„Nevadí, že jsem si to rozmyslela? Já na něco myslela a teď bych raději otázku změnila. Já teda začnu znova, jo?“
Hana pokývala, že je to možné a že samozřejmě může. Ale sama začínala mít obavy, jestli se v tom všem pak vyzná, protože z Jany doslova vyzařoval chaos a strach. Hany se však začala zmocňovat i zvědavost, co asi ona prožívá, když se tak děsně bojí. Možná se vše i dozví, Jana vypadala sdílná a nejspíš se potřebovala někomu svěřit.
Jana poctivě, pomalu a dost nešikovně paklík míchala. Pak sejmula malé množství karet dle instrukcí, které dostala a Hana je pak rozložila, jak měla ve zvyku.
Na první pozici všeho byla karta Ďábel, z čehož měla Jana největší strach a hned začala jančit, že to věděla.
Hana ji musela uklidnit, že není třeba se unáhlovat, že se Ďábla třeba jen sama bojí a proto je ve výkladu zobrazen. I Hana se ze všeho trochu vyplašila, takže nejdříve Janě vysvětlila, že karta nepočítá s tím, že bychom se setkávali se skutečným Ďáblem, ale může to znamenat i manipulace, teror, lži, podvody, zvrácený sex, úchylky a spoustu jiných věcí.
Ostatní karty byly jakési divné, připadalo jí to všechno nesourodé, vykonstruované a nenormální. Výklad se hemžil až příliš meči a pak kartami z Velké Arkány, jako je Velekněz, Smrt, Císařovna, pak královna mečů a nouze, nebo strach z nouze. Hana tomu nerozuměla, ale nevěděla co říct. Takže strach z tchýně… zmiňovala se, že má z ní strach a že v jejich domácnosti vládne.
„Říkala jste předtím, že máte strach z tchýně, ona by mohla být tato a možná v negativním smyslu i tato karta. Taky královna mečů by na ni mohla sedět. Vypadá to, jako když jste obklíčená zlem, jak mě teď napadá a bojíte se bídy. Mohu vědět otázku, abych z karet poznala odpověď?“
„Ptala jsem se, jestli mi jde o život,“ řekla Jana a sklopila oči.
Sakra, pomyslela si Hana pro sebe. To mi byl čert dlužnej. Měla docela zlost, protože čekala, že bude řešit dámičky a jejich milence, makléře, kteří doufají v zisk z investice, holky, co jsou zamilovaný do kluka, nebo něco lehkého, kde o nic moc nejde. Ne takové horory. Na tohle odpovědět nedokáže. Bude si s ní muset normálně promluvit nebo bude muset taktizovat.
„Poslyšte, to je hrozně vážná věc, mohla bych teď říct, že o život nejde a kdovíco všechno, ale to si momentálně nedovolím. Ani vám neřeknu, co byste měla a neměla dělat, protože nevím, v čem žijete a jestli problém nestojí úplně jinak, než ho momentálně stavíte vy. Poradím vám, ale tentokrát budou potřeba karty až později. Jestli nevadí, řekněte mi proč a koho se bojíte. Třeba potřebujete jít na policii a ne za kartářkou,“ zkusila to s upřímností Hana, protože se necítila vůbec schopná něco z toho vyluštit a bylo jí Jany trochu i líto, když vnímala její strach.
„Dobře, snad vám to stihnu říct. Já bydlím u tchýně, teda samozřejmě i u tchána, ale ten není důležitej. Zlá je ona. Od té doby, co tam bydlím, je to čím dál horší. Nevěděla jsem to na začátku, s Milanem jsme spolu začali chodit už na střední škole. Já byla v Praze na intru, on dojížděl. Prvně jsem s ním nechtěla chodit, připadal mi vedle jiných kluků nezajímavej, nudnej, ale když jsem se spálila s jedním a pak dalším frajírkem a to dost, tak jsem si Milana nakonec sama vybrala. Právě kvůli tomu, že není stejnej jako oni.
Byl to takovej slušnák, kluk z vesnice, ani jsme na sebe neměli moc čas, protože musel být pořád doma kvůli práci na baráku. Hodně pěstují zeleninu, mají pole a velkou zahradu a ona to tam řídí. Je jí přes šedesát, měla ho pozdě, ale on je nejmladší syn.“
„Co vám dělá, že se jí bojíte?“ skočila do řeči Hana.
„Ona je hrozná fanatička. Nevěděla jsem, že je u nich víra na prvním místě. Ze začátku to nebylo tak vidět, nebo to přede mnou maskovali, nebo já nevím. Já věděla, že Milan je věřící, ale to mi připadalo spíš jako příslib toho, že by mohl být slušnej, že bude mít nějaké zásady a že budu mít určité jistoty. Ale u nich je vše úplně jinak. Celý dům jakoby ovládalo zlo, ale já už to vidím všude a proto nevím, jak dál, nebo jestli třeba neblázním já.“ Mluvila zadýchaně Jana.
Hana se na ni dívala a zkusila si ji představit jako mladou studentku, která začala chodit s venkovským klukem z věřící rodiny. Samozřejmě, že to ještě existovalo, to jí bylo jasné, ale sama zkušenosti s takovými lidmi neměla a tak nevěděla, co to o Janě vypovídá.
„To mu dovolili? Jestli jste byla nevěřící, jakto, že jim to nevadilo?“
„Já to taky moc nechápu. Vypadá to, jako kdyby mu na chvíli povolili uzdu, aby si mohl někoho najít. Máma mu sice říkala, že se má chovat správně, ale stejně ho najednou začala pouštět na noc a přitom netajil, že začal chodit s holkou. Sice si vymyslel, že bude spát u kamaráda, ale najednou to šlo a ještě mu máma dávala peníze, aby měl na útratu. Je na prachy a najednou mu dávala na každý víkend tisícovku. Prostě se na tu dobu změnila, jako kdyby potřebovala hocha poslat do světa, aby přivedl nevěstu.
Když jsem k nim poprvé přišla, nebyla mi sice sympatická, ale několikrát mi nahlas přede všemi řekla, že si na sebe určitě zvykneme a budeme si rozumět a že si děvče vždycky přála, protože měla jenom tři syny.
Všichni se tvářili spokojeně, cítila jsem se tam vlastně vítaná až moc. Já jsem myslela, že si ještě budu trochu užívat a že půjdu na vejšku, pokud se dostanu. Ale přišla jsem do jináče. Nechali mě i dodělat maturitu, to jsem ještě stihla.
Když byla svatba, všude mě představovala, zařídila svatbu v kostele, ale k tomu stačilo jen málo, protože pokřtěná jsem byla. Ale už tenkrát jsem byla jak páté kolo u vozu, pořád jen říkala, jaká jsem nevěstinka a všichni jí to žrali.
Všude se se mnou ukazovala, ale mojí mámě zařídila raději odvoz, aby se tam moc nezdržovala. Bylo jí špatně, ten den dokonce ještě hůř. Byla hodně nemocná, čtvrt roku po svatbě zemřela. Ale ona tam chtěla být, i když se cítila zle. Než se ale nadála, tchýně halasně všem oznámila, že maminka nevěsty odjíždí a že je to všem moc líto a najednou tam byl přistavenej vůz, dokonce i megavýslužka a nějaký svatební dary, které si má odvézt, protože je prý máme dvakrát a nepotřebujeme je. Máma se na mě koukala úplně zmatená a skutečně nasedla a odjela. A od tý doby jsem věděla, že něco je blbě, že jsem v pasti.
Školu jsem dodělala a hned potom zařídili moje stěhování k nim. Také jsem musela začít chodit do kostela, protože když viděla moji neochotu, hned se začala modlit za odpuštění a prý aby dítě bylo zdravé a nebylo trestáno za hříchy otců. Tím myslela matek, protože hříchy svého syna neřeší.
Teprve jsem začala vnímat, že všude jsou svatý obrazy, nebo alespoň kříže, na které se může hned obracet a mluvit na ně, když se křižuje. Předtím jsem to neviděla. Nemají starý dům, nebo staré zařízení, jako jsem to vídávala u babičky na vesnici. Oni mají uvnitř vše moderní, mají dost peněz a ty obrazy a sochy a kříže na zdech jsou také jakési modernější. Prostě jsem je předtím tolik neregistrovala, vypadají jinak. Až později mi došlo, že jsou všude. Ve všech místnostech, kromě záchodu a koupelny. Ale v koupelně už visí cosi jako anděl, i když… třeba ne.“
Hana přistrčila sklenici s vodou Janě, protože asi nevěděla, že je nachystána pro ní.
„A udělala něco konkrétního, proč myslíte, že jde o život?“
„K tomu se dostanu. Ale poprvé to snad bylo, aby mě vylekala, nebo já nevím. Spadla jsem ze schodů, protože tam něco bylo položeného, ale ona mi hned pomáhala na nohy a nic se nenašlo…, ale já jsem cítila něco měkkého pod nohou, proto jsem nedošlápla a spadla. Lekla jsem se, že je to kočka.“
Náhle se ozvala rána, v kuchyni praskla stowattová žárovka, střepy narazily do kachličků za dřezem a spadly podle zvuku do něj.
„Panebože, já se lekla,“ řekla Jana a ruku si držela na hrudi, jak byla vyděšená.
Hodně se však lekla i Hana, ale přeci jen jí to nepřipadalo až tak hororové, protože zjevně musí být něco s lampičkou, napadlo ji. Teď ale střepy zametat nebude, aby své vyprávění mohla Jana dokončit. Světlo v místnosti ještě bylo, Hana jen rozsvítila další lampu v předsíni, aby ho bylo více.
„Tééééda, teď mi něco kvůli té prasklé žárovce došlo. Ona mě možná strašila už jako těhotnou, ale to používala jen takové neškodné strašení. Ke skutečným útokům došlo, až když dítě bylo narozené. To už totiž mohla, protože ona o potrat nestála. Dítě chtěla.“
„Co udělala?“ zeptala se Hana docela už zhrozená, protože to vypadalo podle jejího soudu vážně.
Máme u domu takový sklípek, je to vlastně jen bývalá prádelna. Není tam moc schodů do hloubky, snad jen čtyři. Ale dole je v létě chladno a je tam také mražák a zelenina. Jednu dobu, když jsem chodila pro brambory nebo pro něco na vaření, buď zhaslo světlo, nebo právě praskaly žárovky. Ale co bylo horší, já se dotkla mražáku a probíjel elektřinu. Ale nikomu jinému se nikdy nic nestalo. Jen když mě tam ona poslala a nikdo nebyl doma, tak se to stávalo.
„To mohla být náhoda.“
„Pochybuju. Dokonce to tam chlapi proměřovali, jestli je vše v pořádku a bylo. Ale když jsem dostala skutečnou ránu, to bylo jednou, donutila mě kleknout s ní před obraz Panny Marie a modlit se za odpuštění, že jsem byla hříšná a v hříchu počala své dítě. A pak už byl ve sklepě klid. Ale od té doby se taky modlím, kdykoli mě donutí. Vlastně pokaždé, když se něco stalo, využila situaci k tomu, abych se s ní musela modlit a cítila se vinná a trestaná. Pak byl zase chvíli klid. Na tu elektřinu jsem zapomněla.“
„Třeba Vám nechce ublížit, jen navozuje situace tak, abyste se stala hluboce věřící, jako ona.“
„A vám to připadá normální?“
„Ne, to jsem ještě nikdy neslyšela. Jestli to na vás rafičila ona, tak jednak musí být dost šikovná a pak dost šílená.“
„No, to je a to jsem teprve na začátku.“
Hana pokývala hlavou, a protože nevykládala karty, zapálila si cigaretu. Nabídla Janě, ale ta se jen ušklíbla.
„Myslíte si, že bych mohla kouřit? Ani teď bych nemohla, protože by mě pravděpodobně malá práskla, až by ze mě cítila kouř. Ale to není podstatný, kouření zrovna není problém.“
Hana opět vážně přikývla, vyfoukla kouř stranou a čekala, co bude dál…
