Sen o impulzech srdce
Jedu zdaleka, cestuji krajinami, možná dokonce i světadíly. Přijíždím do města, asi do Prahy, ale vše je jiné, nezvyklé, jako po válce nebo velké katastrofě. Domy jsou myslím i zdemolované, ale to nevím přesně. Vše je pokryté vrstvou šedého popela či prachu. Hrozně se těším, protože jedu za svým partnerem. Je to životní druh i když nejsme spolu. Žijeme odděleně, on pracuje zde, já někde daleko. Vídáme se málo, přesto patříme srdcem k sobě a já se těším, že ho zas uvidím.
Přicházím do budovy kde dělá, ale už v přízemí mě jakýsi malý muž (spíš trpaslík) informuje, že je tu problém. Nemohu se s ním prý vidět, protože on je ve stavu nemrtvých. Vůbec to nechápu. Jak nemrtvý či neživý? Stalo se něco, zemřel? Trpaslík mi říká, že nezemřel. Není ani mrtvý, ani živý. Je uložený zde. Navedl mě tedy do třetího patra, kde vidím závěsy či plenty, za kterými je postel, na níž leží on. Byl to smutný pohled, byla jsem zasažena tou smutnou zprávou, ale také šokovaná z tohoto stavu věcí. Přemýšlím spíš o kómatu, ale trpaslík mi říká, že mu nebije srdce a jen já mu prý mohu pomoci. Asi. Prý proto, že jsem schopná spojit se s ním a poslat mu do srdce své impulzy. Tím bych ho prý oživila, když se mi to podaří.
Stojím zase v přízemí toho domu, je zde nějaká recepce. Vypadá to jak v přízemí muzea, vidím dlouhé a široké schodiště nahoru. Ptám se trpaslíka, jak to myslel s těmi impulzy. On mi říká, že se musím ze všech sil soustředit na svůj tep srdce a potom silou myšlenky uchopit sérii impuzů a poslat to směrem k němu. Do jeho srdce. To je prý jediná cesta a nikdo jiný to neudělá, nebude mít takovou sílu lásky, ani oddanost tomu člověku, prostě je to prý na mě...pokud se to vůbec podaří.
Stojím tam, přemýšlím nad tím. Není to snadné, nedaří se mi moc zachytit vlastní impulzy srdce. Nakonec to ale jde. Když jsem se sladila se svým srdcem, vybrala jsem něco jako sekvenci, vložila do toho mnoho své energie a vyslala jsem sílu směrem k němu. Nevěděla jsem jestli to pomohlo, jestli to umím nebo neumím, jestli to bylo správně.
Po chvilce vidím, že on přichází. Jde pomalu dolů po těch dlouhých schodech. Na těle má obinadla, která z něj vlají jako z mumie. Je slabý, jako po těžké nemoci. Zatím bez barvy, ale žije. Jde opatrně, přidržuje se zábradlí ale přichází až dolů a jde ke mně a já k němu. Usmívá se, objali jsme se a oba víme, že to bylo nevyhnutelné. Že jsem ho oživila, protože on by mě také oživil, kdyby situace byla obráceně. Nemohl to udělat nikdo jiný a dopadlo to tak jak mělo. Tím sen končí, zase se vzdaluji někam daleko, on zůstává.
Ten samý člověk motá se mi ve snech častěji, sny mají vývoj i když mu nerozumím.
Sen zhruba po roce. Vídím ho, nehlásí se ke mně, je stále obklopen nějakými svými lidmi. Zdá se mi, že se i skrývá, pokaždé si za někoho stoupne.
Sen po dalším roce.
Někam jdu a on tam je. Dělá že mě nevidí, ale vedle sebe má dozorce. Dva. Jednoho policistu a jednoho kolegu. Už to ani neřeším, zvykla jsem si, že se takhle divně chová a je střežen
Další rok.
Někde si hledám bydlení a on se najednou ocitá v mé blízkosti. Procházíme se zahradou, je to takové divné, přesně nevím, jestli se mnou mluvit chce, nebo nechce. Najednou říká, že teda dobrá, že si mě prý vezme, ale má podmínku. Prý musím vařit omáčky, protože si na ně potrpí. V duchu uvažuji, jestli mi to vadí, nebo ne a říkám, že jo, že klidně omáčky vařit mohu i když je to neobvyklá podmínka pro vztah. Pak jsme ši někam spát, dokonce jsme spolu měli techte mechtle ale bylo to divné. Nelíbilo se mi to moc, bylo to bez něhy, takové mdlé. Vyprovázím ho na autobus a mám smíšené pocity. Jsme sice domluveni, že zase přijede, ale bylo to pro mě spíš zklamáním.
Asi před 4 měsíci.
V noci jsem se náhle probudila s bušením srdce. Nevím co se mi zdálo ale možná to bylo o něm. V oblasti srdeční čakry cítím do veliké šíře teplou energii. Doslova mě to zalilo teplou láskyplnou energií. Nikdy jsem to nezažila, ležela jsem ve tmě v posteli a nevěděla co se děje. Vzpomněla jsem si na sen, který se mi před lety zdál o impulzech srdce. Muselo to být ráno kolem čtvrté, hodinu jsem nad tím dumala, pak zase usnula.
Za další měsíc.
Přijel za mnou na návštěvu a pak jsem ho šla vyprovodit na vlak. Když už měl vlak odjíždět, nastoupil a já na poslední chvili vlezla dovnitř a vrazila jsem mu pusu. Jenže vlak se začal rozjíždět, nedalo se už vyskočit a tak se mi smál, já také a říkal se smíchem, že jsem blázen.
Zhruba za měsíc.
Zdál se mi sen tak nádherný a mimo tutu realitu, že se mi těžko vracelo zpět. Byla jsem jakási duchovní bytost, on také. Měli jsme modrá duchovní průsvitná těla. Jako z modravého křišťálu. Místo bez prostoru a bez času. Milovali jsme se nějakým neznámým způsobem. Svá těla jsme prodloužili do délky, abychom mohli ze svých těl vytvořit něco jako spirálu a plocha pro spojení těl byla co největší. Obličeje jsme měli proti sobě, výměny energií probíhaly všude v nás a okolo nás. Sdílení všeho bylo stoprocentní, obě bytosti splynuly v jednu, vše bylo dokonalé harmonické, úžasné a tak intenzivní, že žádné milování na tomto světě nemůže nic podobného zprostředkovat. ( Zcela náhodou jsem četla za pár dní článek, který byl o jiných sférách a omezenosti tohoto tělesného života. O tom, že lidé nikdy nemohou mít jasno o tom druhém, když si jej nemohou naskenovat a prožít v lásce absotutní sdílení všeho).
Za další měsíc.
Přišel ke mně domů. Nevím kde to bylo, prostě to bylo nějaké mé doma. Byla jsem mile překvapená, ale nevěděla jsem, co zase bude. Nabídla jsem mu soukromí, můj dům k obývání, nabídla mu prostor, kde může nerušeně dělat své věci. Nechtěla jsem na nic tlačit, zase jsem odcházela. Když jsem ale šla směrem pryč, přichomejtl se ke mně a dotkli jsme se. Když už to tak bylo a stáli proti sobě, políbili jsme se a energie se rozproudily zas. Byla jsem překvapená, celým tělem jako by proudila zlatá teplá energie a mě zaskočilo, že i v tomto těle to jde a já už myslela že ne. Sen mě probudil, srdce mi bušilo jak šílené, první chvíle jsem byla totálně dezorientovaná.
Ta energie plynula přes kolena až ke kotníkům, rozlévala se v hrudi, v hlavě, do šířky asi jednoho metru. Opět jsem si vzpomněla na předcházející sny a napadlo mě, že přichází stále blíž a nemá vedle sebe ty strážce a policajty.
Poslední sen před pár dny.
Prostě ve snu přišel, řekl: „chci být s tebou“ a já se probudila. Divné ale bylo, že podle hlasu to nebyl on i když pocitově se zdálo, že ano.
