Sen s kostelem

    Podzim 2011

     Dostala jsem úkol, který jsem přijala i když jsem nevěla jak ho zvládnout. Nejdříve jsem jela autem na místo, ale došlo k nějakému defektu. Něco jsem musela řešit s kolem ale nakonec se podařilo. Někdo mi snad i pomáhal rozjet se.

     Mým úkolem bylo, odstranit celou střechu kostela i kupoli. Něměla jsem představu jak, aby mi jasné, že půjde o mentální práci, takže to jít musí. Přijela jsem na parkoviště, na nějaký kopec. Kostel jsem viděla, takže jsem zastavila a zamkla auto. Poodešla jsem jen kus, abych na celý kostel dobře viděla. Něco mi řeklo, že celou střechu mám mentálně obejmout a pak jí klidně zvednout a položit jí pomalu za kostel, kde bylo asi místo. Ještě jsem se šla podívat dovnitř, abych zjistila jak to tam vypadá. Vše se zdálo být proveditelné a tak jsem střechu pomalu zvedala a položila celý ten poklop kostela vedle, jako by to byla poklička z hrnce.

     Udělala jsem to a šla ven. Nevěděla jsem, co se bude dít, hlavně jsem nepočítala s tím, že bych viděla na vlastní oči nějakou reakci. Šla jsem zpátky na parkoviště a najednou jsem slyšela hlasy dětí a pak je viděla vylétávat z kostela. Bylo jich hodně, některé duše létaly rychle a měly podobu živých dětí a lidí. Jiné duše byly jak mlhoviny, nebo shluky hvězdiček. Uvolnilo se jich hodně, některé proletěly i skrze mne. Ve snu mi došlo, že jsou nyní osvobozené a jdou tam, kam patří.. Kladla jsem si otázku, co to bylo za duše, které byly svým způsobem chycené a odpověď jsem znala. Byli to lidé, kteří přímo v těchto prostorech byli křtění a zemřeli - děti ale i dospělí. Nebo když né křtěni, byli navázani na tento kostel skrze svou víru. Když jsem se na to podívala z jiného úhlu, s dotazem, kdo tam nebyl? Vyšlo mi, že těch, kteří měli co společného s tímto kostelem je hodně. Buďto jsou navázáni na něco jiného a pohybují se pak v jiném astrálním místě, tedy po smrti, nebo se jim stalo, že nejsou svázáni s ničím. Možností bylo hodně. Ti, co byli vázáni zde, byli jako zaseknutí. Nebyli schopní přemýšlet, ani něco překonávat, přišlo mi to jako prostor, kam se možná dá uchýlit, ale nikdo se tam o ně nestará. Stav bez vývoje, bez činnosti, stav strnulosti. 
Pak za mnou někdo přišel a říkal mi, že jestli to bude otevřené týden, uvolní se jich prý tisíce. A já na to řekla, že vím, protože jsem to už udělala a viděla jsem jich vyletět spoustu. 

     Neměla jsem s tím dál už nic společného, věděla jsem, že každá duše je vtažena či přitahována tam, kam patří. Toto byla to jen neplánovaná, neuvědomělá zastávka na jejich cestě a bylo potřeba jen odstranit co, co je vázalo bez užitku na místo, kde se nedělo nic