Démoni (na pokračování). DUCH ASSISI - dokument o zradě Papeže

Démoni (na pokračování). DUCH ASSISI - dokument o zradě Papeže

Tento dokument je už starý, ale zmíněný  papež možná bude prohlášený za svatého, což by byl zajímavý moment.

 

 

 

 

Štítky:

| | | | | | |

Lidé, kteří jsou trénovaní v terminologii katolické církve nejspíš vše znají, ale pro mě, jako pro laika v tomto oboru, je článek opravdu zajímavý i když nehodlám studovat další a další na toto téma. Článek sem vkládám kvůli neznalcům (jako jsem já) aby se lépe orientovali v tom, co se děje a dít bude.

 

Omyly Jana Pavla II.

gloria.tv

Ke kanonizaci Jana Pavla II.

Kardinálům a biskupům katolické církve

 

Zpráva z katolického tisku: „V rekordním čase dokončila římská diecéze přípravu první etapy kanonizace zesnulého papeže Jana Pavla II. obřadem v Lateránské bazilice (2.4. 07). Kardinál S. Dziwisz se vyjádřil, že si přeje, aby proces proběhl, jak náleží, bez jakéhokoli tlaku.“ Zpráva dále uvádí, že „papež Benedikt XVI. souhlasil se zahájením procesu blahořečení, aniž uplynula obvyklá doba pěti let od úmrtí dotyčného.“

My, řeckokatoličtí mniši z Pidhoreckého kláštera (Ukrajina), upřímně před Bohem a celou církví prohlašujeme a vyznáváme, že věříme v neomylnost papeže ve věcech víry a mravů, když učí „ex catedra“. Dále vyznáváme, že věříme v primát, což znamená, že papež je nástupcem apoštola Petra a viditelným zástupcem Krista na zemi. Primát a neomylnost papeže však neznamená, že v osobním životě se nemůže dopouštět omylů a vědomě či nevědomě svého Pána a Spasitele, Ježíše Krista, zrazovat (viz apoštol Petr – Mt 27,69n; Gal 2,11n). Vyznáváme také, že si ctíme papeže Jana Pavla II. za vše to dobré, co se snažil učinit pro církev a lidstvo (bojoval proti potratům, angažoval se za mír a spravedlnost, hájil křesťanskou morálku a etiku, omlouval se za omyly a přehmaty církve i jeho předchůdců v historii, usiloval o jednotu křesťanů a dával příklad úcty k Panně Marii).

S bolestí jsme však také povinni, kvůli dobru církve, obraně evangelia a spáse miliónů nesmrtelných duší, pravdivě ukázat na jeho osobní omyly. Protože se týkaly nejzákladnějších pilířů naší víry a naší spásy, uvedly ve zmatek nejen křesťany, ale i pohany. Mají tedy nesmírně velký dopad vzhledem na nejvyšší úřad Pastýře církve, který Jan Pavel II. zastával. Jsme přesvědčeni, že je nečinil se zlým úmyslem a věříme, že Panna Maria, kterou uctíval, mu vyprosila v hodině smrti dokonalou lítost a pak věčný život v nebi.

Pokud by byl Jan Pavel II. prohlášen za svatého bez oficiálního vyjádření stanoviska církve k některým jeho negativním gestům, mnozí se budou odvolávat na tuto kanonizaci s vysvětlením, že vše, co činil, je schváleno jako neomylné učení církve. Může tedy církev v osobě Benedikta XVI. kanonizací potvrdit omyly Jana Pavla II., které vedou k jejímu vnitřnímu rozkladu, k synkretismu a k otevření se duchu New Age (duchu antikrista)?

V době pontifikátu Jana Pavla II. (1978-2005) nastal nejmasovější odpad od katolického učení. Bohužel, on nikdy hrdinně nevystoupil, aby hájil kořeny víry proti herezím a duchu světa, jak to učinil např. sv. Pius X.

Jan Pavel II. je uznáván pro své misijní cesty po celém světě. Podíváme-li se s odstupem času na tyto cesty podle měřítka – hlásání evangelia v moci – musíme konstatovat, že přinesly vzhledem k možnostem, které skýtaly, minimální užitek. Zřídkakdy při nich došlo k velkému obrácení doprovázenému zázraky, jak tomu je při cestách mnohých velkých misionářů. Jaká masová evangelizace a reevangelizace by musela nastat, kdyby s sebou Svatý otec bral Božího kazatele plného Ducha Svatého, podobného např. protestantskému evangelistovi R. Bonnkemu. Jím vybraný kazatel by mohl v síle Ducha Svatého svědčit o Ježíšovi, o potřebě obrácení a o základních pravdách víry. Papež by pak jen na závěr pověděl několik srdečných vět a krátce se pomodlil za nemocné a posedlé zlými duchy. Tisíce by bylo uzdraveno a desetitisíce lidí osvobozeno od zlých duchů. Církev by slavila své duchovní vzkříšení.

Polský tlak ke kanonizaci

Kardinál S. Dziwisz se vyjádřil, že si přeje, „aby proces proběhl, jak náleží, bez jakéhokoli tlaku“. Chápeme Poláky, že mají velký zájem o blahořečení a svatořečení zemřelého papeže Jana Pavla II. Polská církev je úzce spojena s národností. Poláci jako národ potřebují určitý ideál budování své národní identity. K tomuto cíli jim má posloužit prosazení svého rodáka za svatého, takže i po smrti tím bude dále v celém světě zvěčněn jeho život jako model k následování. My, jako Slované blízcí polskému národu, jim upřímně přejeme, aby měli velké svaté a národní osobnosti, avšak kanonizace Jana Pavla II. se týká celé církve a nejen polského národa. Přítomnost velkého počtu polských prelátů ve vatikánských dikasteriích neumožňuje objektivní pohled na osobnost Jana Pavla II. Jejich tlaku i přes závažnost námitek je těžké odolat.

Osobní omyly Jana Pavla II.

Kromě mnohého dobra, které pro církev a svět vykonal, se však Jan Pavel II. dopustil také mnoha omylů:

1) synkretistické gesto Assisi 1986, 2002,

2) přátelské gesto vyjadřující jednotu s dalajlámou, který se činí bohem a rovným Kristu,

3) mlčení k historicko-kritické teologii (HKT), která ničí víru v Boží slovo a základní pravdy křesťanství,

4) mlčení k hříchům proti prvnímu přikázání (okultismus a modlářství),

5) špatný osobní příklad skrze užívání homeopatických léků, měření věšteckou virgulí, tzv. geopatogenních zón ve svém bytě – veřejně o tom informovala masmédia,

6) otevření se filosofickým směrům, které ve svém důsledku popírají evangelijní víru a rovněž jejich propagování

...

Národní prvek u polského kléru a prelátů převládá před pravdivým kritériem svatosti, jejíž model následování Krista potřebuje mít v dnešní složité době před očima každý křesťan. Bohužel život Jana Pavla II. za jeho pontifikátu 27-mi let není svědectvím o hrdinné svatosti a hrdinné víře postavené proti tlakům světa v době masového odpadu od Krista a církve. On naopak otevřel církev duchu světa a má na svědomí katastrofální stav církve, především tím, že učinil v roce 1986 gesto, které pohoršilo a uvedlo ve zmatek celý křesťanský svět, nejen pravověrné katolíky, ale i protestanty a pravoslavné křesťany. To byl skandál. A nejhorší je to, že od chvíle tohoto skandálu až do své smrti byl mnohokrát vyzýván, aby se omluvil či vysvětlil toto synkretistické gesto. Až do své smrti se však vzpíral a neučinil to, což je velkým pohoršením pro celou katolickou církev a pro všechny křesťany na celém světě.

Za jeho pontifikátu se církev dostala do nejhlubší vnitřní krize a temnoty, jaké nebylo po celou dobu její dvoutisícileté existence a došlo k největšímu odpadu od katolické církve. Na téměř všechna klíčová místa v církvi schválil dosazení prelátů s duchem světa a apostaze, kteří pak vytvořili antipapežský systém (viz kard. Sodano).

Urychlení procesu svatořečení není postaveno na jeho hrdinských ctnostech následování Krista ani na množství zázraků učiněných pro jeho víru, ale především na jeho mediální popularitě, jaká však není měřítkem svatosti. Tento tlak k urychlení svatořečení má konkrétní důvod. Současné křesťanství prodělává velkou vnitřní i zevnější krizi. Do čela církve se dostal duch, který de facto prosazuje odpad od Krista a Jeho učení. Tento duch je zcela opačný než Duch, jakého měli apoštolové a první církev. Tento jiný duch dnes v podstatě likviduje poslední zbytky biblické víry. On potřebuje své vnější symboly a idoly, jako je tomu i ve světě (idolem mládeže jsou např. rockoví zpěváci). Duch New Age (duch antikrista) potřebuje kanonizovat gesto Assisi, aby skrze tohoto „trojského koně“ dokončil svůj plán splynutí církve s pohanstvím. Jan Pavel II. a jeho politika humanismu, míru a dialogu s pohanskými náboženstvími je nejen přijatelným, ale přímo žádoucím symbolem celosvětového protikřesťanského náboženství New Age.

Kanonizační proces a jediný zázrak

Vatikán 2.4. 2007 oznámil, že „diecézní fáze blahořečení Jana Pavla II. je již ukončena“ a že „tohoto obřadu v lateránské bazilice se zúčastnila i francouzská řeholnice Marie Simon Pierre, která se podle svých slov vyléčila z Parkinsonovy nemoci, údajně díky zásahu zesnulého papeže.“

Jeden zázrak je příliš málo, abychom mohli tvrdit, že nejde o náhodu. Každý věřící křesťan, pokud s Bohem vážně počítá, má za svůj život zkušenost s několika zázraky a nemusí jít ještě o svatého člověka. Toto může potvrdit každý hluboce věřící kněz i každá prostá, věřící žena. Jestliže se za papeže modlí v každé liturgii celá katolická církev a on je světoznámý po celém světě, pak jeden zázrak, a to ještě s pochybností, je naprosto nedostačující k Božímu potvrzení jeho údajné svatosti.

Problematika zázračného uzdravení u francouzské řeholnice

  1. Je uzdravení trvalé?

  2. Jde o přirozené, anebo nadpřirozené uzdravení?

  3. Pokud uzdravení není přirozené, je nutno prošetřit, zda se sestra nenechala léčit různými léčiteli. Toto okultní léčitelství dnes provozují dokonce i někteří kněží či řeholníci (např. charismatik F. Madre z komunity Blahoslavenství /Francie/, který kromě charismatických praktik a modlitby však používá také homeopatii a akupunkturu! Tato praxe byla skrze tuto komunitu zavlečena i do Medžugorje /léčba narkomanů homeopatií/). Pokud sestra byla také léčena těmito praktikami (tzv. léčení živočišným magnetismem, energiemi, akupunkturou, anebo jinými podobnými metodami), pak ji neuzdravil ani Bůh ani přímluva Jana Pavla II., ale démon, a to jen na určitý čas, anebo pouze přesunul nemoc, která se později projeví v jiné formě.

  4. Pokud byla uzdravena skutečně Bohem a jedná se o Boží zázrak, pak to ještě neznamená, že to bylo na přímluvu zemřelého papeže. Mohlo to být pro její osobní víru, anebo víru jejích spolusester.

Problém Parkinsonovy nemoci u Jana Pavla II.

Každý exorcista anebo ten, kdo má zkušenost s duchovním bojem, ví, že u lidí, kteří se vědomě otevřeli různým formám okultismu, dochází ke svázanosti či dokonce k posedlosti. U lidí, kteří se nevědomě otevřeli okultním praktikám, či démonům působícím v pohanských náboženstvích, dochází často k různým onemocněním (často i psychickým). Kořenem takových onemocnění je právě toto negativní duchovno, a proto jsou tyto nemoci prakticky přirozeně vědeckou medicínou neléčitelné. Jan Pavel II., jak víme ze sdělovacích prostředků:

  1. Používal homeopatické léky, jejichž funkčnost je založena na magii;

  2. Dal si proměřit virgulí či kyvadlem svůj byt, což je hřích věštění (Oz 4,12);

  3. Otevřel se démonům, kteří jsou za tzv. „jeho svatostí“ dalajlámou, který se pokládá za převtěleného boha a od něhož přijal věnec přátelství, který je však pohanským náboženským symbolem a má magické (démonické) účinky;

  4. Meditoval s budhisty, hinduisty, šamany, animisty, kteří se nemodlí k Bohu Otci, ale k démonům. Apoštol Pavel jasně píše: „Pohané se neklanějí Bohu, ale démonům.“ (1Kor 10,20)

 

Z těchto důvodů Parkinsonova nemoc u Jana Pavla II. s jejími vnějšími pokořujícími projevy, jako např. tečení slin, dělání nepřirozených gest... s největší pravděpodobností nebyla Boží vůlí a křížem od Boha jako u jiných svatých, ale byla Božím viditelným znakem pro celý svět – takový je důsledek otevření se falešnému duchovnu a dání špatného příkladu celému křesťanskému světu. Proto uzdravení francouzské řeholnice z Parkinsonovy choroby ztěží můžeme připsat přímluvě Jana Pavla II.

Nás mnoho let hluboce bolela a zraňovala tato výše uvedená fakta, my jsme veřejně mlčeli z ohledu na papežskou autoritu, ale osobně jsme posílali prosebné dopisy, aby se s tímto negativním duchovnem rozešel. Nyní však, když má být nepřáteli církve a Krista papežova kanonizace zneužita k oficiálnímu schválení okultismu a synkretismu v církvi, jsme nuceni před Bohem a před celou církví vydat toto svědectví a tím hájit Boží zákony a základní pravdy víry.

Nostra aetate a ovoce synkretistického gesta Assisi

Proč Jan Pavel II. učinil synkretistické gesto v Assisi mající tak dalekosáhlý dopad na život křesťanů? Bylo to pod duchovním tlakem nesprávné interpretace deklarace II. vatikánského koncilu Nostra aetate. Tuto deklaraci lstivě a demagogicky zneužívají nepřátelé Krista uvnitř církve. Seminaristům a kněžím téměř na celém světě se už od prvního ročníku neustále vtlouká do hlavy tzv. úcta k jiným religiím a gesto Assisi. Studenti teologie neznají důkladně Boží slovo, neznají tradici církve, neznají apologii a nejsou upevňováni v podstatných pravdách týkajících se biblického a katolického učení. Neznají ani podstatné dokumenty II. vatikánského koncilu, ale neustále se jim zdůrazňuje polovina věty z deklarace Nostra aeatate o jakési úctě k pohanským náboženstvím a gesto Jana Pavla II. z Assisi. Tito seminaristé a kněží vůbec neznají podstatu jednotlivých pohanských náboženství (budhismus, hinduismus). Proto také neví, že tyto systémy narušují základní přirozené poznání Boha, otupují lidské svědomí, ničí přirozenou víru v jednoho Boha Stvořitele a jsou integrálně propojeny s magií a okultismem, které otevírají lidskou duši démonickému působení (viz Čtyři slova z Ukrajiny; www.community.org.ua).

Odstrašující příklady:

Pohanský rituál ve Fatimě proběhl 5.5. 2004 se schválením fatimského biskupa a místního faráře Guerry... Fatimský biskup se k problému vyjádřil takto: „Nechceme být fundamentalisty!“, a na důkaz toho se nechal ozdobit hinduistickým šálem s citáty hinduistické „svaté knihy“ Bhagavadgíta. Toto odůvodnil mylně odůvodnil zkreslenou interpretací II. vatikánského koncilu a gestem Jana Pavla II. v Assisi.

Otci Saveriáni, duchovní synové sv. Františka Xaverského, přivezli do Itálie budhistické mnichy z Tibetu. V Itálii pak založili osm center, kde spolu s nimi dávají duchovní cvičení všem věkovým kategoriím, převážně však mládeži. Rovněž se odvolávají na gesto z Assisi.

Apostata prof. T Halík ve svém chrámu sv. Salvátora, který je centrem pastorace pro mládež v ČR (Praha), provozuje každé úterý večer v kryptě budhistické meditace pro veřejnost. Děje se to s plným souhlasem a tichým požehnáním kard. M. Vlka. Prof. T. Halík tvrdí, že je katolík, ale zároveň i budhista a odvolává se na Nostra aetate a gesto Jana Pavla II. v Assisi.

V katedrále sv. Víta v Praze je magický kámen nesoucí desku s otisky rukou tzv. „jeho svatosti“ dalajlámy považujícího se za převtěleného boha, rovného Kristu. V této katedrále se nachází po Římě snad největší množství ostatků svatých (je zde např. lebka sv. Lukáše i sv. Bazila, ostatky jiných svatých apoštolů, mnoha mučedníků a svatých). Tento magický kámen s otisky dalajlámových rukou duchovně znesvěcuje křesťanskou svatyni a je urážkou a znesvěcením ostatků apoštolů a mučedníků zde uložených. Za tuto ohavnost před Hospodinem bezprostředně zodpovídá fokolarín kard. M. Vlk. Přítomnost tohoto modlářského předmětu je ospravedlňována gestem v Assisi.

Rovněž ve Varšavě došlo po vzoru z Assisi k modlářskému znesvěcení. V chrámu Svatého Ducha se uskutečnila společná meditace křesťanů s buddhisty. Na oltář postavili sošku Budhy a vzdávali jí božskou úctu pálením kadidla. Pohoršeným lidem toto gesto vysvětlili příkladem Jana Pavla II. v Assisi. Profesor dogmatiky na PWT ve Varšavě o tom vyprávěl studentům teologie. Přiznal, že tím byl zpočátku velmi pohoršen, ale ironicky dodal, že „už nyní, když víra nás teologů ‚dozrála‘, je třeba v tom vidět nové perspektivy“ (masové apostaze k modlářství).

Karmelitky spolu s jezuity provozují v Kolíně v ČR duchovní cvičení Sadhana (cesta k bohu), která jsou založena na synkretismu odpadlého jezuity A. de Mella. Rovněž se odvolávají na gesto z Assisi.

Podobně ve všech zemích jsou vytvářena katolicko-budhistická centra, kde dochází k praktickému synkretismu a apostazi skrze otevření se meditačním hinduistickým či budhistickým praktikám a pohanskému duchovnu, které je s tímto nerozlučně spojeno. Všichni se však odvolávají na Nostra aetate a na gesto v Assisi.

V roce 2001 jsme dávali rekolekce studentům Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově. Jasně jsme řekli, že kdo se otevřel skrze buddhistické a hinduistické meditace duchu pohanství, musí se toho odřeknout. Veřejně se proti nám postavil spirituál a učitel ekleziologie I.P. Odvolával se na gesto z Assisi.

Nostra aetate a Assisi zcela paralyzovaly obranný systém církve proti pohanství a duchu New Age.

V důsledku těchto zmatků křesťanská mládež podléhá invazi bojového orientálního umění a duchovna, které je s ním spojeno. Přijala filosofii o čakrách, energiích, reinkarnaci, vegetariánství a také meditační praktiky spojené s mantrami (to je vzývání démonů) a podobně. Všichni se odvolávají na Nostra aetate a na Assisi.

Jan Pavel II. se často setkával i s problematickými osobnostmi. Jelikož zpravidla nenásledoval komentář či vysvětlení důvodu setkání ze strany Apoštolské stolice, docházelo k dezorientaci veřejného mínění. Anebo tyto osobnosti dokonce zneužily jeho humánní gesto k propagaci svých protikřesťanských a nemorálních zájmů.

Kdo je dalajláma?

V první řadě to není ani politický vůdce ani privátní osoba, ale je to představitel pohanského lamaismu. Je považován a sám se považuje za převtěleného boha rovného Kristu. Jemu nejde o mír, ale o misii tohoto pohanství především v Evropě. Na něj se vztahuje Boží slovo: „Do světa přišlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle. Kdo takto učí je svůdce antikrist... Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení (evangelijní), nepřijímejte ho do domu a ani ho nepozdravujte. Kdo ho pozdravuje, má účast na jeho zlých skutcích“ (2J 7-11). Jan Pavel II. se s ním veřejně objal. Toto gesto má velký význam. Když se apoštol Pavel setkal s apoštolem Petrem, podali si na znak jednoty víry a stejného učení pravou ruku (Gal 2,9; Sk 15,33). To, že Jan Pavel II. přijal věnec přátelství od dalajlámy, dezorientuje křesťany, neboť gesto chápou tak, že papež uznal učení, které reprezentuje dalajláma, za rovnocenné s křesťanstvím. Znamená to, že budhisté a pohané už nemusí přijmout Krista a tedy misie je zbytečná, ba nežádoucí. Po vzoru Jana Pavla II. přijal věnec přátelství i kard. F. Tomášek v Praze, kard. J. Glemp ve Varšavě a jiní preláti církve. Je následovali dokonce představitelé států – prezident V. Havel, prezident L. Walesa atd. Toto gesto však znamená zradu Krista. Přijetím věnce či šálu „přátelství“ od dalajlámy se dotyčná osoba (hlava církve či státu) dostává spolu se svým územím či národem pod magický vliv pohanství. Ovocem tohoto modlářství je v poslední době masový odpad Evropy od Krista a prosazování protipřirozených zákonů (registrované partnerství homosexuálů, eutanázie, aborty).

Trest za modloslužbu je zatemnění mysli a otevření se homosexualitě (por. Ř 1,18-32).

Fokolarínské hnutí se odvolává na Nostra aetate a na Assisi a tohoto ducha synkretismu vnáší do církve jako svůj hlavní program pod heslem lásky a jednoty se světem a s pohanskými náboženstvími. Hnutí má 300 biskupů a více než 10 kardinálů. Toto hnutí se prezentuje jako nový model budoucí církve (odpadlické).

V čem narušila Nostra aetate a Assisi podstatu křesťanství

Podstata křesťanství spočívá v tom, že Boží Syn Ježíš Kristus přišel na svět a stal se člověkem, aby spasil lidstvo a vysvobodil ho z moci ďáblovy. Podmínka spásy ze strany člověka je víra v Ježíše: „Nebudete-li věřit, že já jsem (Bůh a Spasitel), zemřete ve svých hříších.“ (J 8,24) Pán Ježíš dal jasné podmínky ke spáse a těmi je víra v Jeho Božství spojená s pokáním (viz J 1,12; 3,5; 3,18-19; 3,36; 8,24; 16,9; 17,3; 20,31). Pro toto svědectví a pro naši spásu zemřel na kříži a třetího dne vstal z mrtvých. Před svým Nanebevstoupením pověřil apoštoly a řekl jim: „Jděte do celého světa, kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16,15-16; Mt 28,18-20) Neboť každý, kdo je z pravdy, slyší jeho hlas! (srov. J 18,37) Apoštolové šli a o tomto svědčili a za toto svědectví obětovali i své životy. Apoštol Pavel vyznal, že Pán Ježíš ho poslal „otevírat oči pohanům, aby se obrátili od temnosti ke světlu a z moci ďábelské k Bohu“ (Sk 26,18). Písmo říká: „Bohové pohanů jsou démoni“ (1Pa 16,26; Ž 96,5). Apoštol Pavel si byl vědom, že pohanské náboženské systémy jsou překážkou ke spáse a že otevírají člověka démonům: „Co obětují pohané, obětují démonům, a ne Bohu. Nechtěl bych, abyste byli účastníci démonů. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete být účastni stolu Páně i stolu démonů“ (1Kor 10,20-21). Následující texty Písma výrazně svědčí o tom, co je nutné ke spáse – přijetí Krista a odřeknutí se pohanství (Gal 2,12-13; Ef 4,17-18; Řím, 10,9-10; 2Kor 5,20; 6,14-16). „Kdo má Syna má život, kdo nemá syna Božího, nemá života“ (1J 5,12-13). Ti, kteří neměli možnost setkat se s evangeliem a uvěřit v Krista, musí, aby mohli být spaseni věřit v jediného Boha Stvořitele: „Bez víry pak je nemožné se líbit Bohu, neboť přistupující k Bohu musí věřit, že Bůh je a těm, kteří Ho hledají, dává odplatu“ (Žid 11,6; srov. List Svatého Officia kard. Cushingovi). Skrze nesprávný výklad Nostra aetate a skrze synkretistické gesto Jana Pavla II. v Assisi církev ztratila nejpodstatnější prorocký úkol – svědčit světu, že spása je jedině v Ježíši Kristu. Podle nového protibiblického učení je Kristus lhářem, zbytečně trpěl a zbytečně zemřel za naše hříchy a apoštolové jsou lživými svědky; misie pak prakticky ztratila smysl, mučednictví bylo omylem a církev se 2000 let mýlila.

Historicko-kritická teologie (HKT) z Božího slova a z víry v Krista učinila mýtus, a tím nastalo duchovní vakuum. Nostra aetate a gesto Assisi otevřelo dveře do takto paralyzované církve antikristovskému duchu a globalizačnímu náboženství New Age. Toto je však cesta apostaze vedoucí do věčného zavržení. Proto za gesto v Assisi musí být konáno veřejné pokání a v žádném případě nemůže být církví kanonizováno.

 

V Kristu,

o. ThDr. Eliáš A. Dohnal OSBM

o. ThDr. Cyril J. Špiřík OSBM

o. ThLic. Markian V. Hitiuk OSBM

o. ThDr. Metoděj R. Špiřík OSBM

Pidhirky 9.4. 2007

Kopie: - Svatému otci Benediktu XVI

- Kongregaci pro otázky svatořečení

- Kongregaci pro nauku víry

 

Adresa: Klášter OSBM, 80660 Pidhirci, Brodivská r-n, Lvovská obl., Ukrajina

 

 

 

 

celý článek ke stažení zde uogcc.org.ua/res/download/duch_assisi_-_cz.doc‎

 

 

Propagační krátké video, které nám představuje nového papeže

 

Tituly a oslovení

římský biskup (episcopus Romanus);Následující tituly jsou všechny oficiálními papežovými tituly:[1]

Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze poslední ze zmiňovaných titulů,servus servorum Dei. Titul „papež“ se používá na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči).

Oficiální oslovení:

  • Vaše Svatosti;
  • Svatý Otče.

Dříve užívané tituly: