Vomáčková vedla kolo jako vždy a nenechala Chytrolínovi ani chvilku pro adaptaci v nečekané situaci.
„ A co tě to prosím tě napadlo s tím jménem?“ Vyzvídala hned a takticky přešla na tykání.
Na to Chytrolín neměl odpověď i když tušil že se ho lidi ptát budou. Zkusil mlčet, jakože to nebyla otázka, ale jen takové povídání. Měl vypozorováno, že mnohdy je to jen povídání, nebo lidé sami často zapomenou na jimi položenou otázku.
„Chyť prosím tě vzadu to kolo, ať to nemusím sama zvedat“ Řekla nečekaně Vomáčková a začala bycikl tahat přes pár kamenných schůdků vedoucích k malé boční brance hřbitova. Snažil se rychle udělat co říká, ale vypadla mu z ruky kytka aksamitníků. A protože nechtěl pustit kolo a Vomáčková táhla jak soumar, ještě se mu podařilo na kytku šlápnout.
„ No podívej se co děláš,“ obořila se na něj Vomáčková hned. Ale bylo už pozdě.
Chytrolín pustil kolo, ohnul se pro kytku a nemotorně začal rovnat pár zplacatělých květů. Vomáčková mu vytrhnula pugét z ruky a dělala rychle to samé co dělal on, dávajíce mu najevo, že by to ještě více dolámal.
„ Tak dem, tady to máš“
Stará okovaná branka silně zavrzala, dvě babky na hřitově zvedly zvědavě hlavu, aby se podívali kdo jde mezi hroby. Chytrolín nevěděl jestli si má jít po svých, nebo má doprovázet Vomáčkovou. Samozřejmě o to nestál, ale věděl, že ona ho stejně bude pronásledovat. A tak si nejistě odkašlal a řekl:
„Tak já teda jdu za našima“
„ Jo jdi, já se tam pak přijdu podívat“ Řekla Vomáčková, jako kdyby jí do toho něco bylo.
Chytrolín šel rovnou k hrobu, kde spočívali jeho rodiče. Nerad chodil na taková místa, snadno přebíral cizí strachy a na hřbitově se to negativními pocity jenom hemžilo. Trochu se bál duchů a strašidel, i když je nikdy neviděl ale někdy něco divného cítil. Rychle zvednul převrhnutou vázu s uschlými květinami, skočil ke studni pro vodu, umyl si zároveň ruce a pak naplnil vázu čerstvou vodou. Do ní hned vložil květiny a už by se rád pakoval, když si vzpomněl na Vomáčkou. Tolik se chtěl jít dnes projít kolem zahrádek aby potkal školnici a místo toho je zde. Ruce, které měl mokré od vody ho studily a musel myslet na to, že voda na hřbitově není asi moc dobrá. Raději by šel už domů se opláchnout, také vlasy měl stále rozcuchané od větru a nyní se mu již nechtělo uhlazovat si je špinavýma rukama od hřbitovní vody. Samý problém.
Vomáčková, jako by tušila že Chytrolín chce zmizet, omrkla na svých hrobech jen to nejnutnější a šla rychle k hrobu Chytráčkových.
„ No vidíte to,“ říká těm mrtvým pod kamennou deskou.
„ Tak řekni, proč jsi to udělal a nechal sis změnit jméno. Chudáci rodiče se v hrobě musej vobracet“
Chytrolín se díval do země, ruce držel mírně od těla, aby se nedotýkal oblečení a stále si uvědomoval své vlasy divoce vlající ve větru.
„ No tak, pošťačka mi to říkala, že máš změněné jméno a chodí ti obálky s jiným jménem a máš i jiné jméno na občance.“ Mluvila neodbytně Vomáčková.
„ Když já jsem chtěl, abych nebyl vychytralej.“ Pípl tiše Chytrolín i když zároveň věděl, že jí nemusí odpovídat a nejedná se o policejní výslech.
„Jak vychytralej? Jakej v tom je rozdíl, jestli Chytráček, nebo Chytrolín? To je prašť jak uhoď.“ Burácela Vomáčková tak, aby dobře slyšely i babky opodál, které už vše pečlivě monitorovaly.
„Chytráček se používá v případě, že je někdo vychytralý. To znamená prohnaný, protřelý, mazaný, ale slyšel jsem i vyčůraný.“ Vysvětlil odvážně on.
„No a co? A proč sis pro Boha dal jméno Chytrolín? Když už jsi to měnil?“
Chytrolín na to ale odpovědět nechtěl, trochu se kousal do rtů a zarytě mlčel. Nakonec ho napadla spásná myšlenka, že použije slovo, které si připravil na procházku.
„ To je redundantní„ řekl odvážně Vomáčkové i když si byl vědom toho, že slovo přesně nesedí.
„ Cože? No ty seš teda číslo.“ Kapitulovala Vomáčková raději.
A jako zázrakem, skočila další odvážná myšlenka do hlavy Chytrolína.
„Jsem svérázný.“ Rozzářil se Chytrolín z toho, jak mu to skvěle vyšlo a mohl použít dokonce i druhé připravené slovo. A to dokonce při rozhovoru s Vomáčkovou, která mluví vyloženě nekultivovaně.
„To teda seš. Jen co je pravda.“ Pronesla Vomáčková a zavěsila se do Chytrolína, protože tušila, že on chce již odejít a to se nemělo stát. Ráda se totiž procházela mezi hroby a vyprávěla o tom, jak pochovala tři muže a jak je tu pořád osamocená.
Chytrolín neměl hřbitov rád hlavně pro to množství křížů a morbidně vypadajících Kristů. I Vomáčková měla na krku kříž a tohle Chytrolín opravdu nechápal. Připadalo mu zvláštní, že lidé uctívají kříž , jako symbol smrti a umučení tak hodného člověka. Připadalo mu to zvrácené tak, jako kdyby Vomáčková na krku nosila malý traktrůrek, který zabil jejího prvního manžela.
Když vyjmenovala všechny údajné choroby svých mrtvých mužů, zadívala se významně na Chytrolína a řekla: „ A ty vypadáš takovej zdravej, jak je to možný, že tobě nic není… tedy kromě tý zaostalosti?“
Nečekala ani na odpověď, pustila u branky chudáka Chytrolína a usedla na své odložené kolo hned za zdí.
Chytrolín měl radost, že jeho muka skončila a měl taky radost, že své tajemství o svém jméně neprozradil. Vomáčková vyrazila po staré pěšině podél hřbitovní zdi, prý přivezli čerstvou uzeninu i když ona miluje utopence. Chytrolín nevěděl, proč mluvila o utopencích, ale už jí moc neposlouchal. S potěšením myslel na své záhadné jméno, pro které ho kdysi inspiroval vlastní tatínek tím, když řekl: „ Chlapče z támhle toho pána si vem příklad, to je nějakej chytrolín z Prahy a všichni tu skáčou jak on píská a nikdo si na něj netroufne.“ A tak měl Chytrolín slovo chytrolín rád a považoval jej za velice mocné slovo.
Když Vomáčková zmizela, Chytrolín špěšným krokem vyrazil zpátky k domovu, aby si mohl umýt své ruce a učesat rozcuchané vlasy. Cestou myslel na onoho chytrolína, který byl prý spisovatelem, ženy se okolo něj motaly, smály se na něj a vypadaly šťasné. I Chytrolín chtěl být šťastný a dnes mu všechno pokazila Vomáčková. Tolik si přál zajít za školnicí, ale možná to ještě vyjde…
