Zápis 1.
25.05.2013 16:18
|
|
Chtěla jsem psát něco jiného, ale mé setkání s Mengelem nelze prostě přejít, takže má tvorba byla dočasně odkloněna na jinou kolej. Snad se mnoho lidí neurazí, ale mám podezření, že ONI, jsou mezi námi.
Před pár dny jsem narychlo upravila svou webovou stránku, abych čtenáře připravila na publikování nové knihy. Nemám nic napsané v šuplíku a tak jsem si v duchu vytvořila jen malý koncept, který by měl pro mé účely stačit. Hned po té, co jsem měla jasno, začal mě bolet zub. Nebylo to tak drastické, ale musím dodat, že ten zoubek byl před necelým rokem rozvrtaný na zubní pohotovosti a pak jsem byla odkázána k návštěvě svého zubaře. Problém byl ovšem v tom, že já v novém bydlišti žádného nemám a nesehnala jsem jej ani pro sebe, ani pro svou dceru. Pokaždé, když jsem zavolala, byla jsem odmítnuta s tím, že nové pacienty nenabírají. Takže na budoucí problém jsem měla zaděláno, byla jen otázka času, než se celý zub vylomí, nebo začne dělat nějaké jiné neplechy. A to se také stalo.
Počáteční bolest mě neodradila a tak jsem večer směle zasedla k textovému editoru za účelem psaní. Po hodině jsem zjistila, že nepíšu vůbec nic, zato stále myslím na zub a zkouším se všelijak odreagovat. Pak přišly na řadu obklady, mačkání všelijakých bodů a kdyby to šlo, narvala bych si hlavu do svěráku a pevně utáhla. Svěrák nemám, stejně bych to neudělala, takže jsem začala vymýšlet vývary z hřebíčků a koukla na internet, zda-li někde funguje noční zubní pohotovost. Bohužel nic takového v okolí nebylo a na cestu do Prahy jsem neměla dostatek peněz.
Na co jsem však finance měla, byla cesta do Tesca, kde je v provozu lékárna až do večera. Vyrazila jsem tedy, koupila nejsilnější léky na bolest, k tomu přibrala heřmánek a vyrazila zpátky k domovu. Za noc jsem snědla prášků tolik, kolik mi mělo vystačit na tři dny. To nebylo dobré, ale ráno jako zázrakem bylo lépe. Říkala jsem si, HA, třeba to bylo nutné jen pročistit, něco se uvolnilo a bude zase lépe. Zdá se, že to bude dobré, takže poslední dvě stovky si raději nechám a na pohotovost zatím nepojedu. Právě tolik peněz bych totiž potřebovala, abych dojela k zubní pohotovosti a zpátky.
Jako naschvál, zub sice o sobě dával vědět, ale nebylo to drastické. Oblbnul mě natolik, že jsem nevyužila ordinační doby zubní pohotovosti a hned po té, co ukončila svou denní pracovní dobu (je to zajímavé, ale ve všední den ordinují od 8 do 16 hodin), bolesti se rozjely naprosto nekompromisně a bezohledně.
Vynadala jsem si do kraviček domácích a pak hledala způsob, jak přežít noc. Začala jsem číst, jenže to nebyl dobrý nápad, protože jsem vůbec netušila, o co tam jde a tak jsem knihu odložila. Tupě jsem zabrouzdala na YouTube a vyzkoušela oblíbeného Jana Krause. Docela ráda se na něj dívám, ale jaksi to nesedlo k mé náladě, možná i tento pořad byl pro mě v danou chvíli příliš složitý. A jak se už na YouTube stává, člověku jsou podbízena i videa, která by osobně ani nehledal, nicméně občas na některé video z nudy či náhlého zájmu klikne. To se stalo i mě, nabrnkla jsem si video o grilování hambáčů, které připravil pan Zdeněk Pohlreich.
Áno, to bylo přesné. Pět hodin jsem strávila sledováním porcování masa a poslouchala nenáročné rady ohledně přípravy salátů. Asi je nikdy nevyužiji, pamatuji si jen to, že ve stroužku syrového česneku je takzvaný klíček, který když není tepelně zpracovaný, způsobuje potíže při trávení. Také dnes vím, že mleté maso je dobré do tří hodin začít zpracovávat, protože mletím jsou části masa hodně okysličené a začínají v něm nežádoucí procesy. To byl celý užitek těch několika hodin, ale nebyla to vina pana Pohlreicha, nicméně mi pomohl nevědomky přežít krušné chvilky a dal mi návod, jak naložit s nekvalitními potravinami.
Hlavu jsem si mezitím obložila bramborovými hranolky, mraženým pórkem a všemi nezdravými či mražením znehodnocenými potravinami. Místo hambáčů na padesát způsobů, které závěrem každého videa mistr kuchař zbaštil, sebevražedně jsem polykala prášky, jako by to byly lentilky. Nakonec jsem měla teplotu, hlava byla zmrzlá a zimnice mě zahnala do postele. To, co přišlo potom, nebyl snad ani spánek, jen jakási milosrdná ztráta vědomí. Ale i tak, přežila jsem.
Ráno jsem měla na levé tváři podivný útvar. Jednoduše řečeno, vypadala jsem jak nesouměrné prase. Co bylo blbé, začala jsem cítit úzkost, ale neměla jsem žádný prášek na zklidnění. Nezbývalo však nic jiného, než vyrazit na místo, kterému se záhadně říká zubní pohotovost, protože hlava stále natékala a bolest už dávno zasahovala do míst, kde žádné zuby nerostou. Na cestu jsem se vybavila lahví zmrzlého mléka, dvěma mokrými hadry na střídání a jelo se.
Těch 40 kilometrů jsem si stále měnila obklady, které jsem přidržovala levou rukou. Šlo to, žádný policajt mě nezmerčil a i kdyby, věřím, že by se mě stejně lekl a nechal by mě být. Už jednou mě kdysi zastavili, protože se jim nelíbilo auto, které jsem právě řídila. Zaskočila jsem je při kontrole tím, že jsem vehementně žádala, ať to auto raději zabaví a odstaví, protože je to takovej šrot, že se s tím opravdu nedá jezdit. Vyjmenovala jsem jim všechny závady, o kterých jsem věděla a dramaticky prohlásila, že mi jde při řízení fakt o život. Policisté si mysleli, že jsem asi hysterka, trochu se smáli a bez pokuty mě poslali dál. To jsem potřebovala, protože jsem tehdy dost spěchala. Takže i tentokrát jsem spoléhala na to, že případné setkání s policií rozehraji tak, aby zcela konsternováni upustili od standardních postupů.
K budově „denní“ pohotovosti jsem dorazila v pořádku, v recepci jsem zaplatila poplatek a společně jsme se zasmáli tomu, že vypadám jak obluda z nějakého druhořadého sci-fi. Během chvilky mě pozvali do jedné z ordinací, ale hned jak jsem vstoupila, udělalo se mi po čertech slabo. Byl tam totiž Mengele.... a vím to jen proto, že jsem se s ním už jednou setkala...
Na konci místnosti, stál u okna ten samý ukrajinský lékař, s nímž jsem si užila nepěkná překvapení už minule. Díval se do počítače, sestra mi řekla kam si mám odložit a mě bušilo srdce až v krku. Přála jsem si aby tu nebyl, bohužel pravda byla jiná. Doufala jsem, že na místě, kde jako lékaři působí spíš cizinci, bude větší fluktuace a já ho zde již nepotkám. No, spletla jsem se a já se musela rozhodnout, co udělám.
Odvrátil se od PC a zeptal se, co mi je. Bylo mi z toho tak těžko, že jsem jen odvětila:
„Bolí mě zub, začalo to před dvěma dny.“
„Tak vás bolí zub? Posaďte se.“ Řekl on a jeho majestátní postava se zvedla od stolu.
Seděla jsem na zubařském křesle jen bokem, protože mi bylo jasné, že mám problém. Já z toho lékaře měla po minulé zkušenosti prostě strach. Nedokázala jsem si ve zmatku vzpomenout, co přesně mi udělal a co dle mého soudu bylo nezvykle hrubé, necitlivé až kruté. Byla jsem trochu ochromená a nevěděla co udělat.
Jenže to už stál nade mnou a já neměla jiné východisko, než se nechat prohlédnou a čekat, co se z toho všeho bude dál.
Když spustil ovládání křesla a já se dostala do polohy ležmo, začalo mi být velmi zle a čím více se on nakláněl, tím větší panika mne začala opanovávat. Zaťala jsem ruce a horečnatě vzpomínala, v čem mě minule podrazil, že mu tak nevěřím. A vzpomněla jsem si. Měl mi opravit zub, který bolel jak čert, ale pustil se bez varování do vrtání a to bez umrtvující injekce. Bolelo to šíleně, mávala jsem rukama, tekly mi slzy bolestí i bezmocností, ale on to drtil dál. Samozřejmě mě napadlo, že to dělá rychle a bez přestávky proto, protože mě nechce dlouho trápit, ale já to nevydržela. Zkolabovaly mi nervy a rozbrečela jsem se tak, že mi musel vyškubnout vrtačku z úst a začal mi nadávat.
Vyčetla jsem mu, že to nejde vydržet a že mě mohl varovat předem. Měl mi říct, co bude dělat a jak dlouho to případně bude trvat. Zažila jsem už zákroky bez umrtvení, ale pokaždé jsem věděla o každém bolestivém momentě, který mě čekal a mohla jsem se na něj psychicky připravit. Stačilo by, kdyby mi takto pomohl, ale já byla ztracená, když na mou hlavu s nástroji jen zaútočil a vrtákem se dral hlouběji a hlouběji...
Viděla jsem, že ho otravuji a zdržuji. Zase další pacient, co by měl raději mlčet, mít ústa dokořán a neprudit. Chvíli s vrtačkou v ruce čekal a když se se vydýchala a nabrala sil k pokračování, řekl že jinak to nešlo a pustil se opět do mě. Naštěstí to brzo už skončilo, dodělal co uznal jako odborník za vhodné a já z ordinace tenkrát odešla. Dlouho jsem pak přemýšlela s jakými lékaři jsem se kdy setkala, ale tento v hrubosti na celé čáře vyhrál. To už ale byla minulost a já si tyto vzpomínky vybavila právě v okamžiku, kdy se má panika neskutečně stupňovala. Jenže mé tělo se už na křesle dostalo do polohy ležmo, lékař mě obešel a začal zkoumat můj chrup z umístění za křeslem.
Že to první ohledání bude bolet, s tím jsem počítala. Když mi ale řekl, že vytrhne zub, a ten druhý hned vedle otevře, věděla jsem, že z jeho rukou to prostě nezvládnu. Něco uvnitř mi jednoznačně řeklo, že to bude drsné a že bez prášků na uklidnění to dobrovolně nepodstoupím. Byla jsem si jistá, že mě neudrží ani v křesle, protože si budu automaticky sedat, nebo omdlím.
Po kratičké rozvaze, zatímco on se zvedl, já se se v křesle posadila a řekla jsem, že mám panickou úzkost a že potřebuji prášky abych zákrok zvládla. Samozřejmě to nechápal a vysvětloval mi, že dostanu injekci a vše bude bezbolestné. Ale šprajcla jsem se a řekla, že mi je snad někde předepíší, protože kdysi jsem panickými úzkostmi trpěla, ale už je nemívám a tak nemám ani žádné takové medikamenty. Po krátké výměně názorů jsem musela podepsat reverz, že odmítám ošetření a do debaty se vložila sestra, aby mi vysvětlila vážnost situace trochu jinak než on.
Oznámila mi, že antibiotika na probíhající zánět nejsou řešením a jestli si nenechám zákrok udělat nyní, skončím v Praze na zubní chirurgii. Věřila jsem jí, s každou hodinou mi bylo hůř, ale nemohla jsem si pomoci.
Nakonec jsem odešla a vydala se ke svému obvoďákovi, kde jsem ještě z dřívějška měla kartu. Ten měl dovolenou. Zajela jsem na psychiatrii do okresního města, tam mě kdosi neochotně vyslechl, ale odmítl to se mnou dále řešit. Asi jsem vypadala jako podvodník, který somruje prášky po všech možných nemocnicích a využívá jako záminku nateklou hlavu. Zdálo se, že prostředek na utlumení není možné sehnat a jediné co je k mání všude, je bohužel jen alkohol. Do toho jsem ale jít nechtěla.
Vím, že mnoho lidí má doma různé diazepamy, xanaxy či neuroly, ale já neměla nikoho, koho bych poprosila o jednu či dvě tabletky. Nakonec jsem si na jednu známou přece jen vzpomněla a ta mi skutečně pomohla několika prášky ze svých zásob z období krize.
Po celém tom martyriu, vydala jsem se zpátky na zubní pohotovost. Vzala jsem si jeden prášek diazepamu a když začal účinkovat, chvíli jsem uvažovala, zda-li jsem dost otupená, abych to vydržela. Usoudila jsem, že ne a vzala si ještě jeden. Po čase jsem byla skutečně apatická a vstoupila do čekárny. Během chvilky. vyzvedl si mě pak doktor v čekárně a já jen oznámila, že už jsem v klidu. Bylo mi to jen nepříjemné, ale věděla jsem, že ho nechám provádět vše, co uzná za vhodné.
Píchl mi umrtvující injekci, ale udělal jen jeden vpich a dokonce bych řekla, že jiný, než jsem zažívala dříve. Byla jsem otupělá, ale všimla jsem si, že od kloubu směrem dolů anestetikum začíná působit, ale bolestivé místo jsem si uvědomovala dál. Také jsem neměla umrtvený ret, jako kdykoli dříve, mělo to menší účinek, než bych čekala a doufala.
Když jsem byla posazena zpátky do křesla, poddala jsem se lékaři a když začal zub rvát, nebylo to jen o praskání a těch hnusných zvucích a pocitech. Ta bolest byla taková, jako by to bylo umrtvené jen částečně. Držela jsem co to šlo, ale když dobýval zbytky zubu a páčil zbytky kořenů, bylo to fakt nemilosrdné a má bolest ho nezajímala i když jsem gesty dávala najevo, že tne do živého. Když první zub dostal ven, pustil se neprodleně do odvrtávání druhého, ale ten byl blíže tomu vpichu a zdálo se, že místo je skutečně necitlivé. Ležela jsem se zaťatými pěstmi, bolelo mě někde u srdce či v hrudníku a toužila jsem tom, aby už skončil a bylo po všem.
Po zákroku jsem zpitoměle odešla, slušně jsem poděkovala a odkráčela pryč. Hned před budovou jsem měla auto, malý kousek jsem popojela stranou a celá vyklepaná jsem tam dlouho seděla. Zajímavé bylo, že jindy po zákrocích minimálně dvě hodiny trvalo, než anestetikum přestalo působit. Já ale tentokrát nic takového nepozorovala, protože rty, jazyk i bolestivé místo bylo prostě citlivé téměř jako vždy. Třeba to má nějaké racionální vysvětlení, ale já o něm nevím.
Cizí čtenář si asi myslí, že jsem srab a nic nevydržím, ale troufla bych si tvrdit, že to tak není. Vydržela jsem toho hodně, dokonce i jiné bolesti snáším statečně, ale tentokrát to prostě nešlo. Uvažovala jsem, proč to bylo pro mě tak hrozné a kolik lékařů jsem poznala laskavých a citlivých a kolik jsem jich potkala tvrdých, bez lidského přístupu.
Přemýšlela jsem o tom, proč je to tak traumatizující a zjistila jsem, že bych to srovnala s něčím takovým, jako je znásilnění. Klidně se pobuřujte, jistě se takových najde dost, ale já stejně napíši svůj závěr. Převaha profesionála, ponížení, zneuctění, bezohlednost hraničící někdy s krutostí, i to je ve světě medicíny ne zcela ojedinělý jev. Když myšlenku rozvedu dál, tak k jakému povolání jsou asi přitahování lidé se sadistickými sklony? Není právě tento obor více než vhodný? Vždyť sadisté v lidské společnosti jsou a byli. Mengele jistě byl zvrhlý a stal se svými zvěrstvy známý. Já se s tím pravým naštěstí nikdy nesetkala, ale není na světě sám, kdo má sadistické sklony. Jen občas se některý z nich stane veřejně známým, ale to je jen vrchol ledovce.
Nedávno se mě skoro devítiletá dcera zeptala, kdo byl Hitler a kolik lidí zabil. Brzy se o tom budou učit ve škole a tak nemělo smysl něco zamlčovat. Odpověděla jsem jí stručně a zmínila jsem, že za jeho vlády vznikly velké továrny na smrt a během války bylo zabito několik milionů lidí. Když jsem to řekla, najednou mě doslova ohromila jednoduchá myšlenka. Ať si Hitler vymýšlel cokoliv, kde vzal tolik spolupracovníků na uskutečnění svých plánů? Bylo jich desítky tisíc a to vynechám vojáky ochotné jít zabíjet. Kdo byli všichni ti zaměstnanci v koncentrácích? Proč vzali ten job? A kolik z nich to dělalo s potěšením? A změnila se doba skutečně?
Nevím, neznám lékaře, který mě dvakrát vystavil něčemu, co už mi zavání více než podezřelým chováním. Nemám z toho dobrý pocit a zažila jsem to během svého života pouze dvakrát. Jestli sadista není, klidně se mu omluvím, s tím nemám problém. Ale mám za sebou i jiné situace, kdy se lékaři chovali spíše jako veterináři a to momentálně veterinářům, které znám, spíše křivdím.
Svůj deníček jsem začala psát ještě s humorem, postupně mě bohužel přešel. Vy co mi chcete spílat, klidně si poslužte. A vy, co znáte podobné situace, věřte, že jsou mezi námi a nebojte se pro sebe pojmenovat věci správnými jmény, když Vás intuice varuje. Mengele se stal známou figurou z mnoha důvodů a stal se známým již dávno. To ale neznamená, že něco takového ze světa nadobro zmizelo a že setkání je vyloučené.
Tímto děkuji všem lékařům, kteří s námi nemocnými jednají ohleduplně a nechovají se k nám jako k hovadům majícím zdravotní pojištění.
