Popadla jsem pytel s oblečky a vyrazila k sousedům. Připojila se ke mně i Markétka a když jsme se dozvonily, bylo nám hned otevřeno. Myslela jsem, že někomu jen předáme pytel s oblečením apůjdeme, ale oni se ve dveřích různě střídali, až nakonec přišla babka, tedy jakési kápo rodiny. Ukazovala mi rukou, ať jdu dál a hned po převzetí pytle se mě ptala, jestli nemám nějaké „Peňažky“ . Nejdříve mě nenapadlo, co slovo peňažky jsou a když mi to došlo, stejně jsem nechápala. Naopak, já jí přinesla pytel věcí, za které by mi také mohla dát pěňažky, ale o to jí zjevně nešlo a já z její reakce byla docela zmatená.

     Protože jsem neměla čas více se zdržovat a vlastně jsem dovnitř šla jen proto, že jsou to moji sousedé a nehodí se pohrdnout pozváním na kávu, nechala jsem si uvařit jen malé kafe, které rychle vystydne. Čas jsem měla tak maximálně dvacet minut, jinak bych docela jistě spálila večeři v troubě.

      Stará mama nás tedy pozvala do kuchyně a já jen koukala. Jejich bydlení bylo oproti tomu našemu opravdu pěkné. My jsme doma živořili bez peněz, bez tepla a bez jakékoli pomoci. Nevím, kde na to vzali oni, ale všichni byli oblečeni jako v létě, protože uvnitř bylo vedro, nebo alespoň mě začalo být horko hned. Rozhlížela jsem se, kuchyň byla velmi malá na ten provoz, ale nejspíš to zvládali. Na plotně byly obrovské kastroly proti těm našim, ale když se vaří pro dvacet lidí, je to jasné. Právě byli po večeři, jedli ovocné knedlíky z našich jablek. Ještě mi to bylo připomenuto, protože já už zapomněla, že jsem jim ta jablka dávala. Zajímavé bylo, že nám ta stará cikánka sice nabídla jídlo, ale z použitých talířů a vlastně to, co zbylo rozkousaného. Pohostit nás chtěla tím, co bylo nedojedené a odložené na stole. Já okamžitě odmítla, ale ona vzala talíř s jedním celým a druhým rozkousaným knedlíkem a ten položila před Markétku prostě tak, jak po večeři zůstal někým rozrýpán. Nekecám, měla z nějakého důvodu potřebu otestovat, co si necháme líbit, jiný záměr v tom nevidím, protože není blbá a ví, že tohle normální zrovna není.

       Já, když jsem si to uvědomila, jsem se zarazila, nereagovala jsem naprosto nijak. Jediné na co jsem čekala, byla reakce Markétky. Natolik mě to vyvedlo z běžného zdvořilostního chování, že jsem jen koukala a nechápala, jak toto může udělat. Markétka sice koukala na knedlíky mlsně, nebo chtěla ukázat zájem, protože jsem ji učila se chovat k lidem vstřícně, ale také se zarazila a do rukou nevzala ani příbor, který jí byl položen na talíř.

       Po chvíli ticha, která mi připadala jako krátký mentální souboj, ona nevydržela a zeptala se Markétky, jestli chce naložit knedlík na čistý talíř. V kuchyni už v té chvíli byla jedna větší holčička, oblečená jen v kraťasech a tílku, která chodila s Markétkou do družiny a naložila knedlík s máslem a kakaem na čistý talíř pro Markétku.

      U okna létala moucha, takové vedro v baráku bylo, což mě v danou chvíli opět zarazilo. Aby toho nebylo málo, začalo mi rodinné kápo vyprávět, že mají dokonce problém s vosami někde nahoře, protože asi nezmrzly. Nevím, jestli je možné, aby v únoru byly nějaké vosy aktivní, ale možné je asi vše a vedro tam měli jako v létě, tak proč ne. My jsme doma vosy ani mouchy neměli a voda v koupelně nám tu zimu zmrzla několikrát, protože zeď, u které byly tažené trubky, silně promrzala a my se nestačili divit, když ráno po mrazivé noci netekla voda.

       Návštěvu jsem se snažila rychle ukončit, bleskově jsem vypila kafe, Markétka knedlík stihla jen ochutnat a já se zvedla. Při odchodu se mě cikánka ještě jednou zeptala, jestli nemám peníze a já řekla, že ne, protože nemám ani pro sebe dostatek. Vypadla jsem z toho vedra na ulici a když jsem se vrátila domů, byla jsem jak praštěná palicí. Každou chvíli k nám chodí o něco žádat, ale oproti nám se opravdu mají jako čuníci v žitě. Doma jsme chodili nabalení, protože zima byla pořád, a když jsme se chtěli vykoupat, ohřívala jsem vodu na sporáku a půl dne vytápěla koupelnu plynem, abychom tam nemrzli. Nedostávala jsem od státu nic, protože jsem neměla na nic právo. A protože práce není a na pracáku mi řekli, že na podporu nemám nárok (neměla jsem na placení sociálního), živila jsem se chabě výrobou dekorací, protože to bylo lepší než nic. A když jsem měla živnosťák, neměla jsem zase právo na žádné sociální dávky. Prostě začarovaný kruh, kterého jeden využít umí a druhý ne. Já bohužel patřím k těm nepraktickým.

       S pytlem oblečků a dětských bot jsem asi byla trapná, i když jedna z cikánek, myslím, řekla díky a pytel někde v baráku zmizel. Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří mluví o jiných rasách zle, vlastně ty kecy nesnáším a pokud jsem něco někde řekla, byl to jen slabý odvar toho, co je běžně slyšet. Když jsem viděla, co jsem viděla a vrátila se domů, opravdu jsem byla vykolejená a došlo mi, že já u státu nemám žádné zastání a jediné, co ho zajímá, abych vysolila to, co dlužím ještě z podnikání. Nejdříve já musím zaplatit vše státu, aby stát pak dal například podporu v nezaměstnanosti mě. Má to smysl, ještě se nějak angažovat a na něco čekat? Kdyby se tak dalo utéct z tohoto systému, to ale také nejde a mě nezbývá než přivyknout na myšlenku, že dluhy za zdravotní a sociální nikdo nikdy za mě nezaplatí, takže nebudu mít nárok nikdy na nic a měla bych raději brzo zemřít, abych se pak netrápila někde pod mostem.

      Byly to jen mé úvahy, ale sousedé mi předvedli, co jsou to nastavené ruce k braní a berou pořád, dokud někdo je ochoten dávat. Dal jsi mi tohle? Tak mi dej ještě tohle a taky tamto. Zdá se, že s tímhle nemají problém, zatímco já jsem vychována v duchu, že když někdo udělá laskavost mě, já bych měla udělat totéž. Byla mi ale nabídnuta káva a a Markétka dostala nepoužitý knedlík. Možná to byla ta laskavost z jejich strany a nyní jsem na řadě zase já.

       Po této zkušenosti, musela jsem zrovna na finanční úřad do okresního města a shodou okolností jsem šla kolem sociálky. Napadlo mě, že to konečně udělám a půjdu se zeptat, jestli by měli pro mou životní situaci nějakou radu či pomoc. Peníze jsme měli akorát tak na jídlo, dřevo došlo a zima ještě neskončila. Váhala jsem jen chvilku, rozhodla jsem se konečně překonat svůj stud a jít se zeptat, jestli mám právo na nějakou pomoc.

      Vyslechly mě tři úřednice a nevěděly co říct, protože podle zákona jsem na žádné dávky neměla nárok. Svou situaci jsem celkem důkladně vysvětlila a jediné, co jsem pochopila, že musím lhát a taktizovat, pak mám šanci získat nějaké částky. Například bydlím v domě svého otce, který dům oficiálně koupil, ale musím to udělat tak, abych byla v situaci, že někomu budu platit nájem. Takže, když přistoupím na lhaní, mám šanci ze státu něco vyrazit. Mohu také asi tvrdit, za otec Markétky s námi není a nedává nám peníze. Tím pádem budu moci získat hmotnou nouzi pro sebe a malou, ale živnostenský list mít samozřejmě nesmím, protože se předpokládá, že vydělávám více jak 12000 měsíčně. Na dávku mám nárok jen jako nezaměstnaná, ale já nemám právo ani na podporu v nezaměstnanosti, takže nesmím dělat nic, pak mám nárok na tu dávku v nouzi a tak dále.

      Hlava mi šla z toho kolem a pak mi řekli, že existuje možnost oddlužení, ale to zase musím mít několik let pravidelný příjem a to já nemám, takže šanci na oddlužení také tím pádem nemám. Tyto informace neměly oficiálně, jen o tom slyšely v televizi, ale vyznělo to tak, že šanci na oddlužení (ať už ty dluhy vznikly různým způsobem) mají ti, co berou pravidelný příjem a soud to schválí a věřitelé s tím souhlasí. Já v takové situaci nejsem, věřitelů mám více, dluhů více a pravidelný příjem několik po sobě jdoucích let je téměř utopie. Takže špatný, ani tudy pro mě cesta nevede.

       Nemělo smysl dál to poslouchat, vrátila jsem se domů totálně zmatená ze všech těch možností či spíše nemožností a věděla, že na tohle prostě já nemám. Buďto si sama nějak vydělám a dostanu se z toho, nebo mám smůlu a budu za hranicí bídy už na trvalo. Čas pomalu běží, vydržím ještě pár let, než dítě bude dospělé. Jak to dopadne se mnou, bylo ve hvězdách.

 Aby mi to všechno ještě více došlo a nějak jsem to všechno nepřehlédla, záležitost s pokousaným psem, našimi sousedy a mým nedostatkem peněz se zajímavě sešla v jednom časovém bodě.

       Úřednice z komise mi zavolaly, že se přijedou podívat na místo činu i když jsem jim kreslila plánek tří domů v naší ulici, kde před prostředním domem došlo ke zranění mého psa. Nic složitého, ale chtěly to vidět a měla jsem se zeptat sousedů, jsou-li ochotni něco odsvědčit, když to viděli. Zkusila jsem se zeptat, ale z oken na mě pokřikovali, že nikdo nic neviděl, všichni měli plné ruce práce. Minule mi stará paní tvrdila něco jiného, ale to se dalo čekat.

       Hned po té, pěkně za čerstva, přišli mě požádat zase o peníze, ale já řekla, že nemám ani pro sebe a k tomu se nachomejtla malá Markétka. Protože u branky stála i holčička, se kterou chodí do družiny, Markétka ve své dobrotě zahlásila, že má stovku v kasičce a že víc nemá. V tu chvíli jsem nezasahovala, ona jim svou stovku půjčila a oni zase odešli. Nevrátili to, jak slíbili, nepřinesli to ani za týden, ani za měsíc a dokonce ani tehdy, když přišli pro prachy znova. Jednou to zašlo tak daleko, že se mě ta nejstarší z nich pokoušela obelhat a vymámit ze mě peníze lstí. To už jsem se rozzuřila a třískla brankou od baráku tak, že jsem ji málem vyrvala z kamenné zdi, ve které je ukotvená. Vzteky jsem pak zryla půl zahrady, někam jsem tu energii musela vrazit. Ve finále jsem pak třískla rýčem doprostřed zahrady a šla domů.

       Po těchto dnech, přišel mi z ničeho nic jakýsi verdikt vyšetřující komise, ale ten jsem také moc nepochopila. Z komise, u které vše původně řešili a dokonce se jeli dívat na místo činu, mi nepřišlo nic. Ale celou záležitost nějak záhadně postoupili jinému odboru a od nich mi přišlo, že jsem se dopustila týrání zvířete a to tím, že jsem nedbalostí způsobila možnost jeho ztýrání jiným psem a za to mám zaplatit pokutu dva tisíce korun a navíc už mám u nich vroubek pro příště. Kdybych ještě jednou někoho někde ztýrala, asi bych šla bručet do kriminálu, nebo já nevím, jak by se mnou zatočili.

       Myslela jsem, že to se mnou praští. Nechtěla jsem peníze po majitelce pitbula, já bych jen ráda, kdyby tak nebezpečný pes nosil raději košík a nemusela jsem se bát, že jednou uteče a bude průser. Dámy od komise byly zjevně na mé straně, pamatovala jsem si přesně, jak celou situaci hodnotily. Něco se ale muselo stát a původní spis vyšetřovací komise jakoby náhle ani neexistoval. Nicméně dle zákona úředníci pravdu měli. Já umožnila ztýrání psa, kdyby mi neutekl, nedošlo by k jeho ztýrání jiným, lehce zabijáckým plemenem. Co se asi honí hlavou lidem, kteří měli pokousané své děti? Myslím, že si to dovedu představit, nebo alespoň obrazně. Naštěstí se mi něco takového nestalo, stačila mi však i tato zkušenost.


       Zatímco já se večer na fóru mezi známými rozčilovala nad patálií se psy, kamarádka právě prohrála soud za 70 tisíc, kde se s jednou lidskou krysou soudila o svůj vlastní pozemek, o který jí ta krysa obrala. Jistému pánovi se podařilo využít malé šikovné smyčky v zákonech a vše mu vyšlo. Už neměla svou zahradu u svého rodného domu, na které pracovali několik generací. Zdánlivě nic tomu člověku nenahrávalo a přece naprosto v pohodě vyhrál soud a nečekal ani na nabytí právní moci rozsudku a už kácel její stromy a její plot. A nikdo a nic ho nezastavilo. Stačilo, že pozemek chtěl a našel nepatrnou a v podstatě nelogickou trhlinu v jakýchsi starých pozemkových záležitostech a vítězství bylo doma.

       Tenkrát jsem seděla na schodech a cítila se blbě nejen v domě, ale už i v celé vesnici. Měla jsem najednou silné puzení odejít a hledat jiné místo k žití. Markétka měla potíže s jednou spolužačkou, holka byla příliš drzá a zlá a já nevěděla, jak jí pomoci i když jsem se snažila. Já sama začala ztrácet odolnost, zatím jsem však vedla řeči, které měly Markétce pomoci ustát útoky nevychovaných a útočných spolužáků.

       Protože na jaře jsme neměli na nákup dřeva, více jsme museli topit elekřinou, což se nepěkně projevilo při vyúčtování, které míváme v květnu. Něco jsem vydělávala, ale krize už byla v plném proudu, nedalo se čekat žádné velké zlepšení a tak jsem si hýčkala myšlenky na to, že musím vypěstovat hodně zeleniny a brambor a stát se prostě méně závislá na okolí. Dokonce jsem si říkala, že dokud mám zahradu, mohu si jídlo prostě vypěstovat, takže mohu být ráda alespoň za to, když v ničem jiném se mi nedaří.

      Připravila jsem si hodně sadby, nachystala záhony a v druhé půlce května šlo vše ze skleníčku ven. Měla jsem radost, ale přišly vedra a tak jsem jednou zvečera začala kropit zahradu. Nebylo mi dobře, ale noční kropení zeleně mě vždycky uklidňovalo a navíc se mi začalo špatně dýchat a tak jsem si v té mlze z jemného postřiku docela libovala. Celá ta večerní až noční zábava skončila tím, že jsem omdlela a při pádu si rozsekla ret o starý hrnec, do kterého jsem plánovala sázet květiny. Skončila jsem na pohotovosti, museli mi sešít celý ret, ten byl totálně rozseknutý až k nosu. Na dovršení všeho, netrvalo to dlouho a spadla jsem z půdy, ze které jsem se skutálela dolů po schodech. Byla jsem jen otřískaná, ale chuť stěhovat se vystoupila do svého maxima.

       Jelikož jsem nechtěla chodit s čerstvou jizvou ven, byla jsem doma zalezlá jako krtek a více jsem klábosila se známými přes internet. Opět jsem nevěděla, jak dál a necítila jsem se dobře. Uvažovala jsem, zda-li nemám dokončit knihu, ale zase mě napadlo, že ještě není čas, že rozuzlení příběhu teprve přijde. V tomto divném rozpoložení jsem si listovala různými stránkami o permakultuře, různých nových odrůdách ovoce a zeleniny, když mi padl do oka název jednoho diskuzního klubu, který naznačoval, že se dozvím něco zajímavého o jakési bakterii, o které se právě v těch dnech často hovořilo ve zprávách. Tyto věci mě moc nezajímaly, ale když jsem znova a znova narážela na tu samou stránku, nakonec mi to nedalo a přihlásila se do klubu, který byl zřízen jen za účelem sdílení informací.

       Přečetla jsem si pár příspěvků, které se týkaly kvality výrobků v řetězcích, ale hlavním tématem byl videodokument, zabývající se výrobou potravin v masovém či globálním měřítku. Když jsem se na něj dívala a zahlédla v něm krávu, která má z boku břicha udělané dveře tak, aby bylo možné je kdykoli otevřít a nabrat z jejího bachoru vzorky natrávené potravy... řekla jsem spontánně: „Tak tady seš, ty svině“ a rozbrečela jsem se z přemíry hnusu, lží a zlodějiny, která za vším byla zjevná.

       Pak to šlo v rychlém sledu. Podívala jsem se na dokumenty o ekologii, finanční krizi, finančních derivátech a pokládání bank. O korporacích, hladomorech, vykořisťování levné pracovní síly a dětských otrocích. Následovaly pořady a stránky o geneticky modifikovaných plodinách, o ropě, energiích a všem, co bylo možné na internetu najít. Někdy jsem brečela, protože jsem věděla, že je to pravda. Jindy jsem tušila, že jde o podivně sestřihaný a zavádějící materiál, který mnohdy přehání a záměrně přilévá tak, aby v jiných podobných materiálech vyznělo vše nesmyslně a prázdně. Myslím si, že v tom obrovském množství informací, zachovala jsem si soudnost natolik, abych neulítla tam, kam jsem nechtěla.

       Na tento průzkum jsem se vydala začátkem léta, až do podzimu jsem hledala informace a srovnávala, když jednoho listopadového dne došlo na událost, kterou jsem popsala v začátku této knihy. Markétka zažila něco hnusného a já to zprostředkovaně prožila s ní. V té době jsem si byla už naprosto jistá, že na světě je vše jinak, než se nám předkládá. Samozřejmě, různá náboženství, vlastně všechna, hovoří o zlých silách a nějakým způsobem o nich informují, ale pravda o tom byla zjevně skrývána a to tak, že celoplošně a od počátku věků. A pravdu jsem nenašla ani v jednom z těch konspiračních videí, jen jsem si rozšířila obzory o tom, co vše je na světě podporováno a jakými způsoby je předkládána jedna lež a vedle ní lež jiného typu, aby bylo na výběr z více možností pro lidi jako já.

       Tenkrát mé pravé pátrání začalo, ale už nebylo možné používat jen rozum, zapojit jsem musela i své srdce a intuici. Schylovalo se ke konci roku 2011 a já se rozhodla, že když už se blíží datum, se kterým se mnozí ohánějí, celý rok 2012 zasvětím hledáním svých odpovědí na otázku: „ Co je vlastně pravda a jak to zde funguje?“

 

 zdroj obrázků:

http://th02.deviantart.net/fs70/PRE/f/2012/336/8/6/blue_flesh_by_une_vache-d5mu4ra.jpg

 http://fc04.deviantart.net/fs29/i/2008/114/2/8/Money_by_rudhthoronwen.jpg

 http://www.deviantart.com/art/Pigs-on-the-wing-117065398

http://fc03.deviantart.net/fs51/i/2009/335/5/f/Money_Trap_by_OpticalAddiction.jpg

 http://th05.deviantart.net/fs70/PRE/i/2012/364/7/5/the_olsen_gang_memorial_by_eintoern-d5poggk.jpg