Protože se malinko rozrušila a také trochu rozehřála, sundala si podzimní plášť a chodila jen v tričku. Bylo opravdu teplo, jít teď do tržnice bylo skoro i lákavé. Z Letenského náměstí zamířila dolů směrem na nábřeží a pak se rozhodla jít pěšky až do Holešovické tržnice.
Procházka byla příjemná, ale hlavně ji využila k analýze situace. Tak především, napadlo ji, že bude potřebovat i ty vizitky se symboly tajemna, protože hodně lidí u kartářky předpokládá něco takového. Prostě by jim obyčejné slovo konzultace nic neřeklo, ale obrázky s kartami budou působit jako vábnička. Potřebují mít pocit, že dojde k setkání s nadpřirozenem či duchovnem.
Dál, měla by nakoupit nějaké ty vonné orientální tyčinky. Sice jí připadají smradlavé, ale také se tím spousta lidí ráda do něčeho stylizuje. Možná přikoupit svíčky… to by mohlo asi stačit.
Zabočila mezi trhovce se zeleninou a hned viděla stánek, kde se prodávaly věnečky na dušičky. Pociťovala najednou nedostatek inspirace, nevěděla koho oslovit a kdo by mohl být dobrý kandidát na to, aby se stal jejím klientem.
Když se dívala okolo a nápad nepřicházel, najednou jí došlo, že se na lidi kolem dívá pouze jako na stádo jedinců, z něhož k ní mají skrze nějaké exempláře přitékat peníze. Jako kdyby každý kus na place měl svůj měšec s penězi a smyslem hry bylo, donutit neznámý počet kusů z davu otevřít svůj měšec a nasypat část peněz do měšce jejího. Místo aby si koupili třeba hroznové víno a nasypali peníze tomu bodrému zelináři, mají je teď nasypat jí. Samozřejmě, napadlo ji něco takového v jiné podobě už mockrát, ale nyní poprvé stála v situaci, kdy to prostě šla programovat, nebo jednoduše zařídit. Potřebovala vychýlit tok peněz ve společnosti v její prospěch.
Pomalu se procházela, postávala dál od lidí a uvědomovala si, že prožívá něco opravdu neobyčejného. Málokdo by jí teď rozuměl, měla pocit setkání s osudem, se svým předurčením nebo posláním. Ano, je dost možné, že toto bude její práce, bude lidem pomáhat s jejich problémy a zároveň jí to vydělá na živobytí. Vždycky byla jiná, tohle běžné pinožení jako by šlo mimo ni. Možná už měla na tuto cestu nastoupit dávno, nebo vše přišlo v pravý čas? No nic, dumání stačilo. Vydala se mezi lidi a poprosila svého, zatím bezejmenného ochránce o pomoc a inspiraci. A on jí skutečně okamžitě pomohl, však už se pod vlivem jeho myšlenek párkrát rozplývala.
Přistoupila ke starší babce prodávající věnečky ze sušených květin, která stála až u posledních pultů daleko za zelináři. Hana napadlo, že takové dušičkové zboží se snad už ani neprodává. Chvilku se dívala na věnečky, paní k ní hbitě přišla a už nabízela. Haně byla najednou nesmírně protivná, paní se jí vůbec nelíbila a zdálo se jí, že baba je na prachy jak dělaná. Ta by si sice vyvěštit nechala, ale ještě by během toho hlídala, jestli jí kartářka nekrade slaměnky. Cítila z ní hlad, jako kdyby celý svět byl jen o penězích a statcích. Aniž by v tom Hana cítila nějaký rozpor, posunula se dál a hladovou bábu hned ignorovala.
U dalšího stánku byla mladá žena s dítětem, která vypadala dost unaveně. Chvíli s ní klábosila o dětech a když z ní vypáčila přiznání, že je skutečně moc unavená, vytáhla Hana už klidně vizitku a nabídla jí možnost porady v obtížné osobní situaci. Mladá paní nebyla ani zaskočená, brala to jako zajímavou, možná i šťastnou náhodu a peníze asi měla.
Najednou měla Hana nápad podívat se do kanceláře nějaké pojišťovny. Když si vzala pár letáčků a tlustý zpocený chlapík v bílé košili se jí snažil něco vnutit, pořádně se na něj podívala a měla pocit, že on jede tak zvaně na doraz. Připadal jí jako pološílené zvíře zavřené v malé, sklem obehnané kleci, ve které mu téměř puká srdce. Bez jakéhokoliv úvodu rovnou vytáhla navštívenku a podala mu ji.
Chviličku koukal zmateně na vizitku, protože právě on měl za úkol vnucovat lidem ty své a tvrdit jim, že je konzultant a poradce ve finančních záležitostech. Proč chodí nějaká jiná pojišťovačka za ním? Napadlo ho v rozčilení, protože jiné poradce si už ani neuměl představit a začal v duchu běsnit.
„Ne, já tady nejsem kvůli pojištění, vy potřebujete řešit asi něco jiného a řekla bych, že dost urgentně,“ řekla pevně a dívala se mu do očí jako někdo, kdo ví víc. Kdo ví, co je mezi nebem a zemí.
„Nerozumím… myslím, že nevím co máte… co myslíte…“ koktal a sklopil oči, jako kdyby byl přistižen při defraudaci nebo masturbaci, nebo při čemkoli jiném, za co se leckdo hanbí.
„Jestli máte zájem, mohla bych vám pomoct. Věštím z karet.“ Dodala pro jistotu, aby jasně věděl do čeho jde.
„A kdy a jak bychom…. se mohli, kdybych teda… domluvit?“ zeptal se značně nejistě.
„Třeba hned,“ usmála se na něj.
„Samozřejmě nebudu vám věštit tady, to se nehodí, kdyby sem přišel klient. Na vizitce máte adresu a přijďte, myslím, co nejdříve.“
„Mohl bych dnes? Víte, že jsem se už díval na různé stránky, že bych někam zavolal na věštbu online? Ale nemohl jsem se k tomu kroku odhodlat,“ dodal s úlevou, že je už o této záležitosti rozhodnuto bez jeho přičinění, že to zařídil takzvaný osud, nebo to tak prostě mělo být.
Vytáhla naprosto nový diář, stoupla si trochu stranou k oknu, aby nebylo vidět, že diář je totálně prázdný a pracně nalistovala, protože nikde neměla ještě záložku.
„Mohla bych večer mezi šestou a devátou.“ Nabídla maximální rozsah, aby nevypadala trapně, že má čas až do půlnoci.
„Tak v sedm. V šest tady končím, stavím se rychle na jídlo někde po cestě a mohu být kolem sedmé u vás,“ sesumíroval on, zatímco si v duchu ujasnil, jak daleko asi bydlí.
„Dobře, takže kolem sedmé, půlhodina konzultace je za pětset, většinou se to dá stihnout, a když ne, načíná se další půlhodina.“
„Jo, v pohodě,“ řekl samozřejmě a zjevně ho cena nezneklidnila.
To je dobré vědět, pomyslela si pro sebe a odešla, zatímco si řekli jen rychlé „ Nashle.“
Když vyšla ven, rovnou zamířila zpátky k zelenině a nakoupila hromadu hroznového vína. Okolo sice létalo hejno mušek, ale vypadalo pěkné a čerstvé a ty mušky v tomto počasí jsou prostě nezničitelné.
Měla radost, vše probíhalo podle plánu a klienta má už na dnešní den. Je to dobrák, zůstane určitě déle než půl hodiny, takže litr má jasný a to za hodinu práce. Když mu poradí a on bude bezradný častěji, má z něj pravidelného klienta. Super.
Celá rozzářená rozdala ještě pět vizitek a dělala to tak lehce, jako kdyby o nic nešlo. Nechávala se vést svými pocity, ke komu má jít a co má říkat. Vše šlo jak na drátku, nebo jak po srsti. Neztrapnila se ani jednou, což ji opravdu překvapilo, protože si myslela, že určitě ne každý bude nadšený. Myslela si, že je dobrá, nebo že má šťastný den, ale vůbec ji nenapadlo, že její život a životy všech okolo jsou občas ovlivněné jedním nebo druhým směrem. A že zdaleka ne vše, co ji napadá, je plod její úžasné inteligence, vhledu či talentu. A že když vše klouže jako po másle, možná někdo velice zkušeně podmazává cestu, kudy ten dotyčný právě kráčí… a možná to ani není máslo.
°°°°°°°°°°
Pan Baránek, který momentálně vypadal jak růžové sele, seděl ve své skleněné kukani jako opařený, alespoň co se zjevu týkalo. Připadal si, jako když právě slezl ze sopky do chladivého stínu pralesa, protože představa, že konečně bude vědět na čem je, ho nesmírně uklidňovala. Konečně, brzo se dozví přesně, jaká je situace a tím se navždy zbaví té mučivé nejistoty, ze které už málem šílel.
Je zázrak, pomyslel si, že kartářka přišla právě teď, protože nemohl už vydržet snad ani o minutu déle a kancelář by jistě opustil, aby jel za „NÍ“. Byla to pekelné, užírat se stále tou nejistotou, když „ONA“ se možná válí s „NÍM“ a možná je šťastná a jemu se jen smějí, jaký je nebetyčný pitomec. Nepojede tedy nikam, dnes už to nějak přežije. Večer snad konečně bude znát odpověď. Ale pak… děj se vůle páně, jestli se to potvrdí, říkal si skrze zuby, protože nenávist, kterou zrovna pociťoval, byla jak brusné kameny, mezi kterými se válel on.
Samozřejmě si neuvědomoval, že od tragédie, kterou měl svým způsobem v kartách už nyní, ho dělí jen malý a nepatrný kousíček. A ten kousíček, to byl tenký hlas intuice, který mu řekl, ať žádné kartářce nevěří, protože jeho problém je v tom, že je opravdu vážně závislý a otevírá se již velmi nebezpečným a zlým představám…
