Hned po ránu pan Baránek rozhodně nevstal, protože po příjezdu domů vypil celou flašku citrusového Ferneta a upadl do alkoholového bezvědomí. Nic jiného v danou chvíli nevymyslel a vlastně už ani nechtěl. Nehodlal totiž ani myslet, ani cítit, ani žít a tento způsob krátkodobé smrti byla jeho odpověď.
Když po probuzení zjistil, že má zase žít tuto děsnou realitu, nevěděl, jak zpátky zacouvat do oné neexistence. Nechtěl tu být a něco řešit. Nechtěl bolest nebo tu bolest transformovat na něco pozitivního, kašlal na všechny ty pozitivní kecy o tom, že každá krize člověka posílí a že jen co si to odtrpí, bude lépe a podobný pindy.
Napadlo ho, že musí do práce, ale vzápětí si řekl, že nemusí už vůbec nic. Rovnou odpochodoval k baru v obýváku a přímo z flašky se napájel, dokud mohl. Když do sebe nalil několik panáků naráz, šel si lehnout a doufal, že usne a nebude. Tedy alespoň dnes nebude. A třeba přijde Míša a zachrání ho a vše se vrátí do původních kolejí. Ale tušil, že nic se nevrátí a to byl ten největší malér, protože s tím absolutně neuměl teď žít.
°°°°°°°°°°
Jiří Hudeček se také probudil v dost dezolátním stavu, protože se snažil vytvořit si neprůstřelné alibi, ale jaksi svou snahu přehnal. Nejdříve přemýšlel, jestli je opravdu sobota nebo zaspal kvůli pařbě. Došel k závěru, že je bezpochyby sobota a do práce nemusí. Dál přemýšlel, proč se tak ožral a pak si vzpomněl. Nebylo však potřeba kvůli lžím, které si vymyslel, vypít dvanáct piv a také nemusel pít další panáky a zvracet v nočním baru, kam ještě později zavítal.
Propil se k takovému oknu, že vlastně ani nevěděl, jestli někomu něco nevykecal. A jak se znal, po chlastu byl chytrej jak rádio a měl enormní potřebu mluvit. Mluvil vlastně pořád a často bylo štěstím pro ostatní, že mu nebylo už rozumět kvůli špatné artikulaci. Protože co názor, to perla. S každým dalším panákem šlo o hlubší a hlubší myšlenky a někdy byly tak hluboké, že už je nikdo nechápal i když měl pocit, že je to jednoduché.
Každopádně, Jiří neměl vůbec tušení, jestli vše nevyžvanil a tak zvažoval, že by situaci trochu prověřil. Zavolá Karlovi, rozhodl se. A když už s ním bude mluvit, rovnou bude předstírat, že ztratil klíče od auta a proto je hledá. No jo, vlastně, vždyť on by měl oficiálně řešit ztrátu vozu a tím pádem i pojistnou událost. Do háje. Bude se muset dát do kupy.
Vstal neochotně z postele, hlava bolela jako střep a nevěděl, kde má kalhoty a pantofle. Na záchodě sotva stál, rozhodně to na nějaké větší akce nevypadalo. Bude muset hlášení o krádeži odložit, ale nevadí, nic se nepodělá. Alespoň vše bude vypadat věrohodně. Prostě spal po tahu.
Hadry nikde, mobil nikde, boty nikde. Chodil po bytě a nechápal. To šel domů nahej, nebo co? U počítače byly cigára, takže seděl asi u počítače. Ale proč? Počítač byl sice ve spícím režimu, ale chvíli trvalo, než se vše zobrazilo. Ááááha, koukal na porno, tím se oblečení vysvětluje, ale kde všechno je, včetně mobilu?
Situace byla poměrně zneklidňující, raději hledal dál a pravdu vyčmuchal až v koupelně. Jedna ponožka byla totiž přímo pod pračkou, zatímco zbytek prádla byl narvaný v pračce. Otevřel ji a zjistil, že prádlo není mokré, zato pěkně smradlavé a špinavé. Kde se to válel? Smrad byl k padnutí, ale telefon našel v kapse bundy. Nechtěl nad tím moc uvažovat, ale podle smradu… a barvy… Blééé. Rovnou zapnul pračku, do bubnu dal trojnásobnou dávku prášku.
Dobrý, telefon byl O.K. Umyl si ruce a uvažoval, komu tedy co řekne.
„Čáááu, ty vole, jak si dopadl? Hele vole, já se někde vyválel, nevíš, do čeho jsem spadl? To byla divoká pařba. Jo, asi velký hnědý. Hele, nepamatuješ si, o čem jsme mluvili? Taky nic. Prosím tě, nemáš náhodou moje klíče od auta? Já je včera měl v kapse a nemůžu je najít. Jenže jsem před chvíli nemohl najít ani mobil, ale ten už mám. Haha, jinak bych ti asi nevolal, debile. A nevíš, kde všude jsme byli, že bych se tam jako podíval? Hm, dobrá. Tak dík, čau.“
Uf, odfouknul si Jiří. Degenovi ani volat nebude, ten je prý ještě mrtvej. I když prozvonit ho může, aby měl alibi. Napadlo ho, že to s tím svým alibi přehání, ale podle smlouvy nesměl auto používat k soukromým účelům a v pátek večer neměl žádné oprávnění jezdit opilý po Praze. Takže kromě místa, odkud ho vyhodí, bude muset platit škodu, která nebude asi úplně zanedbatelná a navíc teď je to tak zamotané, že celou záležitost raději dotáhne do konce.
Měl však dost, teď už nic nevyřeší, jde zpátky do postele.
°°°°°°°°°
Mladá paní Jana Zoubková měla od rána šťastný den. Po rozpravě s Hanou se jí najednou zdálo, že si vše příliš přibarvovala a že se opravdu ztratila ve svém světě strachů, obav a odporu. Táhlo se to všechno už dlouhou dobu, mohla se ve všech svých problémech opravdu ztratit. Třeba tchýni křivdila a nevážila si dobrého bydla, nebo bidla. Přišlo jí najednou komické, že neví, co se tím bidlem, nebo bydlem myslí. Jako dobré bytí, nebo bydlení, nebo bidýlko. No, to je pitomost, usoudila nakonec.
Venku byl krásný den, malá byla nezvykle hodná, ale možná by to takhle bylo stále, kdyby nežily tam, kde žily. Třeba se jen ukazuje, že vše by bylo jiné, kdyby měla vlastní domácnost, nikdo do ní nezasahoval a byla vlastní paní.
Malá Rebeka si dokonce hrála s barevnými dětskými hračkami, na které doma ani nesáhla, ale zde se jí najednou líbily. A panenku nedržela v ruce snad nikdy, vlastně jenom tenkrát, když ji oběsila na provaze na půdě. Na to ale Jana nechtěla myslet a tak hned vzpomínku zaplašila, jako kdyby se nic takového nikdy nestalo. Prostě si tak někdy děti hrají, nebude z toho dělat drama. Možná, že jen přehnaně dramatizuje. Tím ovšem potlačila vše, co už celkem dobře vnímala a ocitla se opět na startovní čáře, nebo v domečku, stejně jako ve hře „člověče nezlob se“.
°°°°°°°°°°
Hana neměla ani dobré, ani špatné ráno. V noci se jí zdál divný sen, ve kterém se měla dostat na druhý břeh, ale mezi jejím břehem a tím druhým nebyla voda, ale jen jakási mlha. A jediná cesta, jak se mohla dostat tam, byla po tenké hraně. Jakoby před ní byla dlouhá a dlouhá tyč, která byla nahoře úzká jako ostří nože nebo břitvy. Nevěděla, proč musí jít tam, na druhou stranu. Možná ani nemusela, ale šla. Bylo to však děsivé našlapování a když se zastavila na místě, začala jí ta hrana prořezávat chodidla, což by nakonec vedlo k tomu, že zemře. Nerozuměla tomu, pořád si jen připomínala, že chodí po hraně. Na hraně. A možná, že může chodit i za hranou. Jenže to nejde, to by byla mrtvá, spadla by někam do té mlhy i když více nevěděla. Vlastně věděla jen to, že se jedná o nežádoucí stav.
Kolem oběda se vyjasnilo, mlha venku se rozplynula a počasí lákalo k procházce. Brzo bude už protivný listopad, mohla by se dnes vyvětrat, alespoň nakoupí, co potřebuje. Například novou lampičku nebo alespoň žárovky. Vyrazila neprodleně a rovnou seběhla na nábřeží, aby šla kolem Vltavy.
Dva břehy a most jí opět připomněly její sen. Proč tam byly dva břehy? Proč musela být v pohybu a raději nezůstala tam, kde byla předtím? V Revoluční ulici ji napadlo, že lampičku koupí až potom, nejdříve se podívá do obchodu s esoterickou literaturou a kartami. Na konci ulice tedy zabočila směrem k Celetné, kam chodila pravidelně, i když ve městě byla už spousta obchodů podobně zaměřených.
Knihy ji nezajímaly, rozhodla se rozšířit sbírku tarotových karet, protože si s některými mohla přeci jenom lépe rozumět. K výběru jich byla spousta, a když zahlédla egyptské motivy, uvědomila si, že se jí zdálo i o Egyptě a skryté moudrosti.
Ukázala prstem na tarotové karty s egyptskými vzory a vzala si ještě další, které se používaly asi nejčastěji. Také k nim měla knihu, taže bude mít vše komplet. A když už byla v rozhazování, koupila si ještě dračí tarot, protože byl prostě překrásně malovaný.
Tak a teď je vybavená pro různé klienty. První výdělek kompletně padl na rozvoj firmy, jen dvě stovky jí zůstaly. Také si musí zajistit nějaké věštecké jméno a živnosťák a vše poběží jak na drátkách. Celá nadšená z nových karet seběhla schody v obchodě, když ji napadlo, že nic nepoběží jako na drátkách, ale že to bude chůze na hraně a možná i za hranou.
No a co, tak bude nahraná nebo dokonce zahraná. Začala vzdorovat tématu hrany a najednou jí přišlo, že to je vlastně prima jméno. Nahraná Hana nebo Hana Za hranou, Nahran nebo Zahran. Ano, to je dostatečně exotické a tajemné zároveň. Zahran. A má to. Přišlo jí to zábavné a měla radost, že se jí sen zdál. Je to super jméno a má ho zadarmo. Teď ještě ten živnosťák za tisícovku a je to.
Když rozrazila dveře obchodu, narazila téměř do cikánky, která jako kdyby vcházela, ale hned jak Hana prošla, obrátila se na ni a hlasitě ji oslovila typickým cikánským přízvukem.
„Můžu ti vyložit,“ zaburácela cikánka přímo.
„Cože?“ nechápala Hana Zahran.
„Nebo z ruky. Já ti vyvěštím, za dvě stovky. Jenom.“ Podotkla ještě. „Dej mi dvě stovky a já se ti podívám.“
„Nebudeš litovat, budeš znát pravdu.“
Hana byla jako opařená, ale najednou jí došlo, že právě dvě stovky jí zůstaly ze všech těch peněz, co získala za věštění. A protože si myslela, že cikánky věštit umí nebo k tomu mnohdy mají i genetické předpoklady, silně začala váhat.
Má si nechat od ní věštit? Rozhodla se, že ano, že jí ty dvě stovky dá a sama tím projde. Napadlo jí, že by od cikánky mohlo přijít něco jako potvrzení toho, že jde správnou cestou. Anebo naopak, mohla by se dozvědět více, pokud dělá něco nesprávně. Zvláštní bylo, že by od cikánky nic dobrého jinak nečekala, ale v případě věštění, jako kdyby byla cikánka žádoucí autorita…
