Kdo četl mou první knihu, ví že tento sen sehrál v mém životě větší roli. Ne nijak více dramatickou, ale samotný sen dramatický byl a to dost. Rozhodla jsem se, i tyto staré sny vložit do této rubriky, omlouvám se tedy čtenářům za duplikaci, pokud se s ním již setkali.
Objevuji se u příbuzných na Moravě. Nevím proč, ale účelem mého příjezdu sem má být nějaká akce, výpomoc či brigáda. Nevím zatím o jakou práci se jedná, ale má to být něco, kdy je každá ruka dobrá. Tady to vždycky platilo a platí doposud. Prostě každá ruka dobrá, když je hodně práce.
Jsem na zadním dvoře jejich statku, je to tu stejné jako to bylo vždycky. Dívám se na dobře známá místa a dokonale si vybavuji atmosféru z minulých dob, kdy jsem jezdila k těmto příbuzným, do tohoto hospodářství, pravidelně na prázdniny. Je zde překvapivě hodně lidí, takhle to tu nebývalo. Nikoho neznám, nikoho ani neoslovuji, jen se rozhlížím a vzpomínám.
Asi je to jen mžik a mně dochází, že dvůr je rozkopaný. Na staré kamenné dlažbě z placáků jsou hromady kypré, lehce pošlapané hlíny. Opodál stojí mnoho trakařů, vozíků a všelijakých starých žebřiňáků. Tato zařízení vždycky bývala támhle vlevo u žebříků, nebo ve stodolách, ted jich tu je mnoho, více než dříve. Ti lidé, co je neznám, kopají , někteří se jen vykecávají nebo odpočívají. Nikdo si mě nevšímá a tak se jdu podívat k nejbližšímu výkopu u zdi stodoly. Je asi pět metrů dlouhý a tři metry široký. Na plochu je velký přesně jako naše ložnice. Po stranách jsou asi metr a půl vysoké hromady vykopané zeminy.
Chvilku koukám a nějak mi to nedochází. Výkop je plný ztrouchnivělých lidských mrtvol. Lebky a nějaké hnáty jsou i na plně naloženém žebřiňáčku, hned vedle mne. Nevím, jestli tomu věřím nebo nevěřím, tohle je snad sen. Teď mi to teprve hlava bere naplno. Kosti a lebky se válejí všude možně, asi vypadávají z těch vozíků, když s ním někdo drncá někam pryč. Něco podobného právě teď vidím. Jakási postava táhne plný vozík lebek a kostí směrem k přednímu dvoru stavení.
Dívám se do masového hrobu, nedá se ani odhadnout, kolik mrtvol tu je. Prach jsi a v prach se obrátíš, napadá mě. Nejsou to ale odporné hnijící mrtvoly. Dokonce tu voní čerstvě rozkopaná, mírně vlhká zemina. Žádné maso, brouci a červi, žádnej mrtvolnej puch. Jen moc a moc lebek a ještě více kostí. Vidím ale jen ty největší, drobnější kůstky jako by tu nebyly.
Je to masák jako z koncentráku, mrtvoly nebyly pokojně uložené, jsou tam narvané doslova hlava nehlava. Jsou našťouchaný do sebe. Hnáty trčí všemi směry, přesně jak z hororových koncentráčnických záběrů. Jen to nevypadá tak bídně, je to asi velmi staré. Napadá mě slovo téměř sterilní. Bílé kosti prosvítají v dokonale černé, voňavé zemi. Je to kontrastní, jen bílá a černá.
Ty hromady mrtvol byly schované pod kamennou dlažbou. Hrob byl odkryt v místě, kde strýc míval zámečnický koutek. Dříve tam bývaly samé kleště, řetězy, podkovy, svěráky a jiné podobné věci. Nyní je všechno pryč, protože se otevřelo toto pohřebiště, ukrývající tajemství.
„Co to je? Jak je to možné? Co se to tu děje? Vždyť je to masovej hrob!“
Jsem ohromená, šokovaná, udivená a zdá se mi to šílené. Necítím to nijak silně, jen si to uvědomuji. Ty emoce nemají razanci, jakou by měly mít. Pozoruji to jako sen.
Dívám se dál a rozvažuji. Tohle přece není pozůstatek řádění masového vraha. Je jich tu strašně moc a to vidím jen po povrchu výkopu. Netuším jaká je skutečná hloubka. Mám chuť to spočítat. Hrubý počet mrtvol na odkryté ploše … jedna vrstva... krát…hloubka, krát... počet vrstev. Lebky… krát …hloubka. Ne, nepočítám dál.Nevím jak hluboké to je, ale jsou jich tu stovky, možná tisíce.
Odněkud ke mně přichází odpověď. Ani nevím, jestli jsem se ptala, ale někdo mě informuje.
„To jsou všechno předkové. Rodina. Zakopávali je na svou půdu, právě sem.“
Jsem jako zmámená, zfetovaná, nějak mimo. Cítím jen tupou, velmi slabou odezvu uvnitř. Uvědomuji si, že nemám adekvátní reakci. Zneklidňuje mě právě tato nepřítomnost přiměřených emocí. Jako když spím. Je to tak neuvěřitelné a přesto skutečné.
Zvažuji rizika všeho, co vidím. Není to nebezpečné? Hlava mi pomalu projíždí data, která jsou ve mně uložena a souvisí s tímto problémem. Bohužel nemám dost dat. Mohou tu být nějaké nebezpečné bakterie? Mor? Antrax? Nevím, ale mám pocit že ne, že to je v pohodě. I ti lidé kolem, kteří se v tom přehrabují, tváří se, jako kdyby vozili řepu z pole, nebo převáželi čistou ornici. Všichni se chovají normálně, jako by nic.
Začíná mě to znepokojovat, pohoršovat, pomalu se ve mně něco vzdouvá. Je to mírná vlna odporu k lidem, které tu vidím. Znechucení. Najednou vidím nějakého pitomce. Odpornej kluk, odpornej celou svou bytostí i když ho neznám. Myslím ale, že to je ten typ z Holešovic, nebo někdo hodně podobnej. Jsem znechucená jeho ksichtem, mimikou a vším, co na něm je. S nějakým jiným klukem si čutají s lebkou, jsou zvrácení. Ano, vy jste zvrácení, jste už jinde, jste k ničemu. Vy jste to chorobné a špatné mezi lidmi. Lebka poskakuje, tvrdě se odrážejíc od nepravidelných hran naplocho položených kamenů. Pitomečci běhaj za lebkou a divně se smějou. Prostě kriplové. Znechuceně jdu pryč. Co tady vůbec dělám? Co je to za partu? Nebudu tady už, končím.
Někam jdu, chci najít strýce a zeptat se ho, kde se tu všechny ty mrtvoly vzaly a jak je to možné. On to bude vědět lépe, než ten hlas, který mi povídal cosi o předcích.
Ale i zde, všude kolem, aktivně se pracuje, ale není to organizované. Občas někdo přijde, nakope si nějaké množství mrtvol a pak tlačí ten svůj vozík k vratům, které vedou do předního dvora . Každý pak prostrká vozík malými vrátky uvnitř těžkých vrat a vrátka se za ním pak zavřou. Pozoruji konání těch lidí, strýce stále nevidím a tak nevím, co mám dělat.
Náhle je pokročilý soumrak, nikdo už nekope. Před sebou vidím spacáky a všelijaké deky. Někdo nám vzkázal, že prý máme spát přímo zde, protože je nás tu asi padesát a všichni se do stavení nevejdeme. Najednou je tma a mám pocit, jakoby mi někdo naznačoval, kam si mám lehnout. Dokonce vidím, že je to už připravené. Přes výkop s mrtvolami je položen jakýsi kovový rošt, na roštu jsou rozprostřené kartonové krabice, nebo nějaký papundekl. Jsou to jenom takové podložky, místo karimatek. Celkově se jedná o velké, široké lože, na kterém již leží několik lidí. Všichni ve svých spacích pytlích, tělo vedle těla, všichni mají hlavy u zdi a jsou zachumláni. Někteří možná už spí.
Ještě je vidět místo, kam si mám lehnout, ale nehýbu se. Nelíbí se mi to vůbec, panicky přemýšlím, jak se mám zachovat. V duchu se tomu vzpírám, nechci tam ležet. Panebože, to snad není možný. Koho to napadlo, že máme ležet přímo nad pohřebištěm a zespoda budeme stále vnímat dech čerstvě obnaženého hrobu? Masák je částečně pod střechou, má to snad být odpověď na to, proč máme spát zde? Zoufale se dívám do jiných koutů dvora. Jsou tu přece obrovské půdy nad domem, stodoly, kde jsme spávali na seně. Druhá stodola je plná slámy a vyspíme se tam všichni !!! Na tomto statku jsou desítky možností, kde se dá v pohodě spát. Znám mnoho skrýší z dob, kdy jsme si tu celé týdny hráli. Nemohu ničemu uvěřit a přesto je to realita. Jdu jako loutka na své místo.
Lehám si na záda, takto ležím vždy, když potřebuji něco vymyslet a nechci usnout. Jsem úplně zkoprnělá, začíná to ve mě řvát a přitom je to tak tiché, tak zadušené. Jsem jak v tranzu, ležím a mé pocity se stávají nesnesitelné. Nejsou to pocity, jsou to stavy. V mozku mi to srší, mám ho ochromený z neuvěřitelného vypětí.
Je to šílené, jako by do mé hlavy bylo vysíláno všechno to trápení, bolest a šílenství všech těch mrtvol. Ne, byli to normální lidé, ale všechno zlo, které ti lidé zažili, sálá z hrobu ven a je spojeno do jedné silné energie, kterou cítím pod sebou i ve mě. Jsou to zlé obrazy ztrácející svou podobu, ale spojená síla toho všeho je strašná. Jsem v zajetí té energie, jsem pod jejím vlivem. Nemůžu to už vydržet, zbláznila bych se. Nebudu tu ani minutu, protože už to ani minutu nevydržím. Cokoliv, jenom ne tohle!!!
Chvatně se deru ze spacáku. Musím co nejrychleji z toho ochromení. Musím okamžitě ven, pryč !!! V panice se vyprošťuju a konečně stojím. Jsem z toho šílenství vytržena, když jsem se zvedla, ta síla okamžitě přestala působit. Cítila jsem to jako vysokou frekvenci v mozku, tak vysokou a ničivou, že člověk přestává vnímat svět a je pouze v tom šílenství. Byla to totální bezmoc. Jediné řešení je vystoupit a já to udělala. Urvala jsem se z místa té koncetrované bolesti všech mrtvých, kdysi zoufalých. Vzepřela jsem se společnému údělu.
Kašlu na vás, tohle přece není normální. Dívám se na místo, kde jsem ležela a vidím nějaké lesklé, pravidelně rozložené body. Placka ze složené kartonové bedny je u mých nohou, stejně jako spacák. Strhla jsem to sebou, když jsem se zvedla ze svého „lože“. Na místě, kde jsem ležela já, je něco fakt divného. Vidím slabý měděný odlesk i když je skoro tma. Co to je? Teď už to rozpoznávám, jsou to měděné mince, pravidelně naskládané na mém loži. Jsou od sebe vzdálené asi deset centimetrů. Je jich pět vedle sebe a je to dva, čtyři, šest, osm řad.. Takže dohromady čtyřicet měděných mincí. Měla jsem nad tím hlavu a celý trup. Jsou to staré mince vytažené z hrobu, to je tutovka. Ale kdosi je neohrabaně oleštil, nebo trochu obrousil, jinak jsou po celé ploše zoxidované. Někdo je trochu opracoval, takže je na nich obnažen surový kov. Vodivý kov, jako čerstvě obroušené kontakty. Dotýkám se první položené mince, ale celé se to nějak pohnulo. Lekla jsem se. Beru minci do ruky, ale je nějaká opředená, nebo přivázaná. Uchopila jsem pouze jednu, ale táhnu všechny. Pravidelný obdélník mincí se před mým zrakem zhroutil do sebe a připomíná kosočtverec, ještě k tomu zkroucenej.
Mince má průměr asi 15 milimetrů a je něčím chycená k jiné minci, ačkoliv to není vůbec vidět. Je to zcela neviditelné. Nahmatávám to tenounké vlákno a táhnu je mezi prsty. Je to vlas. Co to ale všechno znamená? Někdo si dal titěrnou práci, aby tohle vytvořil. A najednou to vím. Jsou to vlasy z těch mrtvol, viděla jsem je ve výkopu. Občas byly přilípnuté k nějaké lebce. Viděla jsem tam nějaké světlé, blond vlasy. Byly mrtvé a bez lesku, ale přetrvaly.. V nitru cítím mohutný příval hnusu, odporu a vzteku, že mi to tam někdo dal. Že mě někdo takhle děsí, když já už skoro nemůžu.
Je to upletená síť, jakási mřížka. Místo ok má měděné plíšky a měď je perfektní vodič. Lidský vlas má přece také mimořádné vlastnosti. Jak to vím? Vložíte-li navlhlou zápalku do vlasů, vlasy absorbují vlhkost do sebe a zápalka je k použití. Jasně, četla jsem to a vyzkoušela. Takže vlasy perfektně berou vlhkost hrobu, ale je to také genetický materiál, nevím z koho. Je to kus mrtvoly!!! Nitro mi snad exploduje, hluboko uvnitř se něco zvedá a chce to ven jak magma, které z nitra země vzlíná do hory, kterou rozerve a vytvoří jícen, kudy se to všechno vyvrhne ven.. Je to jasné. Tahle síť je schopna držet nějaké energetické pole, je to síť z vodičů. Kdo si do takového silového pole lehne, je ochromen, je bezmocný, je chycen v té síti mrtvolných obsahů. Nepamatuji si, o jakou fyzikální zákonitost by mohlo jít. Vysílač, přijímač, kondenzátor nebo zesilovač, usměřńovač... netuším. Nevím, ale tohle všechno dohromady, má to nějaký výkon a bylo to narafičeno přímo na mě.
Pane bože, kterej hajzl tohle udělal? Která svině? Kdo může být tak krutý, že mi tohle připravil? Kdo může být taková zrůda, že si přál, abych v tom ležela a takhle zešílela? Proč má být všechno to zlo z hrobu namířeno do mě? Proč si ho mám prožít? Někdo se s tím velmi, velmi namáhal. Každá mince je omotána vlasy a pak pečlivě zauzlována. Je to tak jemné a klouzavé, že to muselo dát velkou práci. Hodiny a hodiny to někdo připravoval. Divná věc. Nedávno jsem, nevím proč, zkoušela dělat uzly na vlasech a jde to velice špatně. Mají tendenci zase povolit. Někdo musel projevit nesmírnou trpělivost, než tu síť vytvořil. Snad potlačit sebe, aby byl schopen udělat něco podobného.. Nevím, ale někam jdu, zde už být nechci.
Někde hluboko uvnitř mám kratičký, málo určitý pocit, že ležím v seně. Už spím, cítím jeho vůni a píchá mě stéblo do tváře. Asi se mnou někdo je, protože nemám obavu. Jsem zemdlená, smím si odpočinout a vím že mě někdo hlídá a chrání. Teď ano.
Mysl mám jakousi strženou a tupou, ráno se ploužím jak lemra. Rovnou jdu na přední dvůr, otevírám vrátka, vstupuji pod zastřešenou, ale průjezdnou stodolu. Po pravé straně leží na zemi dvě směšně vyvrácené hlavy. Uloupnuté kebule, každá jinak natočená. Nejsou to ještě lebky, zatím jsou obalené zbytky tkání. Jsou už ale takové hadrovité a zároveň nateklé a zpuchřelé. Hnus, jsem však už otrlá. Prostě dvě uloupnuté hlavy, každá čumí jinam. Namlouvám si, že je mi to už jedno. Jsem ještě v šeru stodoly, ale na dvoře vidím vše pěkné, jak má být.
Dvůr je plný denního světla. Mezi chlévy a domem sedí na lavičce strýc. Je starý. Já se cítím jako dítě, ale né docela. Jako kdybych měla dětskou bezmocnost a neschopnost to všechno pochopit, tělo mám však současné a strejda také vypadá jako dnes. Těch čtyřicet mincí je mých čtyřicet let…běží mi hlavou. Jsem dítě a nejsem dítě. Nevím. Ze zadního dvora opět vyvážejí pozůstatky mrtvol, jezdí kolem volně, úplně v klidu. Jako dítě si nejsem jistá, jestli je taková akce normální. Začínám pochybovat o všem.
Vidím sestřenici Haničku, směje se jako obvykle. Je to už ženská, doslova krev a mléko. Hodná , povahou bodrá venkovská holka. S někým žertuje? Jak tady v tom může žertovat?. Copak to nikdo nevidí? Všichni tady provádíme tyhle vykopávky…ale já vlastně ne. Nejsem ochotná se do toho zapojit. Jsem už moc unavená, vygumovaná, nejsem schopná si všechny tyto vjemy utřídit v hlavě. Jenom zírám. Napravo, hned u vinné révy, stojí další sestřenice Mája, pobaveně se tváří a něco říká. Nevím co. Vím jen, že se mi směje, že to byla dobrá prdel s tou sítí.
Teď teprve vidím, že na tomto dvoře výkopy nejsou. Pouze tudy projíždějí „brigádníci“ k předním vratům vedle domu. Káry tahají ven, pak je tlačí do kopce, protože všechny mrtvé odvážejí na hřbitov. Jdu ke strejdovi. Nevím co mám řešit, ale něco říct musím: “Strejdo, kdo jsou všichni ti mrtví? Jak dlouho na tomto místě žije tvůj rod? Kdy se tu usadili tvoji předkové?“
Je mi hloupě, stydím se za tu morbiditu kolem, ale on vypadá klidně, jen mírně unaveně. Asi je z toho také špatný. Nedávno pochoval svou vlastní dceru, mojí další sestřenici. Strýc už vypadá pokojně, tak nějak smířeně. Zestárnul, má bílé vlasy a vousy, ruce má položené na hůlce jako stařeček z pohádky. Klidně odpovídá:„To už je dávno holka, snad někdy ve třináctým století, to jsou všechno naše bábinky a dědóšci.“ Nějak mě napadá, že jsou tam i ti, kteří zemřeli mladí. Neštěstím nebo nemocí. Nevím co říct a nechci ho týrat. Vždyť tady je to celé nějaké šílené, jako v nejhorším snu.
Jdu k hnojníku uprostřed dvora.Vím, že tady teď nemá být, ale tenkrát zde býval. Všímám si, že začínám přeskakovat v časech a najednou vidím něco divného. Za hnojníkem stojí vzrostlý ořešák jako vždy. Za kmenem stromu jsou dveře do toho sklepa, kde se vaří brambory pro prasata ve velkých kotlích. Dveře jsou však větší a je vidět do místnosti. Není tam tedy sklep , jak to bylo dříve. Je tam místnost, která je ve stejné rovině s dvorem, tedy i se mnou. V místnosti vidím káď a za ní další a další. Jedná se o velké kádě, jaké se používají na prodej kaprů, nebo něco podobného. Zvláštní velké vany. A vidím Květu s Aničkou, dvě místní holky z této vesnice. .
Stojí hned vedle první kádě a něco těžkého a klouzavého z ní loví. Šplouchá nějaká tekutina, podobně jako voda, ale jde o roztok s vyšší viskozitou. Je to voda s něčím. Mají ruce zanořené do kádě a najednou, nějakým šikovným grifem, vyšplouchly ven mrtvolu. Květa ji má v náručí, připlesklou na sobě. Mrtvola je urostlá a zároveň štíhlá krásná žena. Její obličej nevidím a tak jsem zmatená. Ne, je to dívka, panna. Nevím přesně, jak ta mrtvá dívka vypadá. Tmavé mokré vlasy, kůže lehce do modra. Je nahá a mokrá, není vůbec rozpadlá, asi je to nějaká lázeň na konzervování. Proběhl zde nějaký mumifikační proces, balzamování. Snad solná lázeň, aby se tělo nekazilo. Co je zas tohle? Jsem už příliš otupělá, zpomalená, neschopná soustředit se. Tohle je nějaký jiný proces. Ta figurína je mrtvej, studenej, mokrej člověk. Holky neživé tělo hodily na vozík stojící pod ořechem, nohy jsou ztuhlé, trčí z vozíku jak dvě dřevěné klády. Květa s Aničkou jsou obě mokré, je to těžká práce.
Jak to, že mají mrtvoly skoro v domě? Jakoby tu řádila Čachtická paní, to je ale blbost. Oči asi přivykly na pološero, nebo mi teprve teď něco došlo. V té místnosti vidím víc lidí a všichni se motají kolem kádí. Jsou tam samé mrtvé dívky a ženy. Z nějakého důvodu vím, že jich tam není tolik, jako těch kostlivců v hrobě na zadním dvoře. Zde se jedná o malý počet, deset, maximálně dvacet. Masák obsahuje obrovské množství kostlivců.
Najednou, nalevo ode mne, stojí Honza a něco říká tak, že ho slyším jen já. Nepodává to nijak dramaticky, ale je tu stejně nějakej divnej podtón. Něco se mi na jeho slovech nelíbí.
„Podívej se, někdo sem na tuhle akci dodal ochrannej oblek, ale ten oblek je tu jenom jeden.“ Koukám udiveně na něj a vidím, že Honza se dívá směrem k té tajuplné místnosti. Přemýšlím, co tím chce naznačit. Na jakou podivnost mě upozorňuje? Nevšimla jsem si ničeho. Od začátku je přece jasné, že tohle není normální situace a že kdyby bylo něco takového možné, tak by to měl zařídit někdo kompetentní a ne tahle banda brigádníků. Tohle přece není normální práce!!!
Ale teď to vidím. V té místnosti s káděmi se pohybuje postava, která má na sobě nějaké ochranné pláštěnky, nějakej atombordel, nebo jak se tomu vulgárně říká. Ba ne, tak důkladně ta podivná osoba ochráněná není. Motá se tam kolem mrtvol, má kápi a trochu to připomíná pláštěnku pro rybáře. Není mu vidět do tváře, ale pracuje. Nemotá se tam, pohybuje se celkem hbitě. Napadá mě slovo chirurg. Že by ti lidé zde byli všichni v ohrožení? Je tu možnost nějaké infekce? Zbystřila jsem. Pozoruji tu záhadnou bytost v atombordelu, která se tu celou dobu pohybuje, ale nikdo o ní nic neví.
Najednou ,pár kroků ode mne, je táta. Přichází zprava od domu..Vypadá normálně, přesně jako v této době, ale má pohyb mladšího člověka. Takhle jsem ho vídala přicházet už dříve. Řekl: „Tak panstvo jedem. Nějak se posbírejte a vyrazíme.“
Jo.Jo. Jasně. V duchu mě napadá, že my od Prahy vždycky odjíždíme dříve než ostatní příbuzní. Cesta je dlouhá.
Kolik nás pojede? Táta, já, Honza… a najednou se tam (zničehonic někde vedle) objevuje Káďa. Jako vždy se velmi kamarádsky a příjemně projevuje: „ Já bych s dovolením také jel, kdyby to šlo, já to mám docela do kopce“. Ačkoliv mám vyprahlého ducha, jdu lehce do úsměvu. Káďa to vždycky rozčísne. Probouzím se.
Je půl osmé ráno, je mi strašná zima a celkově se cítím nepopsatelně. Musím něco udělat, uklidnit se… nějak z toho vystoupit. Vždyť to už znám, musím vypudit sen, přemazat ho novými vjemy, rozptýlit ho, dostat ho z vědomí. CO TO SAKRA BYLO?
