrolín z Prahy a jak okolo něj lidé skáčou.´ No vidíte, jako malý kluk jsem ho obdivoval. A dnes, když okolo mě také lidé skákali, bylo mi to jedno. Najednou to, co se zdálo lákavé, bylo spíše obtěžující. Ale nevěřil bych, že takový den kdy zažiju.“
Paní Magda mlčela, Chytrolín také, oba se zahleděli do plamenů ohně. A plameny ohně mizely stejně jako minulost, která se nikdy nevrátí a každý nový plamen hořel jako přítomnost a snažil se využít svou příležitost k nadechnutí… ale i ony žily jen pro tento den.
Děkuji pár desítkám čtenářů za pozornost, příběh skončil a já doufám, že někomu se skutečně líbil. Určitě budu něco ještě přepisovat ale až časem, protože začnu teď s něčím jiným :)
