26.11. 2012
Začátek děje si nepamatuji, nástup byl pozvolný. Najednou jsem se pohybovala v situaci, kdy jsem zdědila, nebo dostala, či získala velký činžovní dům, možná několik. Bylo to velké, mnoho bytů, více pater. Někde v budově byly v přízemí velké prostory a najednou tam bylo hodně lidí. V přízemí to v podstatě vypadalo jako ve velkém klubu. Byly tam bary, zákoutí, chodby, hodně stolů a najednou velkej mejdan, spíš velké obžerství. Okolo bylo hodně cikánů a debužirovali, brali bez vděku, bez soudnosti, chovali se nepěkně byli lační všeho, co viděli kolem. Nebyli tam jenom cikáni, ale všichni se chovali takhle divně.
Pak mě papadlo, že mám vlastně majetek, že už nejsem bez prostředků a mám zcela funční velkou hospodu či klub, nebo přímo místo, kam chodí lidé a že mě to uživí i když znova vlastnit nějakou hospodu jsem nechtěla. Bylo to ale veliké a ten hospodo-klub tam do budoucna být ani nemusel. Takže najednou jsem měla podnik, byla jsem jeho majitel, nebo správce či šéf. Platforma vztahu nebyla důležitá, prostě jsem to najednou měla. Bylo mi to dáno k dispozici.
Motala jsem někde po místostech, psala jsem knihu, to vím. Najedou přišla moje máma a říkala mi, že ví, že píšu, že se to prý dozvěděla na zámku. Prý to tam čtou a jsou spokojení. Chválí mě a zabývají se tím. Zarazilo mě, že říká „Na zámku“. Přišlo mi to takové devótní, vybavilo se mi, že my jsme v podzámčí a oni na zámku už o mých snahách vědí. Ale protože máma pracovala v továrně, kde zámecký domek byl sídlem ředitele a úředníků, tak jsem to brala tak, že vedení podniku prostě mojí knihu čte a baví se o tom mezi sebou.
Pak jsem šla zpátky do toho klubu. Lidi už byli pod vlivem alkoholu, mluvili nesmysly, bylo to takové primitivní až nehezké. Zrovna se jim nosilo na stůl, ani nevím kdo to připravoval, ale nelíbilo se mi to. Jeden cikán viděl, že přinesli celou velkou štangli salámu, ale nebyl to salám, byl to hnusný krvavý prejt. Skoro syrová krev a protože to nebylo tvrdé, vhodné ke krájení, tak rozpáral ten obal a začal to jíst lžicí. Dělalo se mi z toho zle a sebrala jsem mu to. Když jsem ten sajrajt odnášela, objevila jsem se kdesi na dvoře. Viděla jsem zespodu něco zvláštního.
Na pavlači v nejvyšším patře jsem viděla divné lidi. Byli to upíři, vypadali sice jako lidé, ale věděla jsem kdo jsou. Oni také věděli, že o nich vím.
Když jsem zjistila, že tahle blízko mezi lidmi přebývá zlo, chtěla jsem proti nim něco vymyslet, ale v tu ránu se tam objevila nějaká skupina – třeba jako FBI, či URNA a jen mi naznačili, že proto tam jsou, že už po této partičně jsou dlouho. Nic se ale nestalo, nedošlo k boji, nepochytali je, tedy ty upíry. Pozorovala jsem tu vyzbrojenou skupinu, která zaujala pozice okolo mě. Poschovávali se do různých koutů, na střechy okolních domů atd. Nechala jsem to tedy být a šla zpátky do klubu.
Chtěla jsem ty hodující lidi poslat už domů, myslela jsem že to nepůjde, ale v podstatě jak ovce šli. Postupně jsem je tedy vyprovázela a myslím že odhcázeli bez prostestů do svých domovů.
Pak jsem se dívala, na zemi, někde venku na chodnících, byly krvavé dvojtečky. Zarazilo mě to, protože to vypadalo jako vpich upírských zubů do země. Prostě krvavé dvojtečky zůstávaly v zemi, nikoli na krku lidí. Pozorovala jsem to a viděla jsem další a další vpichy. Bylo to jak kroky, jenže dvojtečky. Pak krve přibývalo a já viděla, že z upíru v podobě lidí se stali padlí andělé a právě hodují na lidech. Bylo jich tam asi dvacet a každý zrovna vysával nějakou svou oběť. Šla jsem kolem nich, oni klečeli na zemi a chlastali z lidí. Měli dokonce křídla, ale taková špinavá. Když jsem šla kolem nich, velice pomalu, otáčeli se na mě a dívali se mi do očí. Měli mužské krásné tváře, většinou dlouhovlasí blonďáci. Po mně nešli, věděla jsem, že já nejsem jejich žrádlo. V nebezpečí byli ostatní, oni byli potravou.
Když jsem se probouzela, věděla jsem, že jsme pro ně něco podobného, jako dobytek. Lidé v klubu se krmili prakticky syrovou krví, omámeni pak courali se ulicemi a stávali se kořistí upírů, kteří bydleli v horních patrech. Lidé o nich nevěděli.
