Robotické stroje se pomalu dostávají do našich životů. Nová studie potvrdila, že k robotům máme podobnou empatii, jako k člověku.

Člověk coby nejvyspělejší biologický stroj na této planetě je řízen mozkem, který je velmi závislý na emocích a psychologických stavech. Ty se mění podle aktuální situace, prožité či viděné události a ze spousty dalších příčin. Chemické vlastnosti vyvolávající tyto stavy nejsme často schopni ovlivnit.

Jednou z důležitých emocí je empatie – schopnost vcítit se do druhého člověka, případně jiného organismu. Jak ale potvrdila nová studie, nejedná se pouze o organismy.

Stačí i pouhý film

Také film či příběh v nás dokáže vzbudit různé emoce. Někdo brečí při pohledu na krátké video o pejskovi bez noh, kterému jeho pán vyrobil invalidní vozík. Jiné skolí i hořící mraveniště. V základu nezáleží na tom, o jak složitý a pokročilý typ organismu se jedná. Mnohem problémovější je ale schopnost vcítit se do neživých věcí, jako třeba kámen, písek nebo popelnice.

Ale stačí, jakmile se objekt vyznačuje nějakou formou živého chování. Potom k němu člověk dokáže vnímat empatii. Jednoduchou ukázkou mohou být i kreslené pohádky, třeba Hledá se Nemo o rybičkách, případně robotický Wall-E. Pomocí filmového ztvárnění dokáže neživý objekt skrze své lidské chování vzbudit silné emoce u dětí i dospělých.

Náš mozek tedy striktně nerozlišuje empatii pouze k člověku, ale i k dalším objektům, kterými mohou být i neživé stroje. A právě na to se snažil vědecky změřit německý tým z univerzityDuisburg Essen.

Empatie k robotům

Vědci provedli dva testy. První byl zaměřen na přímý psychologický vjem dle vyjádření samotných účastníků, druhý pak pomocí přístroje měřil chování mozku.

Celkem čtyřicet účastníků si prohlédlo video, ve kterém se objevil malý robotický dinosaurus. Bylo s ním zacházeno velmi pečlivým a jemným způsobem a poté naopak velmi násilným. Ihned po videu byli účastníci dotázáni na jejich pocity. Výsledek dopadl dle předpokladů – při násilném chování vůči robotickému zvířecímu objektu byl pocit negativní a při opačném pak samozřejmě pozitivní. Podívejte se na video, je vám také malého robota líto?

Druhého testu se účastnilo čtrnáct dobrovolníků. Sledovali video, kde se postupně objevil člověk, robot a neživý objekt – ve všech případech šlo o chování citlivé a násilné.

Všem účastníkům byla během sledování videa měřena mozková aktivita pomocí magnetické rezonance (fMRI). Vědci sledovali, které části mozku jsou aktivní. Výsledkem bylo, že jak u videa s lidmi, tak i s robotem byly aktivované stejné části mozku v limbické oblasti, ze kterých plynou i podobné emoční stavy. U násilného chování vůči člověku ale vědci změřili o trochu vyšší negativní empatii než u neživých objektů.

Blízký vztah robotického druhu

V současné době nemáme žádný bližší vztah například k pračce a podobným strojům. Jsou totiž velmi jednoduché a v žádném případě nemají žádné lidské vlastnosti.

S postupem technologií a pokročilejší umělé inteligence ale vztah k věcem začne být stále silnější. Je jasné, že k lidsky komunikující Siri budeme mít osobnější vztah než ke Google Now. A v budoucnosti k robotům s lidským chováním.

Vztah bude o to silnější, čím déle s takovým robotem budeme trávit čas, jak na něm budeme závislí a zda jaké bude mít lidské vlastnosti (řeč, konverzační paměť, inteligenci). Tyto vlastnosti jsou pro vztah mezi člověkem a robotem možná důležitější než jeho forma – podobnost s lidskou tváří či tělem. Empatický vztah si vybudujeme třeba i k chytrému toustovači.

Jisté je, že pokud se v budoucnu objeví roboti do domácnosti, jejichž prvním cílovým segmentem jsou postižení či nemohoucí pacienti, je blízký vztah takřka nevyhnutelný.

S tím souvisí také práva, která budeme nakonec vyžadovat i pro roboty. A možná se tak budou opakovat dějiny, kdy se z otroků stali svobodní jedinci, kteří získají svá práva podobně jako jejich dřívější majitelé.