Projekt „PSYCHOCUC“
Román na pokračování (část 2,)
Markétka byla všeho plná, slova se z ní valila někdy na přeskáčku, někdy plynule, ale stále mi to nedávalo smysl. Řekla, že v pokoji byla najednou žlutá zeď, kterou měla projít, ale zatím ji nebyla schopna popsat. Každopádně ji viděla, možná podobně, jako i já mívám jasné a detailní vize ve svých snech. Byl-li to původně sen, byl napasován přesně na prostředí jejího pokoje a co víc, do té vize jsem vstoupila já a ona viděla vše naráz. Myslím,že to není obvyklé, protože se sny mám zážitků více než je běžné, ale takto to nikdy nemívám. Muselo jít o něco jiného, to mi říkala logika. Intuice mě jednoznačně ujišťovala, že máme problém a nic z toho nemám brát na lehkou váhu.
„Jaká zeď?“ Zeptala jsem se, když jsem opět zahlédla ten výraz hnusu, který jí přeběhl po tváři. Pokaždé, když zmínila onu stěnu, nebo ty podivné stroje, otřásla jsem se zimou a odporem spolu s ní.
„Já nevím, taková žlutá, ale byla měkká a hýbalo se to... natahovalo... a dělalo to zvuk... když ji oni různě natahovali a rvali do toho ty hlavy. Tedy jeden z nich. Pořád mi to ukazoval.“ Vysvětlovala chaoticky Markétka, ale nebylo čemu se divit.
„Takže zhruba uprostřed místnosti se najednou objevila zeď z nějaké žluté hmoty, třeba něco jako žvýkačka a natahovalo se to a zároveň to nějak plesklo nebo mlasklo?“ Zkusila jsem jí nabídnout slova, která možná nebyla snadno k nalezení.
„Jo, jo, mlasklo to. Skoro jako když něco čvachtá, ale natahovalo se to hodně, jako měkká guma, nebo žužu, nebo gumoví medvídci.“
„Aha. Co tedy s tou zdí dělali, nebo co chtěli po tobě?“
„To už byli docela zlí, předtím mi jen ukazovali ty skejty a nebála jsem se jich. A najednou se objevila ta zeď a jeden z nich do ní vrazil hlavu a ona se tam zabořila a on mi říkal, ať to udělám taky a hnusně se smál a já se ho začala bát. Tu hlavu tam vrážel a zase jí vytahoval a vždycky to mlasklo a vznikala tam díra.“ Drmolila rychle.
„Co dělali ti druzí dva? Byli tam také? Ty jsi byla stále u sebe na posteli?“
„Myslím, že když tam byla už zeď, tak byli vedle mě, ale začali být všichni hnusní a zlí a chtěli, abych prošla tou dírou a taky mi říkali... že mám jít na ten skejt a projet to, ale já už se bála na něj stoupnout.“ Říkala Markétka a zjistila jsem, že si celou její situaci umím dokonale představit.
„Takže ze začátku byli hodní?“ Ptala jsem se pro jistotu, abych si ujasnila, jak to asi vzniklo.
„Začátek si nepamatuji. Vím jen, že tam byli a ukazovali mi ty skejty a jak na nich jezdí a bylo to legrační a mě se to líbilo.“
Rychle jsem uvažovala, že asi není možné poznat, kdy ještě spala a kdy už ne zcela. Začalo to tedy nenápadně a zvrhávat se vše začalo až za chvilku. Když volala o pomoc, seděla v části postele, kde jindy nesedává. Byla absolutně při vědomí, tedy taková, jak ji běžně znám, jen hrozně vyděšená a bezmocná.
„Já to chtěla vyzkoušet, oni pořád dělali nějaké legrace a já si sedla. Chtěla jsem si zkusit na to stoupnout jako oni. Ale to ještě nebyly ty hnusný stroje a netála tam ještě zeď.“
„Viděla jsi? Musela tu být tma, i když ne úplná, a vždy je trošičku vidět .“
Markétka se zamyslela a řekla jednoznačně: „ Jo. Ta zeď taky byla jasně žlutá.“
„Co tedy chtěli?“
„Abych si na to stoupla a pak začali tlačit čím dál víc a já se víc bála. Už jsem nechtěla ani z postele, ani se na to dívat. Měla jsem si na to stoupnout jako oni a projet, nebo alespoň vrazit hlavu do té díry jako on. Pořád se tomu smál, že to nic není. Vlastně se to i otevřelo a byla tam cesta, po které bych jako mohla jet.“
„Tušíš, co bylo za zdí, nebo spíš za tou gumovou stěnou? Bylo tam něco vidět? “
„Nevím.“
„Takže to zmizelo v okamžiku, kdy jsem se v místnosti objevila?“
„No, já začala brečet a volala jsem. Taky jsem prosila, ať mě nechají a mezitím stěna zase zmizela a oni se uklidili do koutů a pak na tebe zírali.“
„Ještě poslední otázka. Ty stroje vypadaly jak?“
„Nejdřív jako skejty, ale chvilkama jako ty mašiny, co jsme viděli na horách.“ Hledala slovo Markétka.
„Myslíš sněžný skůtr?“
„No. Měnilo to velikost a najednou to místo koleček mělo ty lyže a když jsem je nechtěla poslechnout a projít, tak se ty stroje zase začaly měnit a měly na sobě ostré nože a mohlo mě to začít řezat a hýbalo se to. A přitom na nich mohli i sedět jako na tom skůtru. Ten jeden na něm seděl, jak jsi přišla.“
„Dobře, Markétko, nemohu ti říct o co šlo, protože to přesně nevím, ale zkusíme udělat nějaké opatření, aby ses nemusela bát a uvidíme, co dál. Zatím budeš spát se mnou, stejně jsem o tom uvažovala kvůli vytápění a když by se dělo cokoliv, budu vedle tebe vlastně pořád. Podle toho, co si myslím nyní, nemohou ti ublížit, mohli tě jen vyděsit a to se jim povedlo. Zmizeli jako zlý sen, zlé sny já znám, ale neříkám, že se ti to muselo zdát. Vím jen, že strach celou situaci ještě zhoršuje a pak je člověk tak vylekaný, že se už bojí všeho. Takže se neboj, nakonec oni jsou ti, kdo vypadli, my zůstáváme dál.“
„Jo, tak jo.“ Kývala hlavou Markétka a vypadala už podstatně klidnější.
Nabídla jsem jí možnost, jestli se nechce prospat, ale byla ještě příliš rozrušená, než aby mohla. Já potřebovala sama klid na urovnání myšlenek, ale nedalo se nic dělat, než být k dispozici jí. Šla jsem tedy připravit něco k jídlu, dveře nechávala otevřené, ale dům mi najednou připadal naprosto nepřátelský.
Skočila jsem ven pro dřevo, přiložila do kamen a šla si prohlédnout pokojíček. Představovala jsem si, kdo kde stál a zda-li vše odpovídá tomu, co Markétka líčila. Sedělo to přesně. Uměla jsem si představit i tu žlutou stěnu, odkud a kam se táhla, než jsem do místnosti vstoupila já. V pokojíku mi bylo nepříjemně kvůli všemu, co jsem slyšela a prožívala s Markétkou, ale nic jiného jsem necítila.
Odporně zimavo a nepříjemně mi však bylo na chodbě, která je zároveň provizorní kuchyní. Nejhorší to ovšem bylo v místnosti, která není dodělaná, ale musíme do ní vstoupit, jdeme-li do koupelny a na záchod. Jde o místnost neobývanou, spíše skladiště, ale tam, je-li to možné, cítila jsem něco jako přítomnost čehosi nedobrého. Možná šlo jen o můj strach a byla jsem přemožena naprosto novou situací, ale strach jako takový, se u mě projevuje také jinak.
Jestli u nás v domě něco zlého bylo, muselo to být momentálně tam, nebo jsem to tak alespoň pociťovala. Chvíli jsem místnost doslova rentgenovala, ale neviděla nic. Když jsem zrak sklopila, nebo se dívala do nějakého kouta, měla jsem pocit, že vnímám siluetu či stín bytosti, která je u okna a je vyšší než já. Jenže to jsem si už mohla vsugerovávat.
Vrátila jsem se do pokoje a Markétka souhlasila, že si pustí pohádku, když jsem to navrhla. Vzala si do postele malý notebook a já zapnula počítač svůj, abych si zjistila nějaké informace. Nejdříve jsem omrkla stránky, kde se psalo o pozorování nějakých podobných bytostí. Zajímavé bylo, že jsem rychle narazila na článek, kde nějaký údajný znalec zasvěcoval do toho, jak se lze naučit je vidět. Jednoznačně bylo napsané, že jsou viditelní pouze periferním viděním a to přesně odpovídalo tomu, jak to popisovala dcera. Takovou informaci nemohla mít a sedělo to dokonale. Když je viděla u sebe v pokoji, tam je nesledovala periferním viděním, byla do toho vtažená komplexně, jinak to neumím vyjádřit. Ale když viděla toho někoho u mě v pokoji, na něj se již periferním viděním dívala a stejně tak mi to vysvětlila.
Chvilkami Markétka pohádku zastavila a kladla další otázky, nebo si vzpomněla na něco, co mi chtěla ještě říct. Jednou jsem měla pocit, že si trochu přibarvuje, protože se u mě setkala se zájmem a tak přidala. Ale nějak jsem to vycítila z jejího projevu a zase si k ní sedla. Vysvětlila jsem jí, že mi musí říkat pravdu jako vždy a když nebude vědět, raději ať řekne že neví, protože každá informace navíc by v tom udělala ještě větší zmatek. Když jsem jí to pořádně vysvětlila, pochopila a slíbila, že si dá pozor na to, aby situaci nepřibarvovala, ale že mi zároveň řekne vše, na co si vzpomene, nebo vše, co se bude dít neobvyklého, nebo z čeho bude mít strach či obavu. Jinak jsem si dala závazek, že sama o tom mluvit nebudu, abych já nakonec nebyla problémem větším, než to co se přihodilo. Přikázala jsem sama sobě, že budu reagovat tehdy, když začne ona a bude projevovat zájem, nebo bude mít nějaký zjevný problém.
Celý den jsme se však k tématu vracely, kladla mi otázky takového kalibru, že jsem se k tomu musela postavit pořádně. Dávala jsem si pozor, abych celou záležitost ještě více nedramatizovala, ale nebylo to snadné.
Abych situaci mezi jí a mnou dovysvětlila: Odmalička byla stále se mnou, chvilkami s tátou a občas s babičkou či dědou. Jiní lidé ve hře vlastně moc nebyli a tím, že skoro vše věděla ode mne, měla jsem velký přehled o jejím duševním světě. O jeho šíři a hloubce, o informacích, se kterými mohla pracovat. Když jí byly asi tři roky, zkusila jsem jí číst pohádky, ale nebyla na ně ještě soustředěná, neznala slova, která v nich byla používaná, prostě se nenaladila na příběh a nemělo smysl jej číst dál.
Zkusila jsem tedy něco jiného. Začala jsem si každý večer pohádky vymýšlet a to šlo velmi snadno. Vymyslela jsem pro začátek postavičku slůňátka v zoologické zahradě a Markétce jsem vyprávěla, jak zkoumá svět, hledá si kamarády, jak si hraje v bahně, staví hrad z bahnitých cihel, nebo luxuje chobotem vodu z bazénku. Pořád jsem vymýšlela něco nového a každou námi prožitou situaci, ať byla jakákoli, zapasovala jsem do našich pohádek a hned byl námět. Když měla nějaký problém, nebo měla otázky, které se špatně zodpovídaly, pověděla jsem příběh, který celou záležitost osvětlil a takto jsme to dělaly asi do jejích pěti let.
Pak mi došlo, že ji tímto způsobem vlastně hodně učím a stále navazuji tam, kde jsme skončily. Po slůňátku přišly příběhy o bobří rodince, kde se bobříci učili spolupracovat a dokonce začali studovat lidské knihy a dělali si srandu z myslivce. Než mi to došlo, předala jsem svému dítěti tolik informací o tom, jak zde fungují zevní vztahy a zákonitosti, že jsem byla sama až užaslá. Po dvou letech pohádek šitých na tělo už jsem skoro neměla co říci. Nejsem žádný vzdělanec, pověděla jsem vše, co sama vím,o vesmíru, o hmotě, o květinách, zvířatech a začala mi docházet témata. Ona ty pohádky milovala, když bylo třeba, byly více legrační, někdy vážnější a někdy čistě informační. Ale stále jsem je využívala ke všemu, co bylo třeba vysvětlit a ona nasávala jako houba, dokonale třídila informace a postupně kladla vyšší nároky.
O duchovních věcech jsem v podstatě nemluvila, ukázalo se však, že duchovní záležitosti jsou tématem, ke kterému dozrála sama, protože ona začala klást otázky tak inteligentní a logické, že jsem musela i já jít o level výše, abych jí mohla odpovídat co nejpravdivěji, jak jsem dokázala.
Když jsme se náhle ocitly v této situaci, věděla jsem, že má ke mně bezmeznou důvěru a věděla i to, že já udělám maximum pro to, aby na případné problémy tohoto rázu nebyla sama. Třeba nikdy už nic takového neuvidí a nezažije, ale bylo nutné vzít situaci vážně a to jsem také udělala.
Celý život jsem hledala odpovědi, ale mé snažení bylo někdy vlažné, jindy aktivnější. Rozhodla jsem se postavit se ke všemu pořádně. V Boha jsem věřila, často jsem na něj mluvila, ale neodpovídal. Když jsem někdy myslela že odpovídá, byla jsem pak často zase zklamána. Ale nezanevřela jsem, jen jsem věděla, že musím více hledat, protože už nejde jenom o mě a mé liknavé postoje.
Když jsem se v duchu ptala, proti komu tento útok byl namířen, vycházelo mi spíš, že se jedná o mě, ale přišlo to přes ni. Zároveň to byla největší motivace, jaká mohla přijít, protože na sebe a svůj život jsem už hodně rezignovala.
Pokračování již brzy...
zdroj obrázků:
https://www.deviantart.com/art/connected-291517541
https://yourforgiveness.deviantart.com/art/Lost-in-Paradise-273795458
https://eintoern.deviantart.com/art/Those-Gentle-Curves-316127947
