Přesto, že Jana byla vyděšená z útoku tchýně, ohromení z obrazů bylo větší. Křížová cesta v podání německé umělkyně „Frau Sturm“ byla více než děsivá. Byla plná krve a trýzně, což Jana dokázala i pochopit, když fyzické tělo Ježíše Krista bylo lidmi umučeno. Jenže na plátnech bylo cosi nadmíru odporného, ale nevěděla hned, o co jde. Nebyla schopná se soustředit na celek, protože celá situace byla teprve ve vývoji.

Tchýně Janu nechala o samotě, nemohla ji ničím momentálně zaskočit a sama potřebovala rychle přemýšlet. Odešla do místnosti, ve které měla monitory, kterými mohla sledovat různá pracoviště ve firmě. Omrkla jen, jestli je vše v pořádku a není někde nějaký šrumec. Ale všude byl klid, nikdo její akci neviděl a neslyšel. Tetička také byla pryč, její manžel ležel a stejně měl okna na druhou stranu.

Adéla zaklekla před jeden ze svých křížů, ale pociťovala něco úplně jiného, než očekávala. Místo strachu z následků začala již před chvílí pociťovat sexuální vzrušení. Nic takového neplánovala, její útok byl nepromyšlený, spíš ztratila nervy. Napadalo ji, že nebylo správné hned Janu spoutat, ale nyní se nedá nic z toho vzít zpět. Musí prosit o vedení, o inspiraci jak dál, jaká je Boží vůle v této záležitosti.

Dlouho se snažila naladit do svého komunikačního stavu, ve kterém přijímala informace o tom, co je potřeba dělat. Ale nakonec se podařilo, rozrušení, které bylo jako roztěkaný televizní obraz, se ustálilo a celá její mysl se zklidnila. Ano, už dosáhla spojení, opět byla spolupracovnicí nebes, která měla dostat svá pověření a další instrukce.

S pokorou přiznala svou chybu, ale bylo jí odpuštěno, protože má horlivé srdce pro Boha, což Pán žádá. Poté jí bylo řečeno, že má nabídnout Janě poslušnost a v případě, že se nebude chtít podřídit vůli Boží, bude potrestána. A kdyby nestačilo ani to, bude muset být odstraněna, protože Bohu se nelze vzpírat nikdy. Adéla se naprosto ztotožňovala s postupem, který jí byl poskytnut a byla vděčná, že je Bůh milosrdný a dá Janě šanci k pokání zde na zemi. Když se dozvěděla vše co potřebovala a byla znova ujištěna o tom, že je oddaná služebnice Pána, ukončila své modlení a postavila se na nohy. Opět byla silná a pevná v kramflecích. Možná ještě více, než kdykoli předtím. Rozhodně více.

Vrátila se zpět k Janě, podívala se ještě na hodinky, bylo právě půl dvanácté. Tetička přijede za chvíli, bude muset vyjednávat s Janou teď, aby se ukázalo, jak se k celé záležitosti staví. Jestli to nepůjde snadno, bude muset tetě říct, že Jana někam odjela, třeba za Milanem do lázní. To je dobrý nápad, usoudila hned, protože takovým manévrem získala podstatně více času na vše.

Adéla se podívala na Janu, schválně svůj pohled prodlužovala a uvažovala o tom, že Jana si zatím nechala líbit vše a nikdy se nevzepřela a nepostavila proti ní. Mohla by se přizpůsobit i teď, ale Adéla měla pocit, že se přizpůsobovala jen proto, že v zásadě nebyla proti ničemu. Ale to, že je momentálně svázaná, se jí asi líbit nebude. Musí tedy muset ukázat mírnější tvář, aby si Jana přestala uvědomovat, že má Adéla totální převahu. Zkusí se jí nejdříve vlísat po dobrém. Když to nezabere, přitvrdí.

„Ráda bych tě zase pustila. Nemysli si, že jsem ti chtěla ublížit. Někdy je to těžké, protože… .Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. To je přímo z písma, děvče. Nemysli si, nedělá to rád, ale je to nutné pro tvou spásu, a protože tě miluje, musíš to přijmout.“

Jana neměla v očích ani zlost, ani zpupnost. Spíš slzy a zděšení. To se Adéle zdálo příznivé, možná je jí to líto a bojí se. To by bylo dobré, říkala si.

„Pustila bych tě, ale musela bys mi něco slíbit. Totiž, že mi budeš věnovat čas a pozornost a promluvíme si spolu o všem. Nemohu tě pustit hned, protože bys třeba nechtěla o tom všem mluvit, ale já potřebuji mít jistotu, že vše správně chápeš. Takže nejdříve ti uvolním roubík a jednu ruku, abys nemohla odejít, ale abys nebyla takhle nepříjemně spoutaná. Pak si promluvíme.“

Adéla si najednou vzpomněla, že by mohla příjezd Filipa a tetičky oddálit, stačilo jen zavolat Filipovi a dát mu nějaký neodkladný úkol. Těžko si někdo z nich dovolí vzdorovat, takže ho okamžitě zaúkoluje.

„Musím zavolat Filipovi, zatím přemýšlej o tom, co jsem ti řekla. Povím ti vše, co budeš chtít. Vím, že mi moc nevěříš, to je mi líto,“ pronesla mírným hlasem, až Janu zmátla.

Vrátila se do kanceláře vedle, kde měla ve stojanu další mobil, který občas používala. Filipovi jen řekla, ať naloží tetu, na nic se jí neptá a zajede do Lipenců na kraji Prahy, kde nakoupí balící materiály pro stánek v Holešovicích. Kdyby se prý teta chtěla stavit doma, tak může. Jinak má vše, co nakoupí, odvézt rovnou do stánku. Filip bez diskuzí poslechl, nebylo to poprvé, co dostal takový úkol a přesně věděl, kde, co a za kolik nakoupit.

Tchýně se ještě spojila s Renatou, aby jí řekla, že jídlo dá panu Zoubkovi sama a tudíž se nemusí vzdalovat ze svého pracoviště. Hned po té, co s ní domluvila, musela do jiné místnosti, aby se podívala na obrazovku, jestli je vše jak má být, teprve potom se vrátila k Janě.

„Kdybys chtěla křičet, ale nemáš důvod, nikdo by tě neslyšel, protože tu nikdo není. Budeš se mnou normálně mluvit? Víš, že jsi od začátku jako má dcera. Dnes mě bolelo, že jsi o mě říkala takové ošklivé věci. To já bych ti neudělala, nikdy jsem o tobě neřekla nic špatného. Naopak.“

Jana byla sice vyděšená, ale když už tchýně změnila taktiku, chtěla toho využít. Nevěřila jí už, rozhodla se pokusit zavolat o pomoc mobilem, protože ho měla v kapse kalhot a tchýně na to možná zapomněla. Nevěděla však, jestli bude mít příležitost. Netušila, čeho je ta bláznivka schopná, ale rozhodně nečekala nic dobrého. Kdyby to nevyšlo s telefonem, doufala, že teta ji neopustí a hned se pustí do jejího hledání.

Když tchýně sundavala Janě ty hnusné kšíry s kuličkou, nevěděla jestli Jana nezačne ječet, ale byla ticho, jen dýchala.

„Otřu tě, hned tu budu,“ řekla Adéla, protože se chtěla podívat, jak se bude Jana tvářit, až bude ona sama z dohledu. Jana totiž nevěděla, že jedna z kamer je i v této místnosti, naštěstí však měla spoutané ruce, takže zatím nemohla telefon vytáhnout.

Tchýně si zapnula obrazovku ze sálu, ale Jana se neprojevovala vůbec nijak. Šla tedy namočit papírové ručníky do své vany, aby mohla otřít Janin obličej od slin a slz. Při cestě zpět se znova podívala na monitor a byla spokojená. Zdá se, že kočička je krotká, věřila si Adéla.

°°°°°°°

Tetička Líba, nastoupila do auta k Filipovi a za chvilku se divila, že nejedou domů, tedy k Zoubkům, ale někam jinam. Teprve na přímý dotaz jí Filip odpověděl, že musí jet do Lipenců a pak odvézt něco do Holešovic. Tetu jeho chování zarazilo, především však to, že se jí ani nezeptal, jestli ona do Prahy chce. A ještě někde courat po obchodech? Pak ale raději nic neříkala, protože včera potřebovala do Prahy sama a také byla ráda, že jí Filip nic nekomplikoval. Bylo jí to však divné, zejména proto, že se o Janu trochu bála. Nevěděla, jestli se Janě podařilo vrátit prášky na své místo, nebo co se vůbec dělo, zatímco ona byla u léčitelky. Sama nechtěla hysterčit, ale měla obavy.

°°°°°°°°

Tchýně slíbila Janě uvolnění z pout, ale pro jistotu ji více zašmodrchala do provazu, než pouta připne jinak. Za tím účelem si musela vzít další část výbavičky, kterou nedávno zakoupila. Byl to ne moc dlouhý řetěz, který omotala okolo dřevěného kříže a sepnula jej jednou částí pout, která byla již odepnuta z Janina zápěstí. Na druhé ruce jí pouto nechala a pak ji přicvakla k řetězu. Tím měla Janu pro rozhovor připravenou.

Adéla si během té práce promýšlela, co všechno může Jana vědět a představuje-li opravdu takové ohrožení, jako si předtím myslela. Co vlastně Jana ví? Nic. Také nic špatného neudělala. Ale ohrozit ji může, stačí, aby mluvila příliš a zkazí jí pověst. Ale především by nevyšel plán s posvěcením kostela a jejími obrazy. Jenže to musí vyjít! Takže Jana ji nikde zdiskreditovat nesmí. Ale to je pořád jen jedna strana mince. Druhá je, že Jana zhřešila a je potřeba jí dát lekci.

Když se Janě uvolnila ruka, tchýně k ní přistrčila misku s mokrými ručníky, aby se mohla otřít sama. Chvilku přemýšlela co říct, když dostala nápad, že by se měla zeptat Filipa, jestli vše probíhá podle plánu. Nerada by, aby se tu teď promenádovala tetička. Napadlo ji, že mu dá ještě nějaký úkol, aby její volání dávalo smysl.

Zatímco se Jana v tichosti otírala a přemýšlela, tchýně se otočila na podpadku a vracela se skrz sál k telefonu. Jana viděla její záda a vsadila vše na tento moment. Vytáhla z kapsy telefon, ale nechtěně zmáčkla zelené tlačítko svého starého mobilu a nabídlo jí to poslední volané číslo. Sice ho nechtěla, ale najednou to byla sice zoufalá, přesto však okamžitá možnost. Poslední volané číslo bylo kartářky Hany a Jana ho potvrdila, takže vyzvánění začalo ihned.

°°°°°°°°

Hana měla celé dopoledne velice špatný pocit z toho, že nechala Fejka v situaci další nejistoty a rozhodování. Měla sice jeho číslo, nic jí však do jeho rozhodování nebylo, ale cítila se mizerně. Právě si vykládala karty a zkoumala Fejkovu situaci, když mobil zazvonil. Okamžitě ho zvedla a zaslechla velice nečekaný hlas i slova: “Pomozte mi, chce mi ublížit, drží mě tady…“ A pak nic, ticho.

Hana se rychle dívala, kdo jí volal, protože předtím se podívat nestihla. Byla to Jana, což bylo alarmující až děsivé, protože ona se přece bála toho, že tchýně je psychopatka a že by se něco mohlo stát. Ale kde ji drží? Nebo co se stalo? Hana o ní nevěděla více, netušila, jaké má Jana příjmení, ani kde bydlí. Jediné, co věděla bylo, že mívají stánek v Holešovické tržnici a tam Janu poznala.

Vzala mobil, zkusila vytočit její číslo, ale bylo již nedostupné. Hlásit to policii bylo asi hloupé, protože neměla v ruce nic a byla jen kartářka, která se bála. Najednou ji napadlo zajet do tržnice, aby se pokusila vypátrat, jak se tchýně jmenuje a kde bydlí. Když bude mít štěstí, podaří se to a mohla by tam zajet…